Letos je to právě padesát let od okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. Vzpomenete si ještě, co jste ten den, kdy vojska přijela, dělal? A hlavně, vzpomenete si na pocity, co jste tehdy prožíval?
Bylo mi jedenáct, pamatuji si tanky v Českých Budějovicích, taky si pamatuji na to, že jsme s kamarády psali křídou na silnice „iditě domoj“. Tehdy se hodilo, že jsem měl ve škole od třetí třídy ruštinu.
Někteří lidé na invazi reagovali tak, že emigrovali za hranice. Ať už hned po příjezdu okupačních vojsk, nebo v následujících letech. Vy jste nikdy podobné úmysly neměl?
Každý, kdo v naší generaci něco uměl, o něco se snažil a chtěl něco dělat či dokázat, o tom přemýšlel, já taky. Spousta mých kamarádů utekla, já zůstal a byl jsem rozhodnutý, že strávím život skládáním muziky ve sklepě v našem rodinném domě. O to víc jsem si užil sametovou revoluci. Bylo to, jako by po letech vyšlo slunce.
Obrovskou diskuzi vyvolal v minulých dnech šéf KSČM Vojtěch Filip, který uvedl, že za invazi v roce 68 mohou hlavně Ukrajinci. Řekl: „Tehdy byl v politbyru Sovětského svazu pouze jeden čistokrevný Rus, a ten hlasoval proti invazi. Brežněv byl z Ukrajiny. Většina invazních armád byla ukrajinská. Co na to říct?
V politbyru jsem neseděl, ale tanky jsem tu viděl a také vím, kolik to náš národ stálo životů, zničených rodin a utrpení. Vojtěch Filip není pro mne člověk, kterému bych cokoli věřil, je to vulgární populista. Komunisté mají zřejmě někde školu, kde se učí obelhávat lidi.
_profil_top.jpg)
Jak jste vnímal ten rok 1968 ještě předtím, než k nám přijely tanky? Věřil jste, že může fungovat něco jako socialismus s lidskou tváří?
Jsem stár, ale zase tak starý nejsem. V sedmdesátých letech jsme hodně často diskutovali o tomhle termínu, ale brzy jsme došli k přesvědčení, že socialismus s lidskou tváří je protimluv. Zrůdná ideologie nemůže mít „hodné“ odnože.
Psali jsme:
Velkou nadějí byl právě v roce 1968 pro mnohé Alexandr Dubček. Mnozí se ale také vyjadřují v tom smyslu, že je právě on nakonec zklamal. Jak to vidíte vy? A jak jste pak vnímal Dubčeka po sametové revoluci?
Rodiče si doma schovávali trikolóry a placky s Dubčekem, Černíkem a Smrkovským, v očích lidí, kteří rok 68 intenzivně žili, to byli hrdinové. Já to vnímal jinak, ale jen Bůh ví, jak by tehdy pomyslná reforma socialismu dopadla. Svoboda si hledá různé cesty. Rusové odstartovali v sedmdesátých letech normalizaci, která tvrdě dopadla na miliony občanů Československa. Důsledky pociťujeme dodnes.
Velkým tajemstvím je dodnes obestřena nehoda, na jejíž následky v roce 1992 Dubček zemřel. Dodnes ji provází řada úvah a více či méně pravděpodobných konspirací. Co vy si o tomto neštěstí myslíte?
Konspiračními teoriemi se nezabývám, to je bulvární disciplína. Ostatně zrovna vaše noviny jsou často spojovány s „fake news“, to je velice příbuzná činnost.
Jak dnes s odstupem času vidíte tehdejší papaláše jako Lubomíra Štrougala nebo Milouše Jakeše? A mimochodem, pokud jste viděl dokument o Jakešovi s názvem Milda, co na něj říkáte?
Myslím si, že jsme se měli daleko ostřeji vypořádat s minulým režimem. Dokument jsem neviděl, ale zažil jsem oba jmenované denně v televizních zprávách.
Zhruba před dvěma lety padlo na tyto dva prominentní členy tehdejší KSČ ze strany Platformy evropské paměti a svědomí trestní oznámení. Podle něj měli mít podíl na zabití lidí, kteří se za minulého režimu snažili utéct na západ. Jak to jako právník vidíte? A co říct na to, že takové trestní oznámení padlo až tolik let po pádu železné opony?
Od přechodu ze socialismu zpět ke kapitalismu uplynul dlouhý čas. Osobně jsem vždycky byl za tvrdší postup proti exponentům minulého režimu, byl jsem a vždycky budu pro zákaz komunistické strany. Také jsem ovšem viděl a vidím historické souvislosti, které to znemožnily. V roce 89 bylo v Československu tuším 1 600 000 lidí členy KSČ. Samozřejmě jich 99 procent ihned zapálilo své stranické knížky, ale dovedete si představit, že byste je trestali? My byli tenkrát všichni opilí ze svobody, měli jsme růžové brýle, byli jsme humanisté a altruisté. Jako právník můžu říct, že stíhání komunistických pohlavárů vyšumělo v právním vakuu. Samozřejmě bylo i tehdy možné použít platný trestní zákon, ale to by se nejdřív museli sami obvinit tehdejší prokurátoři, kteří byli pákou komunistického režimu. Porevoluční převzetí moci by si zasloužilo studium, kterým se už jistě mnozí historici zabývají, ale něco jiného je si o tom přečíst a něco hodně jiného je to zažít.
Někteří lidé, hlavně ti, kteří mluví o tom, že ztrácíme demokracii (po výsledcích posledních voleb), srovnávají současnost právě s rokem 1968. Vidíte také nějaké souvislosti?
Rok 68 byl tragickým pokusem reformovat socialismus, rok 89 nás vytrhl ze spárů východu, to je diametrální rozdíl. Ještě v roce 1989 jsem si nedovedl ani v nejdivočejších snech představit, že se staneme členem NATO. Teď se ukazuje, že si slova o demokracii přivlastňují lidé, kteří využívají její slabé stránky. Parlamentní systémy evropských zemí sice tvoří různé pojistky proti návratu k totalitě, ale svobodná společnost není pro spoustu lidí pohodlná. I u nás se většina politických stran kloní k socialistickým slibům. Získávat voliče tímto způsobem je podle mého názoru přinejmenším neetické, pokud nebudu používat sprostá slova.
Prezident Zeman sice označuje okupaci z roku 68 za zločin, přes mluvčího ale vzkázal, že k 50. výročí nepronese žádný projev. Co na to říkáte?
Ctím stáří, takže neříkám nic.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
