Slavili jsme stosedmé výročí založení Československé republiky. Václav Klaus varoval, že se z něj stává pouhý svátek předání státních vyznamenání. Má podle vás pravdu? A dá se s tím něco dělat?
Částečně pravdu jistě má, neb kromě předávání státních vyznamenání ještě u řady našich samozvaně demokratických politruků kvetou prefabrikované fráze a floskule plné pokrytectví během pokládání věnců na hroby neznámých vojínů. Doporučil bych jim poslechnout si Píseň neznámého vojína od Karla Kryla. Čím dál víc se mi zdá, že ji snad Karel psal mnohým soudobým politikům na tělo. Ale asi to tak zřejmě bylo vždy, člověk se příliš nemění. Co s tím dělat? Se vším, s čím chceme něco dělat, musíme začít u první osoby jednotného čísla. Ale abych pravdu řekl, tak krom vlastního uvědomění, pozastavení se a hovorů s rodinou a přáteli mě nic světoborného nenapadá.
Prezident udělil několik Řádů Bílého lva, mezi jinými třeba Zdeňku Svěrákovi nebo Aně Geislerové. Odměňuje své věrné? Nebo si takové vyznamenání umělci zaslouží?
	
 Zasloužila si Aňa Geislerová státní vyznamenání?Anketa
    
V projevu prezidenta zaznělo, že Česká republika je „demokratická, bezpečná a suverénní“. A že si toho máme vážit, protože jinde to tak třeba není. Jak se na to díváte vy? Je ČR demokratická, bezpečná a suverénní? Nebo snad jen něco z toho?
Všechny ty pojmy jsou dost relativní a záleží, v jakém kontextu je vnímáme, případně s kým srovnáváme. Co je nicméně zcela nepochybné, je fakt, že suverénní naše země rozhodně není, nikdy nebyla a dle mého ani nikdy nebude. Už od našeho „zrodu“ jsme byli jistým mostem, nárazníkem či rukama v zájmech mocností. Ať už Francie, Anglie, později Ruska nebo nyní Spojených států, Německa, Izraele… Co se bezpečnosti týká, tak v kontextu srovnání bezpečnou zemí relativně jsme. Ohledně demokracie, tak ta naše současná je už značně okleštěnou demoverzí. Svoboda slova, dvojí či trojí metry, rovní a rovnější, mediální hony na opoziční či alternativní pohledy na svět, koronafašismus či soudobá ukrofilie mají často k demokracii daleko…
	
		
Spolek Dárek pro Putina vybírá na raketu, která má být schopná zasáhnout Moskvu i Petrohrad a má se jmenovat po zesnulé Daně Drábové. Což vzbudilo pobouření, skloňuje se dokonce paragraf o podněcování útočné války. Jak se k tomu stavíte vy? Překračují výběrčí nějakou hranici?
Zcela nepochybně. Tahle aktivita smrdí obdobně jako morální kredit a sebeúcta soudruha Petra Pavla. Vybírat peníze na raketu je podobným chucpe jako toho času „humanitární bombardování“. Že budou jen dál trpět obyčejní lidé na obou stranách, asi naše svazáky s raketou Dana úplně nedojímá. Nebo jim to spíše vůbec nedochází. Budou se bít v prsa, pyšně usmívat na okolí a do médií, jak jsou zodpovědní, uvědomělí, sounáležití a kdo ví co všechno ještě.
Ve veřejném prostoru se opět objevila herečka a politička Magda Vášáryová, a to s doporučeními a výtkami vůči Čechům. Zřejmě kvůli své nové knize. Má Vášáryová nárok Čechy poučovat?
Je už takovým evergreenem, že nejčastěji poučují druhé ti, kteří by sami zasloužili jisté poučení a vlastní ponaučení. Paní Vášáryová je už léta zahleděná příliš do sebe a dostala se do vývojové fáze takzvaného lepšího člověka, kdy přeceňuje sebe a podceňuje druhé. Právo na svůj názor a na výtky vůči Čechům jistě má, ale neuškodilo by jí začít taky u sebe. Případně třeba u svých Slováků. Nic ve zlém proti našim východním bratrům.
A ještě z výročí, uplynulo deset let od začátku migrační krize. Na PageNotFound jistý Miroslav Harant sepsal článek o lidech, kteří „učili Čechy nenávidět islám“. Tedy zejména o Martinu Konvičkovi, Petru Hamplovi a dalších. Jak se na jejich roli díváte vy? Byla negativní nebo pozitivní? Nebo je měl dokonce prezident vyznamenat za to, že bránili příchodu islámu do Čech?
Tak jako řízená migrační invaze, koronafašismus i nyní ukrajinsko-ruský konflikt pomalu dává za pravdu těm, kteří se k agresivní masírce mediálně-politického mainstreamu stavěli kriticky a s rozmyslem. Všechny tyto události potvrzují fakt, že rozdíl mezí oficiálním narativem a takzvanou konspirační teorií je nezřídka pouze v čase. To, že člověk varuje před něčím, co dle jeho zkušenosti je rizikem, vůbec neznamená, že „učí někoho něco nenávidět“. To jsou zase jen metody tak dobře popsané třeba v Orwellově díle 1984.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Šebesta
 
     
                                         
       
       
       
       
       
                                


