Slavili jsme stosedmé výročí založení Československé republiky. Václav Klaus varoval, že se z něj stává pouhý svátek předání státních vyznamenání. Má podle vás pravdu? A dá se s tím něco dělat?

Částečně pravdu jistě má, neb kromě předávání státních vyznamenání ještě u řady našich samozvaně demokratických politruků kvetou prefabrikované fráze a floskule plné pokrytectví během pokládání věnců na hroby neznámých vojínů. Doporučil bych jim poslechnout si Píseň neznámého vojína od Karla Kryla. Čím dál víc se mi zdá, že ji snad Karel psal mnohým soudobým politikům na tělo. Ale asi to tak zřejmě bylo vždy, člověk se příliš nemění. Co s tím dělat? Se vším, s čím chceme něco dělat, musíme začít u první osoby jednotného čísla. Ale abych pravdu řekl, tak krom vlastního uvědomění, pozastavení se a hovorů s rodinou a přáteli mě nic světoborného nenapadá.

Prezident udělil několik Řádů Bílého lva, mezi jinými třeba Zdeňku Svěrákovi nebo Aně Geislerové. Odměňuje své věrné? Nebo si takové vyznamenání umělci zaslouží?

Každý prezident bez výjimky do jisté míry odměňuje své „věrné“. Ty, k nimž nějakým způsobem inklinuje více. Nevidím na tom nic nového. Navíc nikdy se nikdo nebude líbit všem. U Zdeňka Svěráka s oceněním za jeho přínos kultuře napříč směry a obory nemám žádný problém. A myslím, že i většina kritiků Svěrákova agitačního vystupování a politických školení mužstva – k nimž rovněž patřím – musí před uměním z jeho pera smeknout. Geislerová měla za mě ještě čas, protože herců a hereček na její úrovni je tu mnohem více. Co jsem jen rychle proletěl oceněné, tak mám do jisté míry problém s prominenty Šimonem Pánkem, který vede politickou nátlakovku Člověk v tísni, a se současnou modlou Drábovou, která krom dalších předstařeckých šílenství mimo jiné toho času takřka hajlovala v přímém přenosu ČT během vyslovení fráze „sláva Ukrajini“. Nebo jak je to správně. Nicméně její odborný přínos zpochybňovat nemohu, neb do oné problematiky nejsem dostatečně zasvěcený.