Jinde sochy bourají, my jsme jednu postavili. Hana Lipovská v tom vidí symboliku. A žádá, ať se Marek Wollner omluví

23.08.2020 7:26

ROZHOVOR „Odpůrci umístění pamětního listu do mariánského sloupu evidentně pohrdají pokusem o sjednocení a smíření. Sloup zkrátka během pár dní spojil řadu lidí, kterým na našem národu záleží – a ti, kteří podlehli dupání a vzdoru proti vložení listiny do tubusu, tuto jednotu zbořili,“ shrnuje dění kolem obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí Hana Lipovská z Institutu svobody a demokracie. Hana Lipovská je také členkou Rady České televize, která na minulém jednání zažila ostrý střet s radním Zdeňkem Šarapatkou kvůli kauze udavačky z Lidic. I k tomu se pro ParlamentníListy.cz vyjádřila.

Jinde sochy bourají, my jsme jednu postavili. Hana Lipovská v tom vidí symboliku. A žádá, ať se Marek Wollner omluví
Foto: archiv H. Lipovská
Popisek: Hana Lipovská
reklama

Anketa

Jste pro manželství homosexuálů?

5%
95%
hlasovalo: 10442 lidí

Je dobře, že Staroměstské náměstí opět zdobí mariánský sloup? A jaký význam může mít pro dnešní dobu?

Pokud odhlédnu od významu sloupu z hlediska umění, urbanistiky a v neposlední řadě víry, vidím v jeho vztyčení právě v současné době ohromnou symboliku. Byl emotivně stržen v roce 1918, ovšem nebyl jedinou obětí slepých vášní ve jménu pokroku. V prvních poválečných letech davy strhávaly desítky soch svatého Jana Nepomuckého, útočilo se na kříže či mariánské sochy. Z dobového tisku se dočítáme například o útocích v Kladně či Slánsku. Myslím, že situaci nejlépe popsal Jaroslav Stránský v Lidových novinách před Vánocemi roku 1938: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nepovalila česká svoboda, ale rakouská nesvoboda, nepoučený hněv nevolníků, kteří se za válečnou a politickou porážku národa mstili krásnému kameni, protože jim symbolizoval tu porážku i duchovní násilí, a ne památku Bohorodičky.

Jen pět dní po stržení sloupu, 8. listopadu 1918, ve stejném listu anonymní autor upozorňoval, že sloup není symbolem pobělohorské situace, ba ani triumfalismu. Správně k tomu uvádí: Tam vede falešné heslo ulice, nečelí-li se mu včas.

Právě v tom spočívá smysl sloupu pro všechny, nejen pro nás, katolíky, a nejen pro nás, Čechy. Dnešní doba opět více boří, než tvoří. Každá nová socha je podrobena nesmlouvavé kritice a vášním, zároveň však ve světě pozorujeme útoky na sochy a památníky. Jen od počátku letošního roku byly zničeny, poškozeny, odstraněny nebo deponovány stovky soch: více než tři desítky Kryštofů Kolumbů, socha Krista na Floridě, busta generála Granta, sochy Jeffersona, Willsona či Roosevelta, u nás deponování sochy maršála Koněva či poničení sochy Winstona Churchilla. Znovuobnovení mariánského sloupu právě v době ničení a plenění tak má velký symbolický význam.

Kolem obnovy mariánského sloupu se strhla debata kvůli podpisům. Původně bylo plánováno umístit do něj pamětní listinu, kterou podepsala kromě prezidenta Miloše Zemana a jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka i Jana Bobošíková a vy. Nakonec však starosta Prahy 1 Petr Hejma rozhodl, že se obnova nesmí stát předmětem malicherných politických sporů, a měl by být vložen dokument s podpisem jeho, kardinála Duky a sochaře Petra Váni. Je to tak správně?

Ti, kdo útočili na mariánský sloup prostřednictvím pamětní listiny, ignorují, že ji mohl podepsat doslova kdokoli, ať už na arcibiskupství, anebo později v augustiniánském opatství. Z tohoto úhlu pohledu je mnohem důležitější spíše to, kdo listinu nepodepsal a okázale se tak distancoval od symbolu svornosti a jednoty.

Velmi jsem „Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu“ fandila. Prokázali totiž, že má smysl usilovně bojovat i zdánlivě předem prohrané bitvy, že má smysl znovu a znovu jít za svým cílem pro dobro věci. O to více mě mrzí a zlobí, že se tito stateční lidé zalekli laciného pokřikování, ucouvli a zklamali tak desítky, možná stovky signatářů. Oslabili tím svůj úspěch a nevím, zda mohli cítit na Staroměstském náměstí skutečně jen čirou radost, anebo také ponížení a hořkou pachuť ze své kapitulace.

Mimochodem, ti, kdo tolik bojují proti umístění pamětního listu do mariánského sloupu, evidentně pohrdají pokusem o sjednocení a smíření. Ignorují, že zatímco na druhém místě, po kardinálu Dukovi, byl podepsán prezident Miloš Zeman, symbolicky jako poslední připojil svůj podpis jeho rival z prezidentské volby Karel Schwarzenberg. Sloup zkrátka během pár dní spojil řadu lidí, kterým na našem národu záleží – a ti, kteří podlehli těm, kdo si vydupali a vyvzdorovali nevložení listiny do tubusu, tuto jednotu zbořili.

Politizují se dnes příliš různé události a kroky? Pokud ano, čím to je?

Jednotlivé události politizují ti, kdo nemají vlastní agendu, kdo nemají argumenty, kdo nemají odvahu jít do ryze politických soubojů. Ještě nebezpečnější je atmosféra neustálé autocenzury, kterou takto vytvářejí. Podpis pamětní listiny byl soukromou akcí organizovanou soukromou společností na soukromé půdě. Snaha vnutit organizátorům do hlavy autocenzora, který bude předem kádrovat, s kým se mluvit sluší, a s kým nikoli, rozděluje národ mnohem více než sloup.

Kardinál Dominik Duka vás pozval k podpisu společně právě s Janou Bobošíkovu a s Jiřím Ovčáčkem. Proč jste se podepsala vy sama?

Nepozval mě kardinál Duka, ale osobně místopředseda Společnosti inženýr Karel Kloud, který měl mít pamětní listinu na starost. A jako jeden z mnoha katolíků a občanů České republiky jsem podepsala dokument s velikou úctou a radostí. Hluboce totiž s textem souhlasím, zejména pak se závěrečnými pasážemi:

Jakkoliv lidé požívají výhod svobodné společnosti a nejlepší životní úrovně v celé historii, bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, zdá se však, že žijí v době krize víry a krize duchovní, kterou provází postupná ztráta tradičních hodnot v rychle se měnícím světě a společnosti. Nechť je obnovený mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze pro všechny následující generace symbolem usmíření, vítězstvím lidskosti, tolerance a svobody nad nenávistí, nesnášenlivostí a útlakem. Nechť je ztělesněním úcty k dějinám, která nikdy nepodléhá osudné nevědomosti.

Bohužel, ti, kdo proti vložení pamětní listiny protestovali, a ti, kdo jejich volání ustoupili, vznešená slova sice slyší, ale nedokážou je naplnit skutky. V každém případě, mou radost nad návratem Immaculaty na Staroměstské náměstí to umenšit nemůže.

Mariánský sloup však vyvolal kritiku i kvůli náboženskému symbolu, který mu v sekulárním prostoru dominuje. Demonstraci organizoval europoslanec Jan Zahradil (ODS). Co si o tom myslíte?

Celá naše kultura je postavena na anticko-židovsko-křesťanských kořenech. Lze ve jménu sekularismu zbořit Karlův most, Myslbekův pomník svatého Václava, katedrálu, která utváří panorama Hradčan, Šalounův pomník Jana Husa, nebo snad máme z orloje vyrvat sochy apoštolů?

Spor v katolické církvi nyní způsobil rozpor mezi kardinálem Dukou a páterem Halíkem, jemuž vadí, že Duka údajně přebírá postoje prezidenta MiIoše Zemana. Duka zase Halíka obviňuje z politického aktivismu a z nedostatku respektu. Co si o tom myslíte?

Je otázkou kanonického práva, nakolik je kněz vázán poslušností svému biskupovi. To mně jako ekonomovi nepřísluší hodnotit. Na druhou stranu to, že v církvi slouží vedle sebe kardinál Duka a profesor Halík, je důkazem vysoké úrovně demokracie, názorové plurality a svobody. Je na každém, zda půjde na mši k Salvátorovi nebo do katedrály anebo raději navštíví venkovský kostelík. Já osobně ráda poslouchám kázání obou kněží, ale do kostela chodím na mši, nikoli v uvozovkách na Halíka nebo na Duku.

Na Radě České televize před měsícem jste začala řešit kauzu kolem reportáže o údajné udavačce z Lidic. Jak se ukázalo, fakta nebyla ověřená, navíc se v reportáži objevil pouze jeden názor historika. Žádala jste, aby se Česká televize omluvila a spustila se diskuse, do které se vložil hlavně radní Zdeněk Šarapatka. Radní Šarapatka byl podle svých slov šokován vaší „nehorázností“ a prohlásil, že byste měla být sama k sobě poctivá. Vadilo mu vaše členství ve správní radě Institutu svobody a demokracie, kde jste s Janou Bobošíkovou. Ta je zase předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu, kterého se kauza týká. Podle Šarapatky byste se sama měla „z etických důvodů“ vyloučit z projednávání stížnosti. Cítíte se ve střetu zájmů?

Kauza se netýká Českého svazu bojovníků za svobodu ani žádné jiné organizace. Týká se jen novinářské práce veřejnoprávní televize, která označila občanku Lidic za udavačku, aniž připustila sebemenší pochybnost a uvedla fakt, že existují opačné názory. O nic jiného v této kauze nejde. Všechno ostatní je pouze pokus kauzu rozmělnit, rozostřit a zabránit kritice práce zaměstnanců České televize.

Pokud jde o střet zájmů, domnívám se, že v něm nejsem. Podle zákona o střetu zájmů je totiž veřejný funkcionář povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce. Osobním zájmem je takový zájem, který „přináší veřejnému funkcionáři, osobě blízké veřejného funkcionáře, právnické osobě ovládané veřejným funkcionářem nebo osobou blízkou veřejného funkcionáře zvýšení majetku, majetkového nebo jiného prospěchu, zamezení vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu nebo jinou výhodu; to neplatí, jde-li jinak o prospěch nebo zájem obecně zřejmý ve vztahu k neomezenému okruhu adresátů.“

A přiznáním pochybení ve věci obou reportáží nevznikne nikomu ani majetkový, ani jiný prospěch. Snad se jen alespoň trochu uleví ztrápené a vyčerpané Marii Šupíkové, osmaosmdesátiletému přeživšímu lidickému dítěti.

Padala ale i ostřejší slova a vyjádření. Například, že z kauzy děláte politiku. „Vy nemáte pozici, že byste mohla určovat vinu a trest tady rovnou. A žádat na generálním řediteli, vy jste členka Rady ČT a nemáte co žádat... vy chcete profesionalizovat tým, když to přeložíme do češtiny, vy v podstatě zabíháte do personálií toho formátu. A takové oprávnění jako členka rady nemáte,“ řekl na Radě Šarapatka. Děláte z kauzy politiku? Určujete vinu a trest? Zabíháte do neoprávněných personálií? Jak to vnímáte vy?

Doktor Šarapatka zjevně reagoval na závěr mého podkladu pro zmíněné jednání Rady České televize, kde jsem mimo jiné navrhovala, aby Rada České televize pověřila generálního ředitele zajištěním veřejné omluvy pracovníků České televize Marka Wollnera a Miroslava Petráčka, respektive Karla Vrány, a to divákům České televize, paní Šupíkové a občanům Lidic za jednotlivá pochybení. Navrhovala jsem také, aby Rada pověřila generálního ředitele zajištěním profesionalizace týmu pořadu Reportéři České televize směrem k dodržování zásad právního státu a běžných standardů novinářské práce, které byly hrubě porušeny, a ke kterým patří ověřování informací z více zdrojů, uvádění všech dostupných relevantních informací, seznámení s pojmem argumentační klam, ke kterému patří záměrné vynechávání informací a vyvolávání neoprávněného soucitu a seznámení s faktem, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin, v tomto případě udavačství, rozhoduje pouze a výlučně nezávislý soud. Nic z toho není politizací ani kádrováctvím.

„Rada ČT se zabývá stížnostmi koncesionářů z dobré vůle bývalého předsedy Uhdeho. Ale v zákoně to není. Rada se má prý zabývat jen stížnostmi na generálního ředitele, a až bude stížnost na něho, tak se jí budou zabývat,“ řekl také Šarapatka suverénně. Zároveň pohrozil, že pokud to bude takto pokračovat, vyvolá jednání právě na téma, aby se řešily jen stížnosti na generálního ředitele. Souhlasíte s tímto výkladem? Vysvětlete, prosím, čtenářům, jak se to má se zabýváním se stížnostmi diváků, tedy veřejnosti, jedná-li se o veřejnoprávní televizi?

Rada České televize se podle zákona o České televizi musí zabývat každou stížností, která se týká generálního ředitele. Vnitřní předpisy pak určují náležitosti takové stížnosti, tedy že nesmí být anonymní, že stěžovatel má uvést poštovní adresu a podobně. Problém je v tom, že z hlediska koncesionáře není zcela zřejmé, kam má své stížnosti směřovat, a tak někdo píše jednotlivým redaktorům, jiný na Divácké centrum či televiznímu ombudsmanovi, další do Rady České televize, další zase do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a někdo přímo radním. Osobně bych doporučila adresovat stížnosti vždy Radě České televize, nicméně každou stížností, která dojde mně osobně, se zabývám. Ideální je, pokud mi autor pošle i své telefonní číslo, výrazně to zrychluje a zjednodušuje práci.

Původně mělo dojít také na další téma – a to užití materiálu Pavla Černého z LIGY LIBE a jeho videa o chvatech ze strany České televize. Jeho fotky a videa televize použila bez svolení, navíc s titulkem: Policejních chvat, který skončil smrtí. Na tento bod však kvůli předešlé dlouhé debatě už nedošlo. Domníváte se, že zdržování mohlo být i záměrné? Za jak vážný problém toto téma považujete?

Záměr v tom nevidím, ale jedná se o značný problém. Užití videa coby ilustračního bez patřičných označení mělo potenciál vážně poškodit předmět podnikání stěžovatele. Jeho případ se mi jeví být jasný, průkazný a je konkrétním, velmi smutným příkladem necitlivého zasahování televize do života koncesionářů. Budu usilovat o to, aby byla zjednána náprava.

„Co chcete jako dosáhnout? Teď mi řekněte, co tady boucháte do stolu, vy chcete gumovat historii? Ano, Česká republika byla plná udavačů. Byla. A nikdo jistě neviní tu paní, která žije, ať je jí to líto, nebo ne. Vždyť ona za svoji matku nemůže, tak jako řada z nás, rodiče, dědečkové, nevíme, koho všeho jsme měli ve své historii,“ uvedl na Radě také Šarapatka. Co míníte o jeho slovech, že republika byla plná udavačů?

V době vyvraždění a vypálení Lidic neexistovala Česká republika, ba ani Československá republika, existoval jen Němci okleštěný a drancovaný Protektorát Čechy a Morava. Ani protektorát ovšem plný udavačů nebyl, jak dokládají dobové výroky vysokých nacistů, kteří byli z čestného a poctivého chování Čechů a Moravanů znechuceni. Pěkně to popisoval už dříve Jiří Padevět. A že urážka rodičů nedopadá na děti a naopak? Není přece užší vztah než pokrevní. Podívejme se na úsilí, které věnuje Terezie Kasalová, vnučka Ferdinanda Peroutky, kauze svého dědečka, který byl podle ní neoprávněně osočen. Ostatně, je dobře známý výrok papeže Františka: Kdyby někdo urazil mou matku, dám mu pěstí.

Jaké pocity jste si z tohoto jednání Rady České televize odnesla? A co vás případně překvapilo?

Překvapilo mě, že se celá, relativně přímočará, problematika prostého pochybení velmi rychle posunula z oblasti věcné diskuse na rovinu osobní a politickou. Kauza Lidice se tak stala novými v uvozovkách rukopisy naší doby.

Motivovalo, či demotivovalo vás to v pokračování ve funkci radní? S jakými pocity či odhodláním míříte na další jednání v následujícím týdnu?

Je to moje práce, ke které mi dala mandát Poslanecká sněmovna. A je mou povinností vykonávat ji poctivě, v souladu se zákony a se svým svědomím uplatňovat právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, jak mi zákon o České televizi ukládá.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Zuzana Koulová

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kdo tu řeční o likvidaci kultury? Ti, co jinak jen uráželi a kádrovali národ. Kultura neskončí, leda váš snobismus, vzkazuje Vítězslav Jandák

18:11 Kdo tu řeční o likvidaci kultury? Ti, co jinak jen uráželi a kádrovali národ. Kultura neskončí, leda váš snobismus, vzkazuje Vítězslav Jandák

„Řeči o likvidaci kultury vedou umělci a intelektuálové, kteří se národu snaží vnutit svá díla a svů…