Vzpomínkové akce na srpen 1968 probíhaly v poměrně rozrušené atmosféře, ještě do teď slyšíme dozvuky různých debat i v souvislosti s tím, že pietní akt před budovou Českého rozhlasu provázely protesty a pískání na premiéra. S jakým dojmem jste tohle všechno sledoval? Považujete podobné protesty za legitimní, nebo šlo o nevhodné narušení pietního aktu?

Já jsem to sledoval s rozpaky. Mně v roce 1968 bylo třináct. A s rozpaky jsem sledoval i diskuse o historické události srpna 1968. Komentářů je mnoho, velice se liší, dokážu si představit, že mohou být autentické všechny. Tehdy dění různí lidé vnímali různě, od lidí, kteří už tehdy chtěli kapitalismus, přes lidi, kteří snili o lidské tváři komunismu, po ty, kteří byli vyděšeni, že přijdou o svá teplá komunistická místa. Představ lidí v roce 1968 bylo velmi mnoho a bylo jim společné jediné: že by mohlo být lépe. To si myslela naprostá většina společnosti. Těch, co měli strach, že přijdou o své výhody, byl zlomek. Dovolím si odhadnout, že lidí, kteří v událostech srpna 1968 viděli naději na zlepšení situace v celém tehdejším Československu, bylo víc než 90 procent. Můžeme si vše připomenout i tím, že lidé byli ochotní sundat z krku zlatý řetízek, z prstu zlatý prstýnek a věnovat ho do zlatého fondu nového rozkvětu tehdejšího Československa. To velké naděje autenticky dokazuje.