Karel Gott je pro mnohé ikona, pro jiné někdo, kdo podepsal Antichartu. Co o něm můžete říci vy, a jak na něj nahlížíte? Je to skutečně jeden z největších Čechů?
Někteří lidé rychle ztrácejí paměť, obratně převlékají kabáty, a aby se zviditelnili, pod rouškou spravedlnosti vyhledávají na kdekoho, kdo něco dokázal, špínu. Ano, na co se ptáte, je pravda. Karel Gott, který už tenkrát měl v zahraničí „jméno“ a tudíž měl mít výjimečnou pozornost a servis, jako tomu je všude na světě, chtěl něco dokázat. Jako Čech zůstal Čechem a celou dobu trpělivě pracoval, neemigroval, mnohé přátele podporoval a později slušně ozřejmil, jak to bylo. Jsou však lidé, kterým to nestačí. Zvlášť teď je přímo hnusné, když se někdo rýpe a hledá negativa v jeho minulosti… Říká se, „o mrtvých jen dobře“! Žil jsem také v té době a tak vím, jak byla složitá.
Karla Gotta jsem osobně poznal díky kamarádovi z dětství – Karlu Vágnerovi. Byl jsem za ním v Praze na Bertramce, když jsem točil například pro ČT velký cyklus pořadů „Za vesnickými muzikanty“, setkali jsme se i v rozhlase, kde jsem pracoval jako hudební redaktor. Jeho vstřícnost, skromnost, laskavost a profesionalita byla nakažlivá! Nezapomenutelný okamžik byl např. na oslavě jeho 70. narozenin, při uvedení do Síně slávy v jeho rodné Plzni. Na přání mu zahrálo a zazpívalo v plzeňských krojích tehdy naše mladičké duo Renátka & Pepča Pospíšilovi. Karel je dlouho obdivoval a ještě dlouho po oslavě o tomto setkání vyprávěl… A tak bych mohl pokračovat. Nechci si nijak „přihřívat polívčičku“ v této smutné době...
Karel Gott v historii naší země zůstane osobností, na kterou se nemůže zapomenout! Prorokuji, že rozloučení s ním předčí v množství lidí nejednu událost… A ukáže v plné síle, že vstřícnost, skromnost, laskavost a profesionalita je to, co lidé oceňují…
Fotogalerie: - S Karlem na Žofíně naposledy
Jezdíte často koncertovat do zahraničí. Je určitě těžké se v dané zemi „uchytit“. Jsou Češi a Čechoslováci, podle vás, ve světě známí a oblíbení?
Publikum tuhle naši muziku zná a obdivuje její melodičnost a skrytou veselost. Byli byste překvapení, kolik sportovců zvučných jmen, lékařů, právníků, politiků a nespočet dalších, třeba méně veřejně známých lidí, si s námi tak rádo zazpívá. A vždycky platí staré moudro: „Muzika nezná hranice.“
„To se to Gottovi zpívalo, když byl prominent režimu“ – říkají jeho oponenti. Jak byste jim odpověděl?
To je právě to, co nejvíce vadí. Ten, kdo umí něco exkluzivně, je tedy „prominent“? Já si prominenta představuji jako protekční výplod. Tak tomu bylo a je! Ti, kdo málo, nebo vůbec nic nedokázali, záviděli, závidí a závidět budou dál. Bohužel se jich vyrojilo hodně. Že tím beztrestně rozkládají společnost, totálně snižují kredit slušnosti a poctivosti, to je bohužel naše velká česká smůla. Z toho pak plynou „zaručené zprávy“, pomluvy a závist. Ale tahle špatná česká vlastnost nás provází už mnoho let...
Přece si vzpomenete, že například moudří pánové Jan Werich i Miroslav Horníček říkali smrtelně vážně a pravdivě: „Český národ ti odpustí všechno, možná loupež i vraždu, ale úspěch ti neodpustí nikdy!“ Zkuste se podívat, jak je tomu jinde v cizině. Dnes jsou hranice otevřené a tak každý může dokázat mnohé. Škoda, že se na toto téma málo komunikuje. Těším se, až o tom „novináři“ začnou informovat. My jsme se přesvědčili, že to jde, když se chce! A věřím, že dnešní mladá generace mnohé pozitivní vlastnosti v cizině nasaje.
Psali jsme:
Co říkáte dnešní době, kdy se na jedné straně máme převelice dobře, a na straně druhé stále někdo vzpomíná na minulý režim. Nežijeme ale tak nějak na úkor budoucnosti?
Víte, co je nejdůležitější? Skutky. Mně je dnes osobně jedno, zda někdo vzpomíná na minulé časy, pokud se měl lépe, měl větší jistoty a netřel bídu a ponížení. I tenkrát byli ve společnosti „nadlidi“. Dnes nás starší dávají do jednoho pytle. Ale ne každý byl špatný, i když mnozí občas klopýtli, ale pokud si to uvědomili a ospravedlnili se nejen veřejnou omluvou, ale i svou další prací, za co bychom se měli na ně zlobit...
Já odsuzuji příkoří a trestné skutky, které se v minulosti, ale i po sametové revoluci, udály. Proč nebyli a nejsou všichni viníci spravedlivě potrestáni? S tím, že v demokracii se má ctít až do konečného ortelu presumpce neviny. Proč se o všem mluví, teprve až když uplyne promlčecí doba? Přemýšlí o tom někdo? A kde jsou dnešní čestní a poctiví novináři, „hlídací psi demokracie“? Jsou jistě někde, ale je jich málo a možná se bojí o živobytí. Stále nějak nepřestalo platit, „koho chleba jíš, toho písně zpívej!“.
Vše v historii ukáže a prověří čas. Tak si musíme počkat.
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Pracoval jste dříve v Českém rozhlase, v České televizi i v dalších sdělovacích prostředcích. Jak hodnotíte veřejnoprávní média a žurnalistiku vůbec? Odklonila se od svého hlavního původního poslání, tedy přinášet pravdu?
Ano, celý život jsem pracoval v Českém rozhlase a v České televizi... Jako hudební redaktor s nadsázkou celý život říkám, že nám „muzikantům“ nic nevadí, protože máme za všech režimů stupnici G-dur s jedním křížkem. Měl jsem možnost sledovat své novinářské kolegy. Vím, že se snažili pohlížet na vše kolem sebe mnohdy s vlastní autokritikou. Někdo bojoval méně, jiný více, někdo se vezl. Měli nad sebou své nomenklaturně jmenované a dobře placené šéfy, některé slušné, jiné až moc aktivní, povolné a poslušné...
A to vydrželo dlouho po roce 1989. Těžkou kritikou minulých let nešetřili ti, kteří měli máslo na hlavě... Jen na okraj – hodně vadilo třeba, že rozhlas, respektive hudební redaktoři, natáčeli vedle mnoha dalších akcí například trampskou PORTU, různé další přehlídky, zábavné pořady a tak dále, až po festivaly politické písně, což ale ostatně měli v popisu práce. Ale nějak v té likvidační euforii někteří zapomněli, že aktivně na těchto akcích účinkovali. Dnes je cítit od některých novinářů velmi silně zapáchající trend, že „koho chleba jíš, ...“ Že by ožívaly nějaké staré tradice? Novináři by si měli vzít příklad možná z lékařské Hippokratovy přísahy, o etice svého povolání. Ale to si myslím jen já. Nejsem kompetentní někoho soudit.
Byl jste v Latinské Americe, hrál jste po Evropě, v Asii. Na některé státy se z Evropy díváme poněkud s despektem, ale skutečnost je jiná – v mnohém nás předbíhají...
Byli jsme a účinkovali jsme v hodně zemích, ale za tu krátkou dobu – většinou tři až šesti týdnů – pobytu si nemůžeme dovolit kvalifikovaně hodnotit... Ale viděli a zažili jsme velkou bídu, připomínající pár století zpátky, například v Jemenu... Kompenzováno nezájmem, nudou a konzumací – celodenním žvýkáním listů drogy „gát“ na každém kroku... Ale publikum jsme dokázali vždy roztleskat a přídavek „Tancuj, tancuj“ a „Na tu svatú Katarinú“ vyvolal úsměv – kde že se to asi naučili? Jasně, že při studiích u nás...
Na druhé straně jsme viděli a zažili laskavost, legraci a všudypřítomnou muziku na každém kroku v Brazílii nebo v Kolumbii. A nikde nesortují žánry tak jako u nás! Dokonce máme pocit, že pravá národní lidová muzika má všude mnohem větší zastání a prostor. Ať už v médiích, na pódiích a všude, kam jen dohlédnete. A kolumbijský styl „valenato“ nebo argentinsko-brazilský styl „chamamé“ je tak nádherně srdečný a velmi podobný s naší českou muzikou, zejména polkou.
Pak si nutně kladete otázku, proč to tak nemůže být u nás, aby národ byl hrdý na svoje hudební tradice. Proto jako čeští muzikanti sklízíme v cizině uznání i ocenění s naší českou národní hudbou... Nikdo po nás nikdy nechtěl zpívat v angličtině...
Fotogalerie: - Gott a slzy
Vraťme se ještě ke Karlu Gottovi. Je podle vás v pořádku jeho pohřeb se státními poctami? Ostatně, jak jsme viděli, přijel nejeden zástup fanynek a fanoušků z Německa, Polska, Slovenska. Moc se nyní nemluví o tom, že byl velice populární i v Rusku a bývalém Sovětském svazu...
Za nás můžeme s čistým svědomím říct, že plně souhlasíme, aby pohřeb a rozloučení s Mistrem a nepřehlédnutelným gentlemanem Karlem Gottem bylo takové, jaké si jako ikona a jeden z nejslavnějších Čechů opravdu zaslouží. Ti, co jej se slzami v očích na závěr týdne doprovázejí na jeho nadpozemskou pouť, budou mít v hlavě jiné myšlenky. Že bohužel odešel člověk, který něco pro naši zemi znamenal, dokázal, a celý život zůstal slušný a věrný svému publiku! Proslavil po celém světě naši malou zemičku v srdci Evropy, proto si zaslouží velkou poctu a uznání.
Připojujeme se ke všem, kteří svého milovaného Karla Gotta oplakávají a truchlí nad jeho odchodem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
