Jaké hranice Češi překročili v roce 2018? Co se naučili a na co mohou být po posledním roce hrdí?

Češi mohou být shodou okolností hrdí především na to, co je jim ze strany Evropské unie a OSN vyčítáno. Nejsou ochotni obětovat svoje češství, svoji národní hrdost a svoji historii ve prospěch zatraktivnění Evropy pro v uvozovkách nové Evropany narozené třeba v Africe nebo Asii. Zároveň mohou být Češi hrdí na to, že nepaušalizují bezhlavě, a třeba pracovitý Asiat – Vietnamec, nebo v drtivé většině lidé původně z Ukrajiny, nemají s Čechy vlastně problém.

Češi mohou být dále hrdí, že ustáli stav, kdy je hanební zrádci vlastního národa, kteří hledají podivná spojenectví za hranicemi země, stále nezlomili. Je to však mnohdy způsobeno tím, že díky úporné snaze ponížit a potupit ty, kteří nevyznávají stejnou pravdu jako tito zaprodanci, zrádci vlastní identity. Vytváří díky přílišnému tlačení na pilu hrdiny z těch, kteří by se bez těchto Jidášů vlastenci mnohdy ani nestali.

Češi se naučili a pochopili, že ne vždy je vše černobílé a ne vždy je vše, co je napsáno v novinách nebo řečeno v rádiu, svatá pravda. To, že někdo řekl něco v televizi, napsal v novinách nebo vyslovil jako svoje domněnky, zdaleka neznamená, že jde o fakta. Mnohdy tím ti, kteří někde něco vyjádřili, projevují pouze svůj osobní názor. Takže ona hranice, kterou Češi překročili, je vlastně značná nedůvěra – odmítnutí byť částečně věřit tomu, co do obyvatelstva pumpují mainstreamová média.

Často se mluví o tom, že Češi jsou jako národ rozdělení kvůli politice. Máme za sebou různé volby, aféry kolem Andreje Babiše… Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?