Vzpomínkové akce na srpen 1968 probíhaly v poměrně rozrušené atmosféře, ještě do teď slyšíme dozvuky různých debat i v souvislosti s tím, že pietní akt před budovou Českého rozhlasu provázely protesty a pískání na premiéra. S jakým dojmem jste tohle všechno sledoval? Považujete podobné protesty za legitimní, nebo šlo o nevhodné narušení pietního aktu?
Já jsem to sledoval s rozpaky. Mně v roce 1968 bylo třináct. A s rozpaky jsem sledoval i diskuse o historické události srpna 1968. Komentářů je mnoho, velice se liší, dokážu si představit, že mohou být autentické všechny. Tehdy dění různí lidé vnímali různě, od lidí, kteří už tehdy chtěli kapitalismus, přes lidi, kteří snili o lidské tváři komunismu, po ty, kteří byli vyděšeni, že přijdou o svá teplá komunistická místa. Představ lidí v roce 1968 bylo velmi mnoho a bylo jim společné jediné: že by mohlo být lépe. To si myslela naprostá většina společnosti. Těch, co měli strach, že přijdou o své výhody, byl zlomek. Dovolím si odhadnout, že lidí, kteří v událostech srpna 1968 viděli naději na zlepšení situace v celém tehdejším Československu, bylo víc než 90 procent. Můžeme si vše připomenout i tím, že lidé byli ochotní sundat z krku zlatý řetízek, z prstu zlatý prstýnek a věnovat ho do zlatého fondu nového rozkvětu tehdejšího Československa. To velké naděje autenticky dokazuje.
Fotogalerie: - Babiš v Itálii řešil migraci
Já nevím, jak to říct… Bylo to chabé. Ve všech směrech chabé. Dnešní společnost měla tehdejší nadechnutí, které bylo pak násilně utlumeno okupací, slavit a vzpomínat víc než tak, jak se to stalo.
Ptáte se na jeden okamžik, proslovy před rozhlasem… Já se pamětníkům, a zdůrazňuji pamětníkům, protože nevím, jestli ti, co tam pískali, byli pamětníci, nedivím, že v nich vyvolává rozpaky, když vzpomínku na nadechnutí v roce 1968 oslavují projevy ti, co tam mluvili. Odvážím si říct, že ti, co tam mluvili, by měli mlčet. Oni přece reprezentují něco, co se odvážím nazvat přidušení. Oni reprezentují spíš procesy, které přišly po roce 1970. Když lidé reprezentují přidušení, a ne nadechnutí, tak nevím, kde v sobě berou sílu mluvit při vzpomínce na nadechnutí. Je to pozoruhodná odvaha v lidech, možná by někdo řekl spíš drzost. Nemohlo to dopadnout jinak. Napadá mě lidové přísloví na hrubý pytel, hrubá záplata. Ti lidé, kteří tam mluvili, tam mluvit neměli, a pak se nemohou divit, že jiní protestovali. Měli tam mluvit jiní, kteří by to nadechnutí mohli vzpomínat autentičtěji.
Než se dostanu k tomu, kdo nemluvil a byl za to nejvíc kritizován, říkáte, že jsme si výročí měli připomínat jinak a více. Jaká by byla vaše představa?
Pro mě je rok 1968 jedním z velkých historických okamžiků, jednak nadechnutím a jednak okupací. Jezdili po ulicích ruské tanky, nevěděli jsme, jestli budou střílet i do nás, nebo jen do vzduchu, či co budou dělat. Strašně jsme se báli. Ta vzpomínka je silná. Byl to pokus o vysvobození z diktátu Moskvy. Odpovědí bylo, že jsme byli řízení Moskvou ještě víc. Kolik takových okamžiků je v československé historii? Pak ještě německá okupace a vznik Československa. O stém výročí slyšet je, o osmašedesátém méně a německé okupaci ještě méně. Je to pro mě rozpačité.
Prezident Miloš Zeman věnoval výročí tichou vzpomínku, což spustilo další vlnu kritiky. Někteří ironicky říkají, že je dobře, že nevystupuje, a spekulují o jeho zdravotním stavu. Jak to vidíte vy?
Za prvé je to velice špatně. Při takto významném výročí má prezident republiky něco říct. I kdyby na tom byl zdravotně špatně, a umím si představit, že tohle je vysvětlení, nějaký kratičký projev považuji za nezbytně nutný. Pokud to neudělal, je to hrubá chyba. Já považuji Miloše Zemana za úplně klasického osmašedesátníka, reformního komunistu, který musel vkládat do 68. podobné naděje jako my. Pravděpodobně se s částí myšlenek identifikoval. Proč pamětník, který se velmi pravděpodobně s těmi tehdejšími nadějemi identifikoval, nic neřekne? Neumím to vysvětlit, je to nepochopitelné a je to chyba.
Psali jsme:
Prezident se na veřejnosti objevil při příležitosti agrosalonu Země živitelka, který zahajoval. Jeho vystoupení provázely výkřiky: Hanba! Lidé si přinesli i transparenty. Podobné to bylo také, když se na úvod národních dožínek, které jsou součástí českobudějovické výstavy, objevil Andrej Babiš. Mají tyto protesty smysl?
Určitě to má smysl. Tak jako mělo smysl nadechnutí v šedesátém osmém. Nelze se tomu divit. Když se podíváme na význam výročí 68. a význam zahájení Země živitelky, tak při vší úctě k celostátním dožínkám a velké výstavě je to významem sto ku jedné. Když jedno nešlo a druhé krátce na to šlo, protestům se nedivím. Omlouvat prezidenta, který jde na výstavu a nepronese projev k výročí tak významné události? Na hrubý pytel hrubá záplata. Nic divného. Lidé protestují, protestují logicky, mají k tomu pádný důvod.
Někteří pozorovatelé říkají, že dříve při vzpomínkových akcích na rok 1968 nebyla atmosféra tak vyhrocená, ale že nyní vše dostává jiný rozměr už kvůli chování Ruska v minulých letech. Může to mít nějaký vliv?
Já tuhle kartu v tom všem považuji za přinejmenším zveličenou. Jak se dnes politická scéna uměle rozděluje na ty, co Rusy nenávidí, a ty, co Rusy milují? Vidím v tom hledání vnějšího nepřítele. Ono když se nedaří řešit vnitřní problémy, není nic lepšího než hledání vnějšího nepřítele. Myslím si, že pro Českou republiku Rusko teď hrozbu nepředstavuje, ale představovalo ji, a velice vážnou v 68. Bagatelizování této události z úst některých politiků je další skandál. Prostě došlo k okupaci, vtrhli na naše území cizí vojska. Byli jsme suverénní stát nebo se to alespoň předstíralo, a vjezd sovětských a dalších vojsk na naše území měl tentýž charakter jako německá okupace před zahájením druhé sv. války. Němci jsou pro mě okupanti, protože mi to vyprávěl tatínek a dědeček. Tatínek dokonce říkal krásnou větu: Rusové pro mě byli osvoboditelé a už jsou z nich taky okupanti. Neměli u nás co dělat. Na internetu jsem si četl, jak někdo popisoval, že nic jiného nezbývalo proto, že na druhé straně byly armády NATO a ty by sem vtrhly… Dezinterpretace. Je vidět, že se z toho snaží lidé vytloukat dnešní politický kapitál. Vyrábí se dělení společnosti na patolízaly Ruska a nepřátele Ruska. Vidím to jako naprosto zbytečné. Pro naprostou většinu společnosti by mělo platit: Ruska se nebojíme, Rusko nás neohrožuje, nemusíme se vnitřně štěpit na ty, co ho milují a nenávidí.
Říkal jste, že připomínka srpnových událostí byla chabá. Bude to při stém výročí vzniku Československa jinak?
Fakt nevím. Docela mám strach, aby i tyto oslavy nebyly také rozpačité. Uvidíme, do 28. října ještě zbývají dva měsíce.
Do jaké míry vám v životě vyčítali, že jste byl členem KSČ?
Byla to ta nejsnazší zbraň. Člověk někdy neobjasní okolnosti. Vždycky jsem byl proti komunistům, ano, nakonec jsem u nich skončil z důvodů naprosto logických, které naprostá většina lidí pochopí. Měl jsem možnost legálně vycestovat do Spojených států a učit v Americe, byl jsem v té době ve svém oboru úspěšný vědec. Tenkrát přicházelo také nadechnutí tentokrát přicházející z Ruska v podobě Gorbačova a perestrojky v roce 1985. Vnímal jsem, že se něco začíná dít, že vzniká naděje, že bude líp, že starý komunismus končí. Můj tatínek byl vyhozen z práce asi v roce 1970 nebo 1971, já jsem měl zákaz studia v roce 1973. V rámci nadechnutí v roce 1985 a dopisu, který mě zval učit ve Spojených státech na univerzitě, jsem viděl cestu, jak zareagovat, k nim vstoupit. Pak mi to bylo mláceno o hlavu celou moji kariéru. Myslím, že dnes jsou tolerovány věci, které jsou ve srovnání s mým chování mnohem více hodné zatracení. Já jsem za to byl zatracován dost. Dlouho jsem se to snažil vysvětlovat. Pak jsem pochopil, že je to úplně zbytečné. Část společnosti to bere jako nálepku, na základě které je jí všechno jasné, a pak už nepotřebují nic vědět. Pak už se žádným vysvětlováním nic docílit nedá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
