Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním

15.11.2019 13:31

30 LET OD LISTOPADU 89 Východní blok, tvrdí někdejší lídr Mezinárodního svazu studentstva Josef Skála, byl „zhroucen zevnitř jako newyorská ‚dvojčata‘. Operací Gorby, loutkovodiči hlupáka stiženého morální křivicí“. Drsná krize je podle něj za dveřmi a ustojíme ji jen jako mnohem suverénnější země. Tím větší šancí pro českou levici je pracovat na co nejširším „bloku proti kolaboraci“. „‘Třicet let svobody‘ slaví sliby, chyby. Umět dnešní ‚vteřina dějin‘ i něco lepšího, už nám to předvedla. Svoboda většiny dostane šanci až za jejími hranicemi.“

Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním
Foto: Hans Štembera
Popisek: Protest za propuštění Juliana Assange, zakladatele WikiLeaks, před britskou ambasádou v Praze

Připomínáme si 30 let od listopadu 1989. Co znamenal pro vás? Porážku? A kdo ji z vašeho pohledu zavinil?

Půjčím si bonmot, který není z mé hlavy: „Vítězem není pravda a láska. Vyhrály prachy, které nesmrdí.“ Těm, kdo je švihli, voní náramně. Ze švindlu, kterým k nim přišli, vane tchoří pižmo. Už od „ubitého studenta“, z nějž se vyklubal živý policajt. Přes všechny Havlovy křivé přísahy. Až po největší majetkový zločin českých dějin. A státní dluh coby zvrhlý nášup. Platí ho všichni, koho ten „tunel“ oškubal.

Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním. Natěšené klíče jsou v tom nevinně. Scénu ovládly „dirty tricks“, páchané jako „false flag operations“. Práskané byly ďábelsky. Špinavci pod falešnou vlajkou dirigovali „holé ruce“ i rány obušky. Havla nám nadělili Bush i Gorbačov. Co měl za lubem skutečně, prohlásil za prolhanou propagandu. Dá se snad, že ho neprokoukli včas, vyčítat lidem navyklým na existenční „poho“? Uzemnila je i jiná podívaná. Na statisíce vrtichvostů, předhánějících se v doznání, že byli jen „u komunistů“ – a právě tím šermovali jako klenotem moudrosti a morálky. Na Havlovu intronizaci – hlasy komunistických poslanců. Na to, jak o „totáči“ řvali nejvíc – ti největší práskači. Aby pak ze sejfů „zločineckých organizací“ vybílili vše, co usvědčuje právě je. A začali do nich pašovat „deep fake“ o lidech, odhalujících jejich lumpárny. V nadutém rauši nasekali i mraky chyb. Až vyplavou na světlo denní, „lustrační“ cirkus dostane ránu z milosti. Pak zbude biomasa i z lejster, která ještě nestačil zfixlovat. A kilowatty, vyrobené z nich dle gusta zachmuřené Grety, třeba omezí i expanzi řepky místo pšenice a žita.

Spousta lidí nám ne a ne odpustit, že jsme loupeži za bílého dne nedokázali zabránit. Najít férovou odpověď není žádný med. Zvlášť, když ta výtka zazní od chlapů či žen, co se pro zlidštění naší země nadřeli jako koně – a kdejaký ňouma je za to uráží už třicet let. Udržet moc, která by nálet sarančat odrazila, bylo z říše snů. Z jejích špiček však nezazněla ani jasná zpráva, o co vše lidé přijdou. Nikdo si nedal ani práci sepsat „předávací protokol“. „Účetní závěrku“ stavu země – koncem 80. let proti roku 1948. Sarančatům by vázala ruce aspoň částečně. Sedmilhářům, kteří jim čtou z pysku, jakbysmet.

Jak se to podepsalo na mně? Šokovou terapií. Dvě hodiny před Albertovem jsem přebíral medailí OSN „For Merits“, tedy „Za zásluhy“. Z New Yorku ji do Karolina přivezl šéf divize OSN pro nevládní organizace. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem stál, v ní měl „Status A“. Se 40 milióny členů z více než 110 zemí. Na stole ležely i přihlášky celonárodních studentských svazů USA a Velké Británie. Byli jsme jedinou světovou organizací svého druhu. Většina politických kariér startuje na univerzitách. Takovou devizou pohrdne jen fanatický cvok. „Samet“ nám vyhlásil hybridní válku. Uživit rodinu jsem musel jinak a od píky. Padly i luxusní nabídky. Přijatelná nebyla žádná. Jedny mne lanařily za šéfa privatizační smečky, řízené zpoza Atlantiku. Druhé se domáhaly kompromitujících informací, jimiž se vydírá. Výměnou za voňavé prebendy v OSN či v UNESCO. Nebo univerzitního profesora ve Švédsku. Nejsem na prodej. Zvolil jsem trnitější cestu. Cítím se tisíckrát svobodnější, než na ranči prachů, vydělaných prostitucí.

Anketa

Má Tomio Okamura vaši důvěru?

86%
14%
hlasovalo: 27664 lidí

Proč se podle vás minulý režim a vůbec celý východní blok zhroutil?

Východní blok byl „zhroucen“ zevnitř. Stejně pokoutně jako newyorská „dvojčata“. Řídící důstojníci jsou pod přísahou. Kápnout božskou nesmí ani nad hrobem. „Předání moci“ tomu říká i Petr Pithart. „O nás a bez nás“ to bylo i tentokrát. „Lsti rozumu v dějinách“, o níž psával moudrý Hegel, v tom nebylo ani za nehet. Západ spěl k velké krizi už během 80. let. Na jeho hřišti řešení neměla. Oddálit se dala jen intrikou, likvidující politický Východ – a vyrabováním jeho území.

Otázka otázek zněla, co přinese generační změna v Kremlu. Vyhrát to Grigorij Romanov, žijeme na jiné planetě. Spravedlivější i bezpečnější. Začínal jako špičkový konstruktér. Vynikl i jako průmyslový manažer. Když ho to vyneslo až do čela metropole na Něvě, nové byty pro milion jejích obyvatel postavil už za prvních pět let. V ústředním vedení strany to dotáhl až na tajemníka pro klíčová průmyslová odvětví. Přišel s programem modernizace, inspirovaným čínským úspěchem. Všiváky á la Jakovlev a Ševardnadze si držel od těla. Takový rival musel z cesty stůj co stůj. Odrovnali ho dryáčnickou pomluvou. Právě v předvečer klíčového rozhodnutí. Vyvrátil ji levou zadní. Na veřejné dementi však uvalili embargo („nebudeme to přece rozviřovat“).

Teprve teď už palácové intrice, rozehrávané už od prvé Brežněvovy mrtvice, nevázalo ruce zhola nic. Jedinou mladší tváří, připadající v úvahu v duchu zažitých rituálů, zůstal „Gorby“. Provinční hochštapler a groteskní podpantofel. Oč víc uměl jen planě žvanit, tím snáz s ním cvičilo hejno loutkovodičů. Sem vede klíč k tajemství politického tsunami, které se prohnalo celou východní Evropou. Hlupák, stižený morální křivicí, za ně dostal i Nobelovu cenu. Za bankrot, navíc tak úděsný, ji nedali ještě nikomu.

Dnes 38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?

Jak by podobná anketa dopadla – 30 let po rozvodu s kapitalismem? Kolik z těch, kdo ho zažili jako dospělí, by si přáli první republiku i v roce 1978? Po kapitalismu prahla jen tři procenta i na prahu 90. let. Průzkum, který to ukázal, pořádala vlivná západní agentura, a ne ÚV KSČ. Zato anketa, kterou citujete vy, zjevuje jen část pravdy. Celé čtvrtině ročníků, jichž se dotázala, bylo v roce 1989 teprve deset a méně. Rozum tak braly až z kazatelen „pravdolásky“. Jít o průzkum jen mezi lidmi, dospělými už před jejím nástupem, vyzní pro dnešní režim ještě žalostněji.

Opičí láska k privatizačnímu převratu je po sezóně. Jazýčkem na vahách umí být i jednoduchá otázka. Třeba ta, jíž škádlí můj kámoš chlapy v hospodě, když si ho dobírají, proč je komunista. Ptá se jich, kde bydlí. A z nich leze jako z chlupaté deky, že v bytech nebo domcích, k nimž přišli už za socialismu – ať už sami nebo jejich rodiče. Po kom z vás, ptá se můj přítel dál, zdědí potomci bydlení pořízené až teď? V tu chvíli zavládne hrobové ticho. Když se na Národní válel policejní simulant, žily skoro dvě třetiny z nás v bytech a domcích, postavených od počátku 60. let. Potomci „socialistické generace“ dědí i statisíce chalup a chat, mnohdy výstavných. Ročníky, hozené plavat až do dnešní tůně, jsou k tomu s to přidat jen zlomek.

Takový regres je tu poprvé za celý novověk. Týká se i řady jiných otázek. To proto se virvál o „svobodě“ děsí věcných srovnání jako Lucifer krucifixu. A vše, co lidem leze krkem dnes, překřikuje agitkou o socialismu jako hladovém koncentráku. Pokud mu papula přeci jen ujede, dupe na hrábě. Nedávno se třeba rozjásal, že spotřeba masa na hlavu dosáhla 79 kilo ročně. Jenže o celých 20 kilo víc to bylo už před 30 lety.

Píšete, že „tolik moci, kolik jí nad námi mají cizí kapitál a velmoci, kde má hlavní stan, dějiny samostatné republiky nepamatují“. Jsme opravdu „krmelcem cizího kapitálu a vazalem cizích mocností“, jak uvádíte?

Za Masaryka nám sice Francie dodávala i šéfy generálního štábu. Až do konce 20. let. Do cizích válek, zralých na „norimberské“ paragrafy, jsme však nemuseli. Zákony připravoval náš parlament. Teď nám cizí panstvo předepisuje i většinu paragrafů. Západní koncerny nás dojily i tehdy. Měli jsme však i vlastní banky, ochotné podpořit české podniky. Teď mají monopol filiálky těch cizích. Derou nás několikanásobně víc, než si to troufnou dělat doma. A plní i roli hlídacího pitbula před každým projektem, který by ohrozil byznys jejich domácí klientely.

Převrat tu nezdědil křovácký zapadákov. Solidní pozici jsme měli i před válkou: A dokonce už za pozdní monarchie. Tím víc to platilo o zemi, které se Havel poškleboval, že „40 let nevzkvétá“. Až ta to dotáhla i mezi půltucet států celého světa vyrábějících jaderné elektrárny. Extraligu hrála i ve spoustě investičních celků, proudových i vrtulových letadel, kolejových vozidel a trolejbusů, traktorů a nákladních vozů pro nejtěžší terén i klima, špičkových textilních či polygrafických technologií i řady jiných artiklů. Platby za vysokou hodnotu, přidanou našimi mozky a rukama, končily doma, a ne na kontech zahraničních principálů. To až teď je to hlavně o montovnách, logistických hangárech a manufakturách, závislých na cizí libovůli.

V troskách je naše potravinová soběstačnost a bezpečnost. Jídlo, dostupné lidem s běžným příjmem, je plné obskurních náhražek i chemikálií. Západně od Aše se neprodává ani sociálnímu dnu. U nás je i spoluviníkem epidemie rakoviny a jiných onemocnění. Pochází sice i z českých surovin. Zisk ovšem nese cizím výrobcům a obchodním řetězcům. Jsme dobytým územím. Většinu z nás degradovalo na „gastarbeitery“, co pro to ponížení ani nemusí do ciziny. Tak velký díl hodnot, vznikajících českou prací a invencí, nekončil za kopečky ještě nikdy – s výjimkou nacistického „protektorátu“. V té pasti nás drží i kohorta místodržících a jejich subalterních Hujerů. Stojí i padá se „spojeneckou vděčností“ proti vlastní zemi. Pro mnohé z nich je to parádní džob. Schopností vyžaduje minimum. Prebendy nese nadstandardní. Tady se nic, co by přispělo k suverénnímu rozvoji, neurodí ani náhodou. Tady se povyšuje za kolaboraci.

KSČM si však podle předvoleních průzkumů nevede nejlépe. Je to daň za podporu vládě? A co myslíte tím, když říkáte, že prohry levice v posledním desetiletí jsou spojeny s její absolutní impotencí říct pravdu o krizi, která vypukla, a najít k ní skutečně levicový postoj?

Za krizí je kapitalismus zmoklou slepicí, oškubanou i o peří. Pak berou Marxe rázem na milost i média a katedry, jež o něm jinak mlčí. I ti všichni pak Kapitál čtou jako anatomický atlas, ač ze zcela opačných důvodů. Pravdě o tom, proč kapitál není jen Harpagon, ale i kazisvět, to však dává slovo i tam, kam jindy nesmí. Evropskou levici netrklo ani to. Zmohla se, až na pár osvícených mozků, jen na placatá moudra. O „virtuální a reálné ekonomice“, co se „příliš odtrhla“, a jiných banalitách. S tak žebráckou výbavou se dá leda bezmocně fňukat. A dublovat odbory, sdružující všechny světonázory. Jalový „tradeunionismus“, jak se té kapitulaci říkalo už za Druhé internacionály.

Krize se „řeší“ na úkor těch, kdo je neměli čím zavinit. Už od roku 1825, kdy vypukla první v pořadí. Dřív ovšem vyháněly na mizinu i hazardéry, jimž zůstaly v rukou cáry z prasklých „bublin“. Atamani dnešního kapitalismu už zrušili i to. „Bubliny“, které propíchla poslední krize, „znárodnili“ úplně. Aby je, už coby věřitelé státní kasy, dolovali z daňových poplatníků i s úroky. Tváře levice, vpouštěné před širší publikum, však nevzaly na vidle ani tak skandální podvod. Natož aby za miliardy „znárodněných“ dluhů žádaly i znárodnění miliardářských majetků. A tak jen „státotvorně“ světily „stabilizaci“, která ty černé díry rozepsala i příští generaci. „Elity“, vlastnící většinu světa, byly donaha. Nejenom coby nebetyčný vydřiduch. Teď už i jako rekordní bankrotář. Antikapitalistické levici, vyplundrované „katastrojkou“, to nabídlo živou vodu. „Pragmatici“, okupující ji už třicet let, si toho ani neráčili všimnout. Pár čestným výjimkám, vybočujícím z toho trapasu, ještě nasazují psí hlavu.

Je idea socialismu starého střihu již mrtvá?

Mrtvá je mrákota, že s převraty před 30 lety nastal „konec dějin“. Životem kypí otázka opačným směrem – proč kapitalismus nezvládá ani to, s čím si už věděl rady? Čím vším to ještě hrozí? Kde se ta impotence bere? Je-li dnešní know-how všeho druhu dál, než kdy dřív? A hlavně: kudy z té pasti, než nás zaskočí ještě víc?

Horkou bramborou kapitalismu je nadhodnota, tunelovaná z cizích rukou a mozků. Čím víc se jí vydoluje, tím menší je trh, na němž závisí příští zisk. Nouzovým východem je jen expanze. Jedině ta umí horkou bramboru strkat před sebou. Takové terno, jaké jí spadlo do klína před 30 lety, se však už nemá kde zopakovat. Tím víc je kapitálu, který se může zhodnotit jen v burziánském „kasinu“. A tedy zády ke všem lidským potřebám. A už jen na cizí dluh. Spirála v režii psychopatů míří dolů. A má i své dno, a ne, že ne. Panstvo svá manka platit nehodlá a už ani není s to. Jsou větší, než všechen mamon, který nakřečkovalo. Co na nás zkusí, až ten Titanik narazí? Sanaci „černých děr“ na úkor našich úspor? Takhle bezelstně by to bylo riskantní. Vyžádá si to „vis maior“. Šok natolik drastický, aby se dřívější závazky vymáhat vlastně „ani neslušelo“.

Jak že ho parazitní „kasino“ zaranžuje? Dopředu o tom božskou nekápne. Že cosi zvrhlého chystá, však už tuší i vox populi. Stačí nahlédnout do diskusí pod články a pořady, stavějícími slavobrány převratům před 30 lety. Vyhrává je hněv těch, koho napálily. Dokonce už i v médiích, pasených Georgem Sorosem – „porybných“ i mnoha jiných. Socialismus není mantrou o soudném dni. Je východiskem z pastí a pohrom, spískaných mamonem z cizí práce a peněz – a dnes už i na cizí riziko a dluh. Ani to, jaký ho potká „střih“, tak není pápěřím v moci přelétavých inspirací, ovládajících jarmark konfekčních fazón. Ke dvěma hlavním mantinelům přichází naopak jako „slepý k houslím“. První tkví v marasmu, který zdědil – a v masovém očekávání, že ho napraví. A druhý v tom, jak volné ruce mu nechá pomsta „bývalých lidí“ a velmocí za jejich zády. Minule zdědil milióny lidí v nehorázné nouzi i u nás, o většině tehdejších spojenců už vůbec nemluvě. A schytal power-play „studené války“, neštítící se žádného darebáctví. Pár let po „horké“ světové válce nám hrozila i jaderná agrese. Na věci, které si nedáme za rámeček, došlo i naším jménem. „Československá cesta k socialismu“, koncipovaná KSČ, souzněla s programem „socializující demokracie“, do nějž se Edvard Beneš pustil už krátce po Mnichově. Přehodit výhybky směrem, který vůbec nebyl v plánu, si vynutila vnější hrozba, a ne čísi zlá vůle. V té vyjeté koleji to však v lecčem uvízlo i později, kdy už to chtělo adekvátní změny. Byla to chyba, již nikdo soudný nepopírá.

Socialismus je o demokracii, která si zruší zákaz vstupu do vlády nad existenčními zdroji. Česká republika je kolonií, vysávanou úměrně své vyspělosti, a ne civilizačnímu hendikepu. Příští emancipační průlom musí rozlomit hlavně tato pouta. Bude to dohodou s úplně jinou mocí v metropolích, kam od nás dneska proudí veletoky renty? O jejich dobrovolných reparacích za vše, čím nás cizí kapitál nejen ochudil, ale blokoval i náš suverénní rozvoj? Nebo svůj restituční nárok uplatníme ve chvíli, kdy se ta samá vlna zvedne i jinde – ale cizí kapitál, který nás dojí, ručník ještě nehodí? A za milióny, nahamoněné i z české práce, spunktuje „milion chvilek“ i ozbrojence, tak jako třeba proti Evo Moralesovi, když jim ten zlatý důl znárodnil? Co bude správnou volbou pak? Bránit se, nebo zvednout ruce? Kde má ta sebeobrana legitimní hranice? Jak jí nastavět meze proti oběma rizikům? Vůči prodejné kapitulaci i všemu, co by ten restituční nárok kompromitovalo i po desítkách let? „Střih“, na nějž se ptáte, se rodí z takto mučivých dilemat. Otázka, jak moc promluví i zbraně, závisí pokaždé hlavně na poražené straně. Socialismus se za to, že už tu není, nepomstil jedinou kapkou krve. Na rozdíl od vendety, jíž musel čelit sám. Do debaty na téma „totáč“ to vnáší víc než směrodatný korektiv.

A jak se díváte na novou progresivní levici, která řeší gender, manželství pro všechny, záchody pro různá pohlaví a podobné záležitosti?

Progresívního na ní není zhola nic. Podbízí se vrtochům agresívních menšin, kterým se stejně nezavděčí. A v pomateném nadšení, že právě to a jedině to je moderní, kašle na milióny těch, s kým se poměry nemazlí doopravdy. Oč déle ten amok trvá, tím víc lidí, kteří dřív tíhli k levici, nahání politické konkurenci. Často i docela problematické, řečeno hodně diplomaticky.

Prorokujete další velkou krizi. Z čeho tak usuzujete?

Už z indikátorů, jichž rychle přibývá. Prodej předražených nemovitostí vázne. Investice, ohlašované s humbukem ještě včera, se v tichosti odkládají na neurčito. Množí se programy radikálního „zeštíhlování“. Na „Kurzarbeit“ – často ob celý týden – přecházejí i německé automobilky. Před pár dny propukl daňový skandál desítek západoevropských bank. Týká se hlavně těch, jimž rostou „toxická aktiva“ přes hlavu už roky. Z více než 50 miliard eur, o něž okradly státní pokladny, připadá polovina na Německo, náš hlavní trh.

To, že nás krize nemine – a udeří víc než minule – však plyne už z podvodu, který „vyřešil“ to poslední. Dřívější kolapsy srážely kapitál na úroveň, úměrnou aspoň načas kupní síle, která ho dokáže zhodnocovat reálně, a ne burziánským švindlem. Z toho, jenž vypukl v roce 2008, však vzešel ještě větší než kdy dřív. Rubem je rekordní „suverénní dluh“, uvalený na daňové poplatníky. O to víc dusí poptávku, schopnou kapitál zhodnotit. A vylhává se z toho jen na ještě absurdnější dluh. Bludný kruh zmutoval v sud semtexu.

Michail Chazin, superstar dnešní ekonomické vědy, předvídá propad o celé desítky procent. Analytik Rockefellerovy dynastie prorokuje milióny lidí na dlažbě i krvavé nepokoje. Do roka a do dne. Tím víc budou metropole dusit své periférie. To nadělení nemá kudy minout ani nás. Jiná, než třeba v Německu nebo Americe, je tak i mapa zájmů a jejich rozhraní. Cizí „právo“ silnějšího nedusí jen plebejské podhradí. Šlape po štěstí i většině těch, kdo by se jinak cítili na koni. I je vytáhne z bryndy jen mnohem suverénnější země. Partaje, profláknuté „spojeneckou věrností“, se o ni zasadit neumí a ani nesmí. Tím větší zázemí to nabízí levici, která se neschová za bukem. Radikálnímu výkladu národních zájmů, stmelujícímu minimálně tak široké spektrum, jehož duší byla po válce. Politice čelem úplně ke všem, kdo se nezaprodali. Férové spolupráci, soutěžící jen v tom, kdo každou prohru národního zájmu objeví jako první. Kdo ji dešifruje přesněji – a kdo nabídne co nejlepší cestu z pasti. A ne papouškování tirád o „extremismu“ a jiných zjeveních. Levice si jím zakazuje nejenom nové spojence, ale i témata, jimiž dřív skórovala. Teď ztrácí tím víc, oč absurdněji od nich dezertuje.

Blok sebeobrany proti kolaboraci se už rodí. Bez naší aktivní účasti skončí v půli cesty. Řešením jsou jen průlomy, jež nikdo zprava od nás nenavrhuje. V Německu nebo v Americe by zněly svatokrádežně. U nás jsou v akutním zájmu celé země. Ilustrujme to aspoň jedním příkladem. Vrátí nás mezi suverénní hráče, jimiž jsme ve světě už byli, vítěz privatizační bonanzy? Zmůže to domácí kapitál, který si ruce neumazal? Výkon českého soukromého sektoru je stejný, jako před čtvrtstoletím. Z komplexů, schopných konkurovat cizím molochům, nezůstal kámen na kameni. Obnovit vertikály, které to dokáží znovu, už může jen stát. Logicky proto musí být i ve veřejném vlastnictví. A vynášet všem bez výjimky, a ne jenom hrstce „vyvolených“. Zkrátka nepřijde ani privátní sektor, právě naopak. Ve státních rozvojových programech najde stabilnější i důstojnější perspektivu, než jako slabší partner cizích koncernů. Jedině tak lze být subjektem, a ne otloukánkem „čtvrté průmyslové revoluce“. Jinak náš koloniální hendikep dál znásobí. Jedině moderní ekonomika, jež bude říkat pane nám, a ne cizině, změkčí i dopad příští velké krize.

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • mimo zastupitelskou funkci

Mluví se v souvislosti s listopadem 1989 o svobodě. Máme ji?

„Třicet let svobody“? Doma nám sice nepatří už skoro nic. Láteřit smíme opravdu víc, než za Husáka i Masaryka. Klidně i megafonem na náměstí. Ba založit si i podnik, médium nebo politickou partaj. Koupit si cokoli a vyrazit kamkoli, máme-li na to. „Zvonku to vyzerá“ jako ráj svobody. Stojí i padá s „finanční svobodou“, řečeno žargonem „amerického snu“. V té se však převrat nepředal. Tady se chová jako Šajlok. Dolaroví milionáři se vejdou na jediný stadion. Kolik z nich nespáchalo žádný „tunel“? Bezdomovců je několikrát víc. Rodin v soutěsce „z ruky do úst“ – desítky procent. Exekucí – pět miliónů. Kšeft s nouzí nese parazitní miliardy. Většinu těch, komu mění život v peklo, dusí „pracující chudoba“, a ne líná kůže.

Tahle „nesvoboda“ przní i demokracii. Staví do latě víc, než slzný plyn a vodní děla. Kolik z těch, kdo bydlí jen díky hypotéce, riskne „blacklisting“ – a existenční tobogán hned nato? Pohov nemají ani manýry, o nichž jsou horory o „totáči“. Invaze do soukromí, stonásob dotěrnější než každé „ucho“. Cenzura v kyberprostoru, vůči níž není kam se odvolat. Prohibice už téměř všech, kdo se před lží a žlučí nehrbí, na obrazovce i v éteru. Svévole justiční mafie, stranící gangsterům, a ne většinovému zájmu. Randál o „předsudečné nenávisti“, střežící vedoucí úlohu zášti a předsudků. Hony na „agenty Kremlu“, pořádané cizími agenty a poskoky. Ty, kdo „žijí v pravdě“ dnes, za to nikdo neplatí. Ví to i zbabělá inkvizice. Tím víc je chce decimovat i existenčně. Pro exemplární výstrahu každému, koho to táhne stejným směrem.

„Třicet let svobody“ slaví sliby, chyby. Toho, co někdejší svobody zkrátilo, přibylo mnohem víc. Pilíři kapitalismu na první pokus byli „gründeři“. Na druhý pokus jsou to „tuneláři“. Umět ta vteřina dějin i něco lepšího, už nám to předvedla. Svoboda většiny dostane šanci až za jejími hranicemi. A tam už chyby, z nichž vytěžila „operace Gorby“, podruhé dopustit nesmí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Oldřich Szaban

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

16:27 Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

ROZHOVOR „Je to další otřesný důkaz selhání politiky multikulturalismu a celého toho šílenství s při…