Opět jsme oslavili výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990? Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda? 

Myslím, že se hodně liší to, o čem snil pan Babiš a jeho soukmenovci a ti, které bych nazvala „normálními lidmi“, tedy lidé, kteří nepožívali žádných výhod komunistického režimu, zejména těch, které vyplývaly z členství v komunistické straně. Komunistům typu pana Babiše bylo zřejmé, že se ekonomické možnosti tzv. komunismu vyčerpaly. Uznávám, že řada z nich byli kreativní lidé, kteří se prostě chtěli seberealizovat, a to za jakoukoliv cenu. Většina lidí však takovou cenu nebyla ochotna platit – a ti byli biti. Přitom už toho nefunkčního poklonkování měli všichni taky dost. Podle psychologů je jednoznačně jasné, co činí člověka šťastným: je to osobní naplnění a možnost rozvinutí svého potenciálu tak, aby každý skutečně byl tím, kým může být. Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa je DŮSLEDKEM osobního rozvoje jednotlivých lidí.

Protože – a i moje osobní zkušenosti jsou jednoznačně takové – když lidé dostanou šanci, skutečnou šanci, začnou spontánně věci opravovat a vylepšovat, ať jsou popeláři, matky v domácnosti nebo přednostové vědeckých ústavů. Osobní naplnění je největší „droga štěstí“. Pan Babiš toto vůbec nechápe. Zaměňuje důsledek za příčinu. K tomu, aby vůbec pochopil, jaké nefunkční pitomosti tvrdí, mu totiž schází jedna naprosto základní vlastnost – totiž elementární bezzásluhová úcta k lidem. Jeho plán nemůže vyjít ani v případě, že by se třeba na Mácháči objevil bezedný vrt ropy a finance by přestaly být problém.

Pokusím se to zformulovat ještě jinak: Mnoho lidí si to samozřejmě neuvědomovalo, respektive nebylo schopno to artikulovat, ale pod pojmem „pád komunistického režimu“ jsme si představovali osobní svobodu a lidskou důstojnost, bez ohledu na stranickou knížku. V tomto směru jsme si – troufám si říci, že jsem schopná to kvalifikovaně posoudit – pohoršili. A to právě následkem existence lidí, jako je pan Babiš a všichni ti, kteří mu připravili cestu k moci. 

Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989, Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. Je to tak, že český národ se nyní již, s prominutím, „vyprdnul“ na Václava Havla, jeho představy o lepším světě, o šíření globálního dobra…? A jde mu nyní o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?