Jak se vlastně v ČR máme? Dle makroekonomů už předstihujeme některé západní země, spíše ty jižní. Praha je jedním z nejbohatších regionů EU. Na druhou stranu, řada občanů nemá nashromážděné rezervy k přežití ani na jeden měsíc. Exekuci už má 863 tisíc obyvatel České republiky, což je téměř desetina lidí starších 15 let. Za poslední rok jich přibylo 31 tisíc. Vyplývá to z aktualizované mapy exekucí, kterou sestavilo neziskové sdružení Otevřená společnost. Kolem 151 tisíc lidí má dokonce přes deset exekucí…
Narůstající společenská a majetková nerovnost představuje v první řadě bezpečnostní riziko. V Komunistickém manifestu Karel Marx a Bedřich Engels psali o proletářích, kteří mohou ztratit jen své okovy. Jak to dopadlo, nám oficiální propaganda připomíná dnes a denně. Pro lidi v bezvýchodné situaci pak může být přitažlivý také islamismus, protože například neuznává existenci úroků. Politické hnutí, které zneužije sociální frustraci nemusí symbolizovat jen barva rudá nebo hnědá, jak to známe z minulosti, ale také zelená a černá, obvyklá v takzvaném Islámském státu.
Zásadní téma je, zda jsme ekonomickou kolonií Německa či EU. Jsme? A lze s tím něco dělat, abychom nebyli?
Jsme kolonií Západu, jeho nadnárodních firem. Historie ukázala, že proces svržení koloniálního jha trval až šedesát let od zahájení snah o emancipaci. Jediná možná cesta je nevolit loutky a kolaboranty, využívat našeho členství v EU a NATO naopak v náš prospěch, poukazovat na to, že od nás více berou než nám dávají. Začít bychom měli hned v roce 2019 ve volbách do Evropského parlamentu. Vzorem nám může být česká reprezentace ve vídeňské Říšské radě, která ji dlouhá desetiletí využívala pro prosazování svých požadavků. Náš vztah k Bruselu se hodně podobá tomu, co cítili a prosazovali před více než sto lety čeští politici ve Vídni. Ovšem tehdy pro ně byla obrana národních zájmů samozřejmostí.
Lze nějak zabránit, aby nadnárodní firmy od nás vyvážely své zisky?
Lze je zavázat k tomu, aby část zisku u nás investovaly, což je schůdné a racionální řešení.
Sociolog Jan Keller ve své knize Evropské rozpory ve světle migrace upozorňuje na to, že daňová zátěž se stále více přesouvá na střední vrstvy, které „táhnou“ chod státu, zatímco velkým firmám se daňová zátěž snižuje, některé navíc zdaňují v daňových rájích…
Evropská unie po dvou tisíciletích kopíruje postup západní části Římské říše, která dělala totéž. Osvobodila od daní bohaté a církev, ale svobodné občany zdanila tak, že jim na osudu císařství přestalo záležet, takže rychle podlehlo náporu barbarů, které většina rolníků a řemeslníků vítala jako své osvoboditele. Zvyšování daňové zátěže středních vrstev proto představuje osvědčený recept na kolaps civilizace.
Neměla by být klíčová strategická a síťová odvětví pod kontrolou státu? Již středověky stát si chránil své „regály“…
Nejen středověký stát, jde o praxi celé řady současných zemí včetně velmocí. Energetika, voda, nerostné suroviny, tedy skoro vše, co u nás v ČR chráněno není, naopak ony střeží jako oko v hlavě.
Čtyři pětiny bohatství, vytvořeného loni ve světě, skončily u jednoho procenta nejbohatších lidí planety, zatímco nejchudší polovina lidstva nezískala nic. Upozornila na to nezisková organizace Oxfam, která závěry svých analýz nerovností ve světě tradičně zveřejňuje v předvečer Světového ekonomického fóra v Davosu. Opět, měly by národní státy hájit své občany, střední třídu a malé a střední podniky před nadnárodními korporacemi?
Nadnárodní korporace jsou dnes silnější než většina národních států. Stačí se podívat na tvrdý boj, který svádí v USA prezident Donald Trump o svůj program obnovení národního státu. Na druhé straně jde o významný signál, že éra globalizace pomalu končí, protože dosavadní unipolární svět se zvolna mění na multipolární. Svou roli sehrávají také nové technologie, kvůli kterým je výhodnější vrátit se k menším soběstačným celkům.
Dokáže podle vás náš stát pomoci sociálně slabým, důchodcům, postiženým a samoživitelkám?
Pravdivá odpověď musí znít, že dokáže. Srovnáváme-li objem této pomoci s jinými zeměmi a s jinými dobami, tak je zřejmé, že by to mohlo být lepší. Nicméně základní sociální síť funguje, byť nepříliš efektivně a s problémy.
Co na druhé straně zneužívání sociálních dávek „nepřizpůsobivými“?
Samozřejmě, že toto zneužívání existuje, ale není to zdaleka takový problém, jak se nám občas politici snaží namluvit. Odvádějí tím pozornost od dluhového průmyslu a obchodu s chudobou, který je částečně na zneužívání sociálních dávek (třeba příspěvků na bydlení) postaven. Proto se o tom hodně mluví, ale nic se s tím v podstatě nedělá.
Mají mladé rodiny s dětmi šanci na slušný život?
Nakonec i statistiky ukazují, že moc ne. Pro většinu rodin to znamená vzdát se spousty věcí a požitků, které mají jejich bezdětní vrstevníci.
Nejsou tedy namístě silnější prorodinná opatření? Společné zdanění manželů, nižší daně či nižší platby sociálního pojištění pro ty, kdo vychovávají děti?
Samozřejmě, že jsou nezbytně zapotřebí. A nejen ta. Pro nás jako jedince, národ a stát děti představují budoucnost. Bez šance na budoucnost lidský život ztrácí smysl.
Pokud jde o důchodovou reformu, nepomohla by větší vazba mezi konkrétními rodiči a dětmi? Že by například část z výdělku pracujícího dítěte šla na důchod jeho rodiči. Tím by rodič byl motivován mít více dětí a investovat do jejich vzdělání a výchovy…
Tímto způsobem to fungovalo celou lidskou historii, teprve v Evropě od konce 19. století se to změnilo na současný systém důchodového zabezpečení, který nahradil rodinnou solidaritu závazky vůči státu. Ale i ten může pracovat jen za předpokladu, že existuje další generace, která podporuje tu (nebo s ohledem na prodloužení věku dožití vlastně ty) předešlou (předešlé). Důchodový systém je financován průběžně, nikoliv z úspor. Po více než sto letech celý koncept přestává fungovat, mimo jiné kvůli rozpadu rodin i národních států, takže asi nastal čas vrátit se k původnímu modelu postavenému na příbuzenských závazcích. Tedy začít znovu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
