Jan Herzmann vzkazuje do řad opozice: Rozdíl mezi výrazy konec první České republiky a konec první Československé republiky je tak propastný jako mezi kašlem a černým kašlem

18.07.2018 19:01

ROZHOVOR „Vulgarizace projevu postupuje celou naší společností a prezident Miloš Zeman určitě tento proces nebrzdí,“ poznamenal k hlasování o důvěře vlády a předešlé diskuzi sociolog Jan Herzmann. Výstup mezi Miroslavem Kalouskem a Andrejem Babišem podle něj svědčí o vyhroceném nepřátelství a obává se, že trend vulgarizace ani vztah této dvojice nelze změnit. Zároveň upozornil, že strašení koncem první České republiky je v první řadě marketingovým nástrojem současné opozice.

Jan Herzmann vzkazuje do řad opozice: Rozdíl mezi výrazy konec první České republiky a konec první Československé republiky je tak propastný jako mezi kašlem a černým kašlem
Foto: Hans Štembera
Popisek: sociolog Jan Herzmann

Jednání o důvěře bylo bouřlivé, před Sněmovnou se demonstrovalo, Andreje Babiše rozčililo, že po něm lidé házeli předměty, mířit na něj měla i plastová láhev. Miroslav Kalousek pak ve Sněmovně premiéra osočil, že se bojí lidí s jinými názory: „Kňouráte, křivě přísaháte na zdraví svých dětí, podvádíte a kňučíte. Česká republika si zaslouží předsedu vlády, který s sebou nese název chlap. To vy nejste,“ prohlásil. Premiér se ptal, „kolik má promile ožrala Kalousek“, a označil expředsedu TOP 09 za zloděje. Kalousek to chce řešit žalobou. Co všechno tohle říká o atmosféře v České republice? Co udělat pro to, aby se situace uklidnila? 

Začnu ze široka. Vím z vlastní zkušenosti, že dnes slečny z gymnázia používají v běžném hovoru výrazy, které za mého mládí padaly spíš mezi chlapy v hospodách čtvrté cenové skupiny. Vulgarizace projevu postupuje celou naší společností a pan prezident určitě tento proces nebrzdí. Používání osobních invektiv, vulgarismů a urážek ve vypjatém politickém diskursu proto nepovažuji za překvapující, i když se mi ani trochu nelíbí. Kromě toho tato příhoda svědčí o vyhroceném nepřátelství mezi Miroslavem Kalouskem a Andrejem Babišem. Obavám se, že trend vulgarizace ani vztah těchto dvou pánů nelze změnit.

Jsou na takové chování čeští voliči už zvyklí?

Ano, jsou zvyklí, i když hranice se stále posouvají. Na druhé straně je potřeba říci, že zatímco v českém Parlamentu létají drsná slova, v některých jiných zákonodárných sborech jsou to i facky nebo rány pěstí. Část občanů je tím znechucená, ale jsou i takoví, kteří se baví. Konec konců to volební účast nijak neovlivňuje a také vliv na stranické preference je, zdá se, minimální.

Poté, co vláda dostala důvěru, objevily se úvahy, že je to konec první České republiky, jak ji známe, že vzniká v podstatě nový politický režim. Jsme prý na cestě od parlamentní demokracie k poloprezidentskému systému. Mění se skutečně vše, co se v republice vytvořilo od roku 1989, a jak?

Každý politický systém se vyvíjí, jak co do obsahu, tak co do formy, takže se nelze divit, že se v našem případě mění mnohé z toho, jak stát fungoval po roce 1989, nebo řekněme raději od roku 1993. Zásadní změnu přinesla eroze tradičních parlamentních stran, potlačení klasického rozdělení na levici a pravici a úspěch různých protestních politických subjektů. Tento klíčový proces, který probíhá i v řadě dalších evropských zemí, považuji za důležitější než přechod k přímé volbě prezidenta, i když i ta znamenala výraznou změnu v rozložení politických sil. Rozhodně se ale nemění vše, co stojí v základu českého státu a jeho demokratického uspořádání, a zatím rozhodně nemáme ani čtvrtprezidentský systém. Teze o konci první České republiky může mít reálný obsah, v první řadě je ale marketingovým nástrojem části současné opozice, především parlamentní pravice. Nechci používání takového výrazu kritizovat, ale pokud ho přijmeme, musíme si být vědomi, že mezi koncem první České republiky a koncem první Československé republiky je stejně propastný rozdíl jako mezi kašlem a černým kašlem.

V minulém rozhovoru jste mi řekl, že „pro některé parlamentní strany je současná situace Sofiinou volbou, protože ať vznikne jakákoli vláda, s největší pravděpodobností s ní bude nejméně polovina, spíše však většina občanů zpočátku nespokojená“. Naplňují, či naplní se vaše slova? Nebo je ještě brzy hodnotit?

Myslím, že moje slova se naplňují: Většina veřejnosti této vládě nedůvěřuje, lépe na tom nejsou ani její hlavní osobnosti, tedy Andrej Babiš a Jan Hamáček. Nejsem prorok, abych si troufal odhadnout, jak se postoje k vládě budou vyvíjet dál, ale musím připomenout, že důvěra vládě Bohuslava Sobotky nikdy nepřekročila hranici 42 procent a vlády Petra Nečase i Jiřího Rusnoka na tom byly ještě hůře. Vstupuje-li tedy druhá Babišova vláda do období svého fungování se zhruba třetinovou důvěrou veřejnosti, není na tom na české poměry zase tak špatně.

Jak budou podle vás voliči hodnotit zásahy prezidenta Miloše Zemana do sestavování vlády? Bude mít vliv, že mu Andrej Babiš v podstatě umožnil do této situace zasahovat?

Miloš Zeman má mnoho odpůrců a ještě více příznivců. Těm prvním to bude vadit, těm druhým naopak vyhovovat. Obecně vzato ale není takový zásah do formování vlády, k jakému sáhl Miloš Zeman, neobvyklý ani v evropském konceptu, ani v české historii. V politice málokdy platí, že jeden aktér tvrdě prosazuje svoje právo, nebo dokonce svoji dominanci nad druhým, obvykle se hledají kompromisy. Nechci se vyjadřovat k právním aspektům formování vlády, protože k tomu nemám potřebné znalosti a vzdělání, ale situace kolem osobností, které si Miloš Zeman přál a nepřál vidět ve vládě, z politického hlediska zatím nepřekročila meze lavírování a vyjednávání. Konec konců kauza obsazení pozice ministra zahraničí ještě není vyřešená, je tedy předčasné činit definitivní závěry.

Tvrdil jste, že stejně jako třeba u Jiřího Pospíšila si musíme počkat na praktické kroky, které duo Hamáček–Zimola předvede, a na odezvu, jakou to u současných i potenciálních příznivců ČSSD vzbudí. Jak tedy toto duo hodnotit?

Na takové hodnocení je zatím opravdu brzy. Sociální demokracie je ve vládě pár dnů, ujímá se vedení ministerstev, musela rychle vyřešit průšvih kolem pana Krčála, má před sebou dořešení již zmíněného problému ministra zahraničí a ještě ani nezačala ve vládě vážně prosazovat své programové priority. To, že si ministři rychle řekli o zvýšení svých rozpočtových kapitol, bych považoval spíše za folklor než za vážnou politickou práci. Hodnotit v této situaci nějak zevrubně, co duo Hamáček–Zimola předvádí, je tedy předčasné. Při pečlivém sledování dění v ČSSD je ovšem třeba si položit otázku, jestli nebudeme brzy mluvit spíš o výkonu trojice Hamáček–Zimola–Netolický. I to se teprve uvidí – myslím, že spíše až po prázdninách.

Podle vás má ČSSD šanci krizi překonat, i když to bude bolestné. Je na správné cestě?

ČSSD určitě má šanci svoji vnitřní krizi překonat, konec konců ji překonala i ODS, která rozhodně nebyla ve snazší situaci. Jestli je na správné cestě, to si zatím netroufám říct. Rozhodujícím momentem pro tuto stranu – a není v takové situaci sama – budou komunální a senátní volby v říjnu letošního roku. Pokud se na ně dobře připraví a uspěje, může se odrazit ode dna, dát se vnitřně dohromady a začít v preferencích znovu stoupat. Pokud by ovšem v těchto volbách propadla, což jí například v Praze opravdu hrozí, bude v zatraceně těžké situaci, v níž by zřejmě vážně hrozil rozpad na více malých subjektů.

Programové prohlášení Babišovy vlády má být pro všechny. Kritici říkají, že takto chce jen rozdávat drobečky chudým a kupovat si je. O podobné rétorice jste mi minule řekl, že u nás může těžko vyhrát volby někdo, kdo neslibuje, že se o voliče postará. Tedy Češi v zásadě takovou politiku očekávají. Lze mít program pro všechny? Nebo jinak: očekává se, že je důležitější slíbit, nežli nesplnit?

Takzvaný Program pro všechny je marketingová zkratka a já si myslím, že jen velmi malá část voličů ji bere doslova. Zní to ale lépe než tvrzení, že jde o program, který se snaží spojit některé pravicové a jiné levicové koncepty. Když se podíváme na západ od České republiky, uvidíme, že de facto stejnou směs, řekněme jakýsi levo-pravý mix, prosazuje už dlouhou dobu německá CDU nebo v poslední době francouzský prezident Macron. Z hlediska politologické teorie je to kočkopes, ale na německém příkladu vidíme, že v praxi může dobře fungovat – snad i proto, že některé atributy klasického rozdělení na pravici a levici jsou vlastně překonané, že se mění vztah mezi prací a kapitálem, mezi individuálním životem a sociálními jistotami a konec konců i mezi svobodou a bezpečností. To ale neznamená, že by pro občany České republiky bylo paušálně důležitější slíbit, než splnit. Andrej Babiš dostal ve volbách jednorázovou příležitost a určitě dobře ví, že musí splnit, i když samozřejmě – jako žádná vláda před ním – nesplní úplně vše. Kdyby se mělo za tři roky ukázat, že hnutí ANO je příslovečnou slibotechnou, příští volby by ho poslaly do politického důchodu.

Objevují se opsané bakalářské a diplomové práce a následné rezignace. Je to pro voliče důležité, když premiér sliboval vládu odborníků?

Myslím si, že ani případ paní Malé, ani kauza pana Krčála nejsou politickým selháním, nýbrž jen znakem nemístně velké důvěřivosti. Lídři politických stran svým lidem obvykle věří a zatím asi nikoho nenapadlo, že by nabídku ministerského postu přijal někdo, kdo má ve skříni tak ošklivého kostlivce. Mnozí si řeknou: „No jo, ale Babiš tam má ještě ošklivější kostlivce!“ Možná ano, i když zatím z právního hlediska není žádný z jeho případů dotažen do konce, ale hlavní rozdíl je v něčem jiném: Andrej Babiš se svými kostlivci kandidoval ve volbách a navzdory nim vyhrál. Kdyby třeba pan Krčál kandidoval na Vysočině nebo paní Malá v Jihomoravském kraji do krajského zastupitelstva už s tím, že o jejich vysokoškolském vzdělání existují pochybnosti, a kdyby byli i s tímto hendikepem zvoleni, neměli by teď takovou ostudu ani oni, ani jejich strany. V případě Andreje Babiše stejně jako v případě Martina Půty je to zkrátka tak, že jejich v uvozovkách omluvenkou jsou kvalifikované, vědomě odevzdané hlasy jejich voličů, kteří buď věří v jejich čestnost, nebo prostě jen respektují presumpci neviny. A pokud dovolíte, přidám k odpovědi ještě dovětek. Myslím, že teď se všechny strany a všechna hnutí začnou velmi intenzivně zabývat životopisy svých kandidátů do veřejných funkcí, v prvé řadě těch ucházejících se o mandát v komunálních a senátních volbách. A jistě nepůjde jen o bakalářské nebo magisterské práce. To je rozhodně dobře.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Zuzana Koulová

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ať unijní liberálové třeba puknou vzteky. Rektor z SPD Pána o Maďarech i hlasateli landsmanšaftu Hermanovi

21:09 Ať unijní liberálové třeba puknou vzteky. Rektor z SPD Pána o Maďarech i hlasateli landsmanšaftu Hermanovi

„Ať unijní a západní liberálové třeba puknou vzteky, s Maďary to nehne. A to je pro nás příklad hodn…