Havel by to nejradši řídil jako malý diktátor. Novinář pamětník vzpomněl i podezřelou nehodu Dubčeka se zmizelou aktovkou

04.08.2020 4:43

VZPOMÍNKY A PERLY „On nebyl přílišný demokrat, nejraději by podobně jako ostatně i T. G. Masaryk řídil stát jako autokrat, jako malý diktátor,“ říká spisovatel a někdejší novinář Jan Bauer na adresu Václava Havla, s nímž se osobně několikrát setkal. Jak uvedl, v roce 1989 se domníval, že prezidentem bude spíše Alexander Dubček. Vzpomíná, jak zvláštně proběhlo jeho setkání s řidičem auta, jež s Dubčekem bouralo, a zmínil aktovku, která prý po nehodě zmizela. Miloš Zeman, s nímž před lety napsal knihu, býval prý oslňující osobností a skvělým kamarádem, s nímž si vždycky rád popovídal. „Ovšem to trvalo jen do doby, než si ho ‚přivlastnil‘ Miroslav Šlouf,“ říká spisovatel. Vyjádřil se i k umělcům a k jejich „postoji“ k politice. Nevynechal ani Karla Gotta.

Havel by to nejradši řídil jako malý diktátor. Novinář pamětník vzpomněl i podezřelou nehodu Dubčeka se zmizelou aktovkou
Foto: David Hora
Popisek: Jan Bauer
reklama

V minulých dnech přišel do kin nový film o Václavu Havlovi. Vy jako novinář jste samozřejmě sledoval nejen události roku 1989, ale i roky předtím a potom. Co můžete o Václavu Havlovi říct z vlastního pohledu, třeba i z vlastní zkušenosti?

Anketa

Který moderátor talk show je lepší?

34%
hlasovalo: 8204 lidí

S Václavem Havlem jako prezidentem jsem se setkal několikrát a musím přiznat, že si své postavení náramně užíval. Upřímně řečeno, on nebyl přílišný demokrat, nejraději by podobně jako ostatně i T. G. Masaryk řídil stát jako autokrat, jako malý diktátor.

V prvních dvou letech po listopadovém převratu mu náramně vyhovovalo, že federálním premiérem se stal normalizační kariérista Marian Čalfa. Vzhledem ke své minulosti šel Havlovi náramně na ruku, a vlastně mu sloužil jako jakýsi jeho tajemník. Jenže když se pak později stal premiérem Klaus, Havel musel narazit. Střetly se dvě silné osobnosti, které se nerady s někým dělily o moc.

Osobně jsem zažil jednu příhodu, která dost vystihuje Havlovu povahu a jeho umíněnost. Někdy v polovině 90. let si Havel usmyslel, že pozve do Lán novináře a bude si s nimi opékat špekáčky. Jenže jako z udělání ten den lilo jako z konve, proto se dalo předpokládat, že žádné špekáčky nebudou. Když jsem však vkročil do lánského zámku, zaskočila mne spousta kouře a zápachu. Šel jsem se podívat, kde hoří, a došel jsem do zámecké kuchyně, kde muži z prezidentské ochranky odstranili pláty z kamen a na otevřeném ohni opékali slibované špekáčky. „Pánové, co blázníte?“ zeptal jsem se těch dobrých mužů. Jen se smutně pousmáli a odpověděli: „To víte, šéf nám to nařídil.“

Když jsme si rozhovor domlouvali, zmínil jste, že už někdy v květnu 1989 se v Praze nosily „placky“ se jménem Havla coby budoucího prezidenta. Jak si to vysvětlit? Co to vypovídá o dnes tolik diskutované sametové revoluci?

Sám jsem ty placky s textem Havel for president neviděl, ale slyšel jsem o nich. Zřejmě to byly tytéž, které se pak prodávaly v listopadu 1989. Ale o tom, že se Havel stane prezidentem, psal už na jaře 1989 vždy dobře informovaný Pavel Tigrid, stejně tak se o tom psalo v britském a americkém tisku. Do říše kuriozit pak musíme zařadit návrhy některých pracovníků v sekretariátu ÚV KSČ, aby se Havel stal ministrem kultury.

Co to vypovídá o sametové revoluci? Snad jen to, že byla v té době doslova na spadnutí, a navíc kýmsi velmi pečlivě připravovaná.

Odpůrci Václava Havla začali postupem doby mluvit o tom, že Havel si ani před rokem 1989 nežil špatně. O kriminále, kde nějakou dobu pobýval, se mluví jako o „fešáckém“, poukazuje se na to, že prý jezdil mercedesem, že bez peněz rozhodně nebyl… Jak vy tohle vidíte?

Václav Havel nebyl v letech 1970 až 1989 nikdy zaměstnaný, když pomineme 10 měsíců v trutnovském pivovaru. Podobně nebyl nikdy zaměstnaný třeba Ludvík Vaculík. Když jsem se Vaculíka v roce 1990 ptal, čím se živil, odpověděl mi, že ho živily honoráře za knihy a články, které mu vycházely na Západě.

Upřímně řečeno, ani Vaculík, ani Havel zase tak pilní psavci nebyli, aby jim to stačilo. Ve skutečnosti živila disidenty Nadace Charty 77 vzniklá původně z iniciativy posrpnového emigranta, jaderného fyzika Františka Janoucha. V letech 1980 až 1989 vyplatila na činnost Charty 77 zhruba 38 tisíc dolarů.

Osmdesát nejaktivnějších disidentů dostávalo v přepočtu na koruny 60 tisíc na osobu ročně, přitom průměrná mzda v tehdejším Československu nedosahovala ani 2500 korun.

A i přes všechny výhrady, které vůči Havlovi zaznívají, dá se říci, že je největším českým prezidentem?

Havlova velikost spočívá v tom, že je ztělesňován s převratem v listopadu 1989. Byl tím, kdo obrazně řečeno přinesl našim národům svobodu. Podobně jako T. G. Masaryk bývá spojován se založením Československa. Před časem jsem oba politiky porovnával ve své knize Jiná doba, stejný osud a dospěl jsem k závěru, že si byli v mnoha ohledech podobní. Oba přes všechny své kladné vlastnosti trpěli jistým mesianismem, představou, že jsou povoláni k tomu, aby zachránili národ, vlast. A to v nich vyvolávalo i jistou panovačnost a aroganci.

Po revoluci asi mnozí očekávali, že prezidentem bude spíš Alexander Dubček. Koho z těch dvou vy byste raději viděl v čele našeho státu? Případně, měl jste i jiný tip?

Vzpomínám si, že někdy v druhé polovině listopadu 1989 jsem v jedné anketě odpovídal, že prezidentem se stane Alexander Dubček. Myslím, že podobně uvažovali někteří zákulisní hráči té doby, např. progresivnější část StB nebo KGB. Čekali jsme jakési nové Pražské jaro. Jenže doba už byla jinde a nebylo možné znovu vstoupit do téže řeky. Kdyby se Dubček opravdu stal prezidentem, pak by premiérem musel být Čech a nejvhodnějším kandidátem byl Valtr Komárek. Na rozdíl od Klause, svého podřízeného z Prognostického ústavu, by spíše prosazoval jakousi třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem. Valtra jsem znal dobře a měl jsem ho rád, ale nevím, zda by nějaká eventuální třetí cesta neskončila špatně.

Dubček sice byl pro mnohé hrdinou roku 1968, na jeho adresu ale také od některých zaznívají slova o určité zbabělosti. Jak vy Alexandra Dubčeka s odstupem doby vnímáte?

Dubček byl povahou měkký a nerozhodný. V roce 1968 si Brežněv myslel, že ho snadno uřídí, ale Dubček se ocitl ve vleku událostí, na něž měl malý nebo žádný vliv. Svým osudem se však stal symbolem, ale jenom z toho se žít nedá.

A po těch letech, co si myslíte o té nehodě, která stála Dubčeka život? Provázela ji řada nejasností…

Hned po oné havárii jsem jako novinář zajel za jeho řidičem do nemocnice v Humpolci. Seděl ke mně zády na posteli a odmítl se mnou mluvit. Primář mi vyprávěl, že původně byl velmi hovorný, ale pak za ním přijel z Prahy nějaký muž v obleku, cosi mu řekl, a od té doby řidič zarputile mlčel. Podobným tajemstvím je obklopena aktovka, kterou měl mít Dubček u sebe a která po havárii zmizela. Těch záhad je víc, a já nechci bez důkazů spekulovat o tom, proč, co a jak se stalo.

V poslední době vyvolala velkou diskusi nová kniha týkající se francouzského spisovatele českého původu Milana Kundery. Ten čelí podezření, že v roce 1950 nahlásil policii protikomunistického odbojáře. Co si o tom myslíte?

Říkáte protikomunistický odbojář? Nebyl to snad jen člověk, který se skrýval před StB? Jestli ho Kundera opravdu udal, není zřejmé. Byla to doba strachu a ze strachu se i ti nejlepší lidé dopouštějí zoufalých věcí. Tohle bych nesoudil.

A zase se vrátím k Havlovi. Podle vašich informací, jaký byl jeho vztah ke Kunderovi? Ohledně tohoto případu se spisovatele před lety prý, dá se říci, zastal, jinak se ale mluví o tom, že příliš vřelé vztahy mezi nimi nepanovaly. Je to pravda nebo jde pouze o drby?

Ti dva, Václav Havel a Milan Kundera, se opravdu neměli rádi. Myslel jsem si, že to způsobila jejich časopisecká polemika na podzim 1968, kdy Kundera napsal do Listů esej Český úděl, na kterou Havel odpověděl ve Tváři. Pak jsem se na vztah těch dvou významných mužů zeptal svého přítele, už zesnulého spisovatele a literárního teoretika Otakara Chaloupky, který oba dobře znal a Kunderovi dokonce půjčoval svůj pražský byt. Teprve on mi vysvětlil, že jejich vztah nezkalila žádná intelektuální polemika, ale obyčejný drb pronesený jedním z nich někdy na podzim 1967 v tehdejším Klubu spisovatelů. I velcí lidé se dokážou urážet jako malé děti.

Mluvíme-li o porevolučních prezidentech, právě vás se musím zeptat i na Miloše Zemana, s nímž se znáte osobně a před lety jste s ním dokonce napsal knihu. Jak jste vnímal Miloše Zemana v době sametové revoluce a třeba i krátce před ní, a jak ho vidíte coby prezidenta, ať už v prvním či v druhém volebním období?

Miloš Zeman býval oslňující osobností a skvělým kamarádem, s nímž jsem si vždycky rád popovídal. Ovšem to trvalo jen do doby, než si ho „přivlastnil“ Miroslav Šlouf. Chápu, že člověk ve vysoké funkci musí mít kolem sebe lidi, kteří ho chrání. Ovšem často to bývá za cenu osobní svobody. Hodnotit jeho prezidentování? To si nechme až na později, až budeme mít větší časový odstup.

A co Václav Klaus a jeho stopa v českých dějinách? Jak ho jako předsedu vlády a později prezidenta dnes hodnotit?

Václav Klaus zanechal v našich dějinách skutečně hlubokou stopu. Už jen tím, že dokázal udělat ze socialismu kapitalismus. Můžeme se dlouho bavit o tom, jak se mu to podařilo, či nepodařilo, a co nás to stálo. Ale stejně jako v případě Zemana; ještě je brzo na nějaké historické závěry.

Zeptám se i na naši uměleckou scénu. Jako novinář jste se živil jak před revolucí, tak i v porevoluční době. To jste dokonce pracoval i v bulváru a stýkal jste se tak s řadou známých osobností. S odstupem doby, jak jste naše umělce před a po revoluci vnímal? Co říci na výčitky, které padly vůči některým, například vůči Karlu Gottovi, že proti předrevolučnímu režimu „dostatečně nebojovali“?

Těch umělců, kteří bojovali proti komunistickému režimu, bylo ve skutečnosti tuze málo, a vyčítat někomu, že dostatečně nebojoval, je směšné. Umělci jsou od toho, aby dělali umění. A to dobře, nebo špatně. A Karel Gott byl nejen velký umělec, ale také skvělý člověk. Tečka.

A je někdo z této sféry, kdo vás po revoluci opravdu zklamal? Kdo třeba opravdu až nestydatě „překabátil“?

Prosím, už nechme kádrování. K tomu se nebudu vyjadřovat.

V době sametové revoluce se někteří umělci aktivně zapojovali do politiky a pro mnohé mohli být vzorem. Co dnes? Mají umělci u lidí stále takovou prestiž? Jak vidíte jejich dnešní zapojování do politiky, například v souvislosti s Milionem chvilek pro demokracii?

Umělci mívají vždycky potřebu se zviditelňovat, stále touží po publicitě, která ostatně souvisí s jejich prací. Jestli se zviditelňují svým uměním, nebo svými skandály či protesty proti Zemanovi a Babišovi, nechme na jejich vůli.

Jak si jako novinář a pamětník vysvětlujete, že zatímco Havla velká část umělců velmi uznává, dá se říci až „opěvuje“, Miloš Zeman se jejich přízni příliš netěší, pokud to řeknu velmi mírně...

Havel byl jeden z nich, byl to spisovatel, dramatik, miloval divadlo a v divadelním prostředí se vždycky cítil nejlépe. Tak není divu, že tolik umělců se dnes považuje za havlisty či havloidy, což, prosím, neberte jako urážku. A že se vymezují proti Zemanovi? Však on jim také nic nedaruje a často je dokáže velmi trefně setřít.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: David Hora
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Mafiánské postupy EU, odhalil Okamura. Proto potřebujeme potravinovou soběstačnost. Voliči by jasně měli říct, že toto nechtějí

19:20 Mafiánské postupy EU, odhalil Okamura. Proto potřebujeme potravinovou soběstačnost. Voliči by jasně měli říct, že toto nechtějí

ROZHOVOR SPD se zaměřuje na téma potravinové soběstačnosti a předseda SPD Tomio Okamura vysvětluje, …