Obhájci imigrace tvrdí, že přijímání imigrantů pomůže ekonomice, protože imigranti zaplní volná pracovní místa a současně prý pomohou udržet důchodový systém. Nejsou ale naopak větším nákladem pro sociální systémy než přínosem pro ekonomiku? Plus započtěme náklady na bezpečnost a následky kriminality...
To tvrdili i obhájci v západních zemích. Realita je ale jiná – alespoň třeba podle doktora Prema Mahavedana z Centra bezpečnostních studií při univerzitě v Curychu, se kterým jsem měl možnost mluvit. Je fakt, že západní Evropa má problém – stárne populace a klesá počet lidí v produktivním věku. Například pro Německo to znamená očekávané poměrně zásadní snížení růstu hrubého domácího produktu. Podle optimistů by tomu mohla právě imigrace zabránit. Jenže je třeba se podívat, jací lidé do Evropy přicházejí a co nám říká zkušenost. Podle doktora Mahavedana má jen 13 procent imigrantů vysokoškolský titul, přes 50 procent není ani vyučených. Ve Velké Británii je okolo 50 procent muslimských mužů nezaměstnaných, v Dánsku 25 procent uprchlíků najde práci až po deseti letech. Co se týče nákladů – Německo odhaduje náklady na imigranty na 21,5 miliardy dolarů ročně. To je ještě jeden z těch konzervativnějších, nízkých odhadů. A hodnota bezpečí se pak samozřejmě penězi vyčíslit nedá.
Co říkáte silvestrovským událostem v Kolíně nad Rýnem a dalších německých i evropských městech?
Že se na sexuálních útocích podíleli lidé z imigrantského prostředí, už snad nikdo nepopírá, důkazů je dost. Navíc prozatím se podařilo dopadnout jen prakticky nepatrný zlomek pachatelů. Těch útoků bylo několik set – a nejen v Kolíně, týkalo se to i dalších měst. Moc se mi nechce věřit, že by to byla náhoda – tedy že by několik desítek až stovek lidí v jeden čas dostalo naprosto stejný nápad... V této souvislosti mě zaujala teze jednoho renomovaného zahraničního bezpečnostního experta. Za povšimnutí podle něj stojí, že zatím známí podezřelí jsou většinou ze severní Afriky. Tam je sexuální násilí používáno autokratickými režimy jako taktika pro zastavení pouličních protestů. Bezpečnostní složky tam mají specializované jednotky, které tímto způsobem narušují demonstrace. Scénář silvestrovských útoků to prý nápadně připomíná. Ať už je to ale jakkoli, velmi nerad bych se něčeho podobného dočkal u nás a je podle mého názoru povinností každého voleného zástupce, aby udělal maximum pro snížení tohoto rizika.
Co říkáte reakcím německých politiků?
Reakcím většiny německých politiků úplně nerozumím. Nebo spíš rozumět nechci. Myslím, že v takovém případě je na čase přiznat, že udělali chybu, a vyvinout maximální snahu o nápravu. Ale to si musejí posoudit zejména němečtí voliči.
Co se týče sexuálních útoků uprchlíků v Německu, publicista Jan Petránek řekl, že útoky na ženy jsou hluboko v mentalitě migrantů a uprchlíci mají hodnoty neslučitelné s našimi. Co o tom soudíte?
Ještě pamatuji dobu, kdy nám už na základní škole cpali do hlav hesla typu „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Nosili jsme transparenty v prvomájových průvodech a bylo to jasně dané. Socialismus je fajn a kapitalismus je zlo. Většinou se o tom moc nepřemýšlelo a často děti ani nenapadlo, že by se o tom přemýšlet mělo. To možná až později. Teď si představte, že v některých zemích prostě děti od malička vidí, že si soused může přijít pro 12letou sestru, že když se maminka proti tomu vzepře, tak ji s příbuznými ukamenují, že ženy mají ve společnosti menší cenu a práva a že když nějakou chcete, tak si ji prostě vezmete. Vyrůstáte v tom, že je to tak v pořádku, je to normální, běžné, a ani vás nenapadne, že by to mohlo být jinak. Často ani netušíte, že jinde by to jinak být mohlo. A pak přijde střet s realitou západní kultury. Pro psychiku takto vychovávaných dětí to musí být šok – najednou jim někdo bude tvrdit, že to, co považovali za normální, je špatné, a to, co považovali za špatné a nepřijatelné, je naopak v pořádku. Samozřejmě se to nedá aplikovat obecně na všechny imigranty, zároveň to ale také není jediný problematický aspekt.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík