Pane Golonko, zcela výjimečně se nechci ptát na hokej, ale na to, jak u vás na Slovensku zapůsobila zpráva o úmrtí Karla Gotta. Jaké jsou ty dozvuky? Tady v Česku je to stále živé a vím, že některé slovenské deníky napsaly, že Gott byl vlastně posledním fenoménem a symbolem společného česko-slovenského státu. Jak to vidíte vy?
To je strašně jednoduché. Pro mě byl Gott vždycky jedna z největších osobností československého národa. A žije to i tady a fakt hodně, protože on byl opravdu stejně oblíbený v Čechách, na Moravě a na Slovensku.
Jak na něj vzpomínáte vy osobně?
Víte, především to byl člověk, který dokázal tu naši malou zemi proslavit v Evropě a nakonec vlastně po celém světě. Musíme si na rovinu říct, jakou moc a popularitu mají politici – a v porovnání jakou právě takovýto člověk.
A já jsem navíc strašně rád, že jsem byl u těch jeho začátků.
A jak se vám to podařilo?
No, Karel Gott totiž začal de facto tu svou kariéru v 60. letech, kdy opravdu dělal, tuším, že v ČKD přes den toho elektrikáře, a potom měl večer ty koncerty.
No a my jsme jako hokejisti Slovanu Bratislava bydleli v bývalém hotelu Paříž a na ty jeho koncerty jsme nadšeně chodili.
Tady se leckdo domáhal státního pohřbu pro Karla Gotta. Nicméně i na přání rodiny z toho sešlo. Sledoval jste to?
Ano, pane Procházko, já jsem to sledoval kompletně celé. No dobře, tak ten pohřeb nebyl státní, ale byly tam jen nějaké pocty a hlavně ty tisíce lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, to mluví za všechno, to je přece podstatné.
Ale tady se neustále něco musí řešit, řešit a pořád dokola řešit. A přitom nic se nevyřeší. Nejde přece o nějaké pocty. Jde o to, aby si všichni lidi uvědomili, jaký senzační člověk nám právě teď odešel. Takoví lidé se narodí jednou za sto roků, ale spíš za dvě stě – a to ještě jenom možná. Jen možná...
Já myslím, že z toho lidského pohledu bylo skvělé a symbolické, že se smutečního projevu zhostila Jiřina Bohdalová, což je vlastně také takový žijící umělecký český nebo i československý klenot...
No určitě. Ježíši, vždyť my jsme s Jiřinkou velcí kámoši! Ona chodila na hokej a chodila tam s námi i na střídačku. Dokonce i na reprezentační zápasy. Takže, když jsme třeba prohráli s Finskem, tak novináři napsali, že nám Bohdalka zbytečně rozptylovala hráče...(smích)
A to bylo ve Vídni! Když se hrálo v Praze, tak všichni ti skvělí umělci prostě volně a samozřejmě chodili mezi nás, znali jsme se, bylo to krásné a hlavně naprosto spontánní! Dneska už to takhle rozhodně nefunguje.
Ale pořád tu jsou obrovské osobnosti, kromě Jiřinky Bohdalové Jaromír Jágr. Podle mě ho ti mladí už snad ani nezdraví (smích), protože on se prosazuje skoro v 48 letech! To je neskutečné! On je lepší než všichni ti ostatní v Kladnu! Dává góly. A on je hlavně obrovská osobnost i mimo led.
Pane Golonko, my – tedy Česká republika – si v pondělí připomeneme výročí založení Československa po první světové válce. Přiznám se, že tak trochu nerozumím tomu, proč se toto výročí nepřipomíná i na Slovensku…
No, tady je to prostě normální pracovní den a slavit se tu stejně nebude, možná až na tu „něžnou revoluci“ (30. výročí pádu totality v ČSSR – sametová revoluce), na to se tady připravují. Ale řeknu vám, že jestli byla vážně tak něžná, jak to pořád poslouchám, tak o tom teda dost pochybuju…
To založení společného státu se na Slovensku neslaví, což je ale podle mě velká škoda. Hlavní je, abychom si alespoň zůstali jako Češi a Slováci tak blízcí, jako jsme vždycky byli...
Určitě bychom si měli uvědomit, že po pádu Rakousko-Uherska zkrátka všechny ty národy najednou chtěly svobodu, ale ono to nebylo zdaleka tak jednoduché. Takže nebýt Masaryka a Štefánika, tak by žádné Československo nebylo! A nebylo by teď ani Slovensko. Už to je podle mě velký důvod to oslavit nebo připomenout. Vždyť ty dva národy k sobě mají tak blízko, celé to rozdělení, promiňte, že se k tomu vždycky vracím, to byla jenom politická hra, s lidmi to nemělo vůbec nic společného!
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .