Je nutné všemi prostředky zabránit invazi imigrantů, včetně masivního nasazení vojenské síly. Tato obrana se neobejde bez obětí, ale je to boj o náš život, říká historik

Prezident Miloš Zeman dle tvrzení mluvčího Ovčáčka vyzval ministra financí Ivana Pilného k tomu, aby se zamyslel nad přerozdělením 11 miliard korun, které dle jeho tvrzení jdou neziskovým organizacím. Co o tom soudíte? Pomáhají neziskovky naší společnosti?

Myslím, že přehodnocení podpory neziskovek je opravdu namístě. Je těžko pochopitelné, že vláda vůbec kdy zřídila a ze státního rozpočtu financovala tak podivná uskupení jako Hate Free Culture. Jak to, že tomu tak bylo a hlavně, a sem patří opravdu velký otazník, proč tomu tak bylo? Čím si parta, spojující fráze o boji proti nenávisti s typickými projevy subkultury drogově závislých, vysloužila peníze ze státního rozpočtu a mediální partnerství České televize?

Všimněte si, že ačkoli se věc začala ve veřejnosti diskutovat, pan premiér neměl potřebu na podobné otázky odpovědět a hlavně se celé to téma co nejrychleji zase zametlo pod koberec. Patrně se to totiž týká jakýchsi vyšších, veřejnosti nesdělovaných, zájmů. A můžu ještě jednu věc k „neziskovkám“?

Prosím…

Občas zaznívá od pravdoláskových vizionářů idea, že by „neziskovky“ měly nějak participovat na veřejné moci a doplnit či dokonce nahradit systém politických stran. To považuji za elitářské a velmi nebezpečné.

A co soudíte o aktivitách George Sorose u nás a ve světě?

O panu Sorosovi se lze na internetu i jinde dozvědět leccos. Málokterou z těch informací je ovšem možné ověřit a já nemám moc času a chuti pokoušet se odhalit nějaké světové spiknutí. Na druhé straně stačí k hodnocení jeho aktivit použít biblické doporučení: Po ovoci poznáte je! No a já nemám pocit, že by České republice jakkoli pomáhalo působení takových plodů Sorosových aktivit, jako je třeba think-tank Evropské hodnoty. Tyto spolky si uzurpují společenskou autoritu, aniž je jasné z čeho by měla plynout, a pokoušejí se působit normotvorně na veřejné mínění. Obvyklou metodou přitom je skandalizace oponentů, což je zrovna u Evropských hodnot, v jejichž vedení působí pan Jakub Janda, trošičku legrační.

Ale vážně, hlavním projektem George Sorose je jeho síť nadací pro otevřenou společnost (původně termín filosofa Henri Bergsona). Skrze tyto nadace a jimi poskytované granty jsou zřizovány různé subjekty, nastolují se společenská témata, řídí projekty. Ideovými leitmotivy jsou skrytý či otevřený multikulturalismus a hypertrofované pojetí lidských práv.

Polsko je popotahováno ze strany EU kvůli reformě justice, kterou provádí Právo a spravedlnost. Prý je ohrožena demokracie. Je to pravda?

Nemyslím, že bychom mohli příliš směrodatně hodnotit dění v sousední zemi. Náš pohled je vždy z vnějšku, nedokážeme postihnout všechny, často velmi důležité, nuance a souvislosti. Nicméně z toho mála relevantních informací, které máme k dispozici, se mi zdá, že spíše opak je pravdou. Že reforma je jednou ze snah polské vlády, jak uchovat demokracii a státní suverenitu Polska, zatímco opozice se dovolává zásahu Bruselu proti vlastní zemi.

Nezávislost soudnictví na politické moci je sice od Montesquieuho časů považována za jeden z podstatných prvků demokracie, avšak, podobně jako i jiné instituce a mechanismy, není imunní před zneužitím. Představa krystalicky čistého, politickými ohledy neovlivněného soudnictví je nebezpečnou iluzí. Někteří představitelé soudní moci bohužel vnímají svou nezávislost jako nezávislost na objektivní pravdě a platných zákonech, stavějí se nad ně a vystupují jako polobožská autorita, rozhodující, kdy zákony platí, a kdy ne.

Silná slova. Co máte na mysli?

Připomeňme si v té souvislosti nedávné skandální rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které pod vlivem ideologie politické korektnosti prohlásilo dvojici homosexuálů za rodiče (tedy otce a matku) dítěte, ačkoliv je to podle mě ve flagrantním rozporu s českým právním řádem. Limity „nezávislosti“ soudní moci si myslím uvědomuje polská vláda a nechce připustit, aby se soudní moc stala jakousi nevolenou alternativní vládou, která bude omezovat efektivitu vládních rozhodnutí a zpochybňovat závaznost zákonů přijatých řádně zvoleným parlamentem.

Spor kolem toho probíhá již poměrně dlouho, v posledních týdnech ovšem vygradoval a rozdělil polskou společnost natolik, že by možná mohl přerůst i do jakéhosi polského „majdanu“. Jen na okraj, je pozoruhodné, kolik pochopení mají česká mainstreamová média vůči polské opozici, aniž by si povšimla, že deficit demokracie v mechanismu obsazování soudů, který opozice vládní reformě halasně vyčítá, existuje v České republice po celá desetiletí.

Na stranu Polska se přidal Viktor Orbán, chce blokovat jeho potrestání. Jak hodnotíte politiku Orbána a jak vidíte budoucnost Visegrádské čtyřky?

Asi jen málokdo by mohl popřít, že z hlediska obhajoby maďarských národních a státních zájmů si Viktor Orbán vede mimořádně dobře. Postavil na nohy maďarskou ekonomiku, jako jediný z evropských státníků dokázal zaujmout jasné stanovisko k problému nelegální imigrace a hlavně díky němu se o zemích Visegrádské čtyřky začalo vůbec zase vážněji hovořit. Že se postavil na obranu Polska před šikanou Bruselu je samozřejmě dobře a svědčí to o přetrvávající historické blízkosti Maďarska a Polska.

Pokud ovšem jde o Visegrád a jeho budoucnost, byl bych hodně zdrženlivý. To uskupení v sobě obsahuje řadu vnitřních rozporů a unijní i jiné vlivné síly si jeho fungování na evropské politické scéně nepřejí. Že by pro nás koordinace zájmů těchto zemí, nejlépe ještě ve spojení s Rakouskem, byla žádoucí, o tom ovšem není pochyb.

EU nám hrozí soudním řízením, ale imigranti se hrnou do Evropy přes Itálii. Téměř každý den přicházejí zprávy o kriminalitě imigrantů v evropských městech. Co dělat?

Masovou nelegální migraci směřující do Evropy považuji za vůbec nejfatálnější problém současnosti. Je těžké radit, co by měly evropské státy dělat, když to ve skutečnosti všichni víme: Je třeba nekompromisně trvat na dodržování platných zákonů! Pokud bych měl mluvit explicitně k té Itálii, myslím si, že je nutné všemi prostředky, včetně masivního nasazení vojenské síly, hájit italské pobřežní vody a znemožnit vyloďování nelegálních imigrantů, jež, můžeme-li věřit zprávám z místa, nabývá takřka charakteru invaze. Samozřejmě, že se taková obrana neobejde bez obětí, ale to boj o život vždycky. A tohle není nic jiného.

Pokud jde o ty hrozby ze strany unijních orgánů vůči středoevropským zemím, je myslím důležité jediné, vydržet. Nenajde-li se vnitřní zrádce a vlády Visegrádu dokážou tlaku EU vzdorovat, vrátí se celá ta záležitost bruselskému panstvu jako bumerang.

Vždy se v politice používalo dělení na levici a pravici na základě ekonomických témat – výše daní, volný trh a podobně. Nevzniká dnes spíše ve skutečnosti dělení na linii globalismus a supranacionalismus versus patriotismus a antiglobalismus? Marine Le Penová, která je označována za pravicovou, je proti globalizaci, podporuje sociální stát. Máme zde nominálně levicového Miloše Zemana, který podpořil Donalda Trumpa a Norberta Hofera, jenž vystupuje proti imigraci. Donald Trump podporuje protekcionismus. Orbán též není ekonomickým liberálem. Mnoho členů KSČM mnohdy hájí více národní idenitutu, suverenitu a staví se proti imigraci, než takzvaně pravicová TOP 09 či než takzvaně pravicová Angela Merkelová...

Máte pravdu, že někdejší pravidla politiky, ostatně vždy umělá a přibližná, přestávají platit. Ve skutečnosti je spleť idejí a nečekaných spojenectví ještě mnohem složitější, než jste výše zmínil. Bylo by proto velmi krátkozraké zaujímat v takové skrumáži nějak vyhrocený stranický postoj a spojovat své politické naděje s některou z blikajících bludiček současnosti, být dejme tomu zaníceným „trumpistou“ nebo „merkelistou“.

Neradím ovšem nějakou vlažnost. Naopak, nám je dnes jisté radikality a emocí nutně třeba, to je jediná cesta, jak překonat současné bloudění, nevažme se však na nic cizího příliš pevně, možné zklamání by pak bylo umrtvující. Jedinými konstantami, které musíme radikálně hájit, a k jejich obhajobě se volně spojovat s kýmkoli, musí být hodnoty ducha (rodina, mravní řád) a národní zájmy, tedy rozvoj hospodářství, uchování jazykové a kulturní svébytnosti a obnova suverenity. Pro to je třeba hledat spojence ber kde ber, ale věřit na tomto světě jen sami v sebe. Neochvějně.

Historik Aleš Valenta z Institutu Václava Klause řekl, že „kulturní marxismus se doplňuje s globálním neoliberalismem, což vidíme typicky u George Sorose. Obojí napadá národní stát a přirozenou soudržnost národních komunit, protože nadnárodní obří firmy potřebují volnou pracovní sílu, která nebude vázána na nějaké místo, kde ráda žije. Potřebují pracovní sílu, které nebude vadit, že se přestěhuje ze Španělska někam na pět let a pak zase jinam.“ Co o tom soudíte? A když to trochu rozšířím, nezažíváme nadvládu tří ideologických „N“, které se navzájem doplňují? Neomarxismu, neoliberalismu a neokonzervatismu?

Ano, myslím, že to takto nějak opravdu je. K té terminologii je ovšem potřeba dodat, že ta předpona „neo“ tentokrát neznamená jen „nový“, ve smyslu obnovený, generačně omlazený či opatřený nějakým modernějším designem, nejde o formu, jedná se o podstatnou kvalitativní změnu obsahu, o posun takového kalibru, že stoupenci těch původních směrů nemohou své ideje v jejich „neo“ podobě ani rozpoznat.

Vždyť co má společného starý levičák snící o hmotných jistotách a „klidu na práci“ se zfetovaným nihilistou ze squattu nebo transgenderistkou? Co má společného podnikatel, který si přál budovat a rozvíjet bohatství národů, s neoliberálními zastánci „tvořivé destrukce“ a anarchokapitalismu? Co spojuje konzervativního obhájce neměnných hodnot s cynickými globálními elitáři? Vidíme, že průběh pomyslné dělící linie různých politických idejí má dnes co dělat spíše s rozumem a srdcem, než se stranickou příslušností. Z toho vyplývá potřeba, aby odpůrci oněch vámi zmíněných „tří N“ hledali cesty ke vzájemně tolerantní a efektivní spolupráci, bez ohledu na odlišnosti politického kréda.