Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, ale ničeho se nebojte, sliboval Václav Havel v roce 1989. A teď Jiří Svoboda bilancuje...

05.08.2017 17:58

POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY Bývalý prezident Václav Klaus v týdnu v rozhovoru pro MF DNES ztrhal současnou vládu. A bývalý předseda KSČM, ač z opačné části politického spektra, mu dal v řadě věcí za pravdu. Přitom zavzpomínal na společné politické působení v devadesátých letech, včetně toho, že Václav Klaus na rozdíl od svého předchůdce Václava Havla neměl problém říci lidem nepříjemnou pravdu. Na závěr dal Svoboda bývalému prezidentovi za pravdu i v tvrzení, že arogance elit, považujících běžné občany za úplné blbce, dosáhla v dnešní době naprosto nevídáných rozměrů a ilustroval to citátem teologa Tomáše Halíka.

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, ale ničeho se nebojte, sliboval Václav Havel v roce 1989. A teď Jiří Svoboda bilancuje...
Foto: ParlamentníListy.cz
Popisek: Režisér Jiří Svoboda

Bývalý prezident Václav Klaus v týdnu v rozhovoru pro MF DNES řekl, že to, kam naši zemi zavlekla poslední vláda ČSSD je taková hrůza, že už to o moc horší být ani nemůže. Jako hlavní oblasti úpadku zmínil nárůst byrokratizace společnosti s růstem moci úředníků nad občany, posun k extrémně sociálnímu pojetí státu (vyjádřil dokonce názor, že ministryně Marksová byla v prosazování své agendy nejvlivnější členkou vlády), dále rázný krok k „nesmyslům současné doby“ prosazovaným ministrem Dienstbierem jako je multikulturalismus, feminismus, genderismus. A nakonec servilní postoj k Evropské unii. Jak se na působení Sobotkova kabinetu díváte vy? A sdílíte některé dojmy Václava Klause?

Domnívám se, že horší vlády už tu byly. Jen jsme na jejich „úspěchy“ ve sledu dalších událostí jaksi pozapomněli. I pro „hlídací psy demokracie“ se jména a činy nedávné minulosti staly nezajímavým tématem. Zkusím pro pořádek něco málo připomenout:

Dvouletá vláda Vladimíra Špidly („zdroje jsou“ – Gross, Sobotka, Tvrdík, Palas, Buzková, Urban, Mlynář).

Devítiměsíční Stanislava Grosse („zdroje se našly“, ovšem do kapsy premiéra v objemu 100 mil. Kč, prostřednictvím zázračných akcií; do kapsy Bakaly, ve spolupráci s ministrem financí Sobotkou při privatizaci státního podílu v OKD) – světlou výjimkou obou vlád byl (na rozdíl současnosti) odborně fundovaný a férový ministr kultury Pavel Dostál.

První i druhá vláda Mirka Topolánka (Parkanová, Bursík, Nečas, Vondra, Langer, Schwarzenberg, Julínek, Pospíšil, Kalousek, Řebíček, Bendl, Stehlíková). Kromě dodnes stíhané úspěšné zpěvačky Parkanové, byl nezapomenutelným ministrem této vlády Aleš Řebíček (ODS), který prodal svůj podíl v živořící firmě Viamont za 700 milionů, což ve výkazu příjmů zmenšil na polovinu; kvůli prodeji byl vyšetřován policií, která nakonec případ odložila. V době ministrování Řebíčka se skomírajícímu Viamontu řádově zvýšil objem státních zakázek na 10,4 mld. Kč. Firmy sponzorující ODS získaly řadu zakázek od organizací, spadajících pod Řebíčkovo ministerstvo. Jako člen Řádu sv. Konstantina a Heleny měl za kmotra při pravoslavném křtu Igora Střelce, bývalého příslušníka StB s vazbami na ruskojazyčné kriminální podsvětí.

V roce 1997 se poněkud levněji „proslavil“ (za menšinové vlády V. Klause) Schwarzenberg jako 20% akcionář firmy Value Bill, který vlastnil rukou společnou a nerozdílnou spolu s lidumilem Bakalou 60% akcií. Firmě byla přiřčena privatizace karlovarské Becherovky za úspěšného zprostředkování ministrem zemědělství Josefem Luxem z KDU-ČSL. Oba pak své podíly po krátkém čase prodali.

O ROZHOVORU S VÁCLAVEM KLAUSEM VÍCE ZDE

Návštěva premiéra Topolánka ve vile Berlusconiho, kde se nechal fotografovat v rouše Adamově, je dostatečně známá. Obdobně jako tzv. „toskánská aféra“, během níž trávili společnou dovolenou Topolánek, Dalík, Řebíček, Pospíšil s ředitelem ČEZu Romanem, disponujícím posléze majetkem v řádu mld. Kč, ale i s místopředsedou ČSSD Urbanem. Společná dovolená se náhodně uskutečnila po schválení velmi sporného zákona o emisních povolenkách, který firmě ČEZ bezplatně poskytl povolenky k vypouštění skleníkových plynů v hodnotě desítek miliard korun. Neformální nejbližší spolupracovník premiéra Marek Dalík byl po letech odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za aktivní účast na požadavku půlmiliardového úplatku za výhody při pokračování nákupu Pandurů od firmy Steyer.

Tříletá vláda Petra Nečase („vláda práva a boje proti korupci“ – koalice ODS, TOP09 a Věci veřejné, přezdívaná také jako „Bakalova koalice“ – John, Vondra, Peak, Kubice, Schwarzenberg, Pospíšil, Kalousek, Kocourek, Drábek, Bárta ad.) přidala další zářezy na dobré pověsti „tradičních“ politických stran. V této vládě se vystřídalo nepřehledné množství ministrů – např. Drábek (TOP 09) podal demisi na poslední chvíli, když začal být pro zmanipulování zakázky na MPSV stíhán jeho první náměstek Šiška, posléze za své „zásluhy“ o Ministerstvo práce a sociálních věcí odsouzený na 4 roky do věznice s ostrahou.

Kubice si vysloužil post ministra vnitra patrně za flagrantní porušení zákona o volbách, když v době moratoria přinesl do Sněmovny snůšku lží a polopravd, „tajnou zprávu“ o jejíž urychlené zveřejnění se postarali Langer (ODS) a Severa (KDU-ČSL). Jednalo se o průhlednou zakázku na předvolební kompromitaci ČSSD. „Odkláněcím“ skandálem podpořil „vládu práva a boje proti korupci“ ministr Kocourek (ODS), který nebyl schopen uspokojivě vysvětlit původ 16 milionů na bankovním kontě své matky. Peníze byly převedeny na účet v době, kdy byl Kocourek předsedou dozorčí rady ČEZ. Pocházely od společnosti registrované v Novém Mexiku.

Do aféry byla zapletena i společnost Key Investments, která dostávala od ČEZ milionové zakázky. Firma se podílela i na zprostředkování zázračné koupě a prodeji akcií Stanislava Grosse (Moravia Energo). Manažeři firmy, spolupracující zřejmě s pravicí i levicí, byli nepravomocně odsouzeni za škodu ve výši 900 mil. Kč, kterou způsobili fyzickým i právnickým osobám a městům při správě svěřených prostředků. Někteří se domnívají, že stíhaní manažeři byli jen nejnižšími patry velké chobotnice:

Kdyby kauzu od začátku vyšetřovala německá nebo švýcarská policie, tak soud už dávno poslal na mnoho let za mříže minimálně jednoho miliardáře, dva známé lobbisty, několik bývalých ministrů a starostů, předsedy tří krajských soudů, dva soudce z vrchního soudu, pět insolvenčních správců, zhruba tolik advokátů a soudních znalců…“, jak napsal v komentáři pro Lidové noviny István Léko.

Hlasem v té době již nepravomocně odsouzeného Romana Pekárka (ODS), který byl narychlo povolán jako náhradník ODS do Poslanecké sněmovny, byl přijat většinou 102 hlasů zákon o církevních restitucích. Po skončení mandátu byl Pekárek odsouzen již pravomocně k pětiletému nepodmíněnému trestu za zneužití pravomoci a přijetí úplatku. Do chodu „vlády práva a boje proti korupci“ intenzivně zasahovala milenka premiéra Nečase a vedoucí jeho sekretariátu Nagyová (v lednu 1912 získala mimořádnou odměnu 100 tisíc; v březnu 190 tisíc, což premiér před veřejností obhajoval sloganem, že „dře jako kůň“).

Z tohoto velmi neúplného výčtu je zřejmé, že si lze představit i daleko horší vládu, než je ta v současnosti dosluhující. Exprezidentem kritizovaný nárůst byrokracie je průvodním jevem všech vlád posledních desetiletí, byť se některé (ODS, TOP09) před volbami vždy zaklínaly zmenšením ingerencí státu do života společnosti. Za fatální slabinu dnešní vlády lze považovat premiéra Sobotku, jehož nezměrná ctižádost není vyvážena ani intelektem, ani charakterem. Nejpozději od posledního čtvrtletí 2016 se stal loutkou řízenou záští posedlým předsedou opoziční TOP09 Kalouskem, jehož chorobný negativismus se zdaleka nevyčerpával pouze na osobě úspěšného ministra financí Andreje Babiše. Při bilancování činnosti Ministerstva kultury pod KDU-ČSL v podobě ministra Hermana teprve s odstupem času ční lidská i odborná velikost Pavla Dostála.

Pokud jde o kritiku „extrémního pojetí sociálního státu“, názor pana exprezidenta nesdílím. Pojem byl poprvé užit v roce 1939 ve Velké Británii a po II. sv. válce se k tomuto konceptu hlásily všechny vyspělé západoevropské země. Měl být a úspěšně byl rozhraním mezi liberálním pojetím tržního hospodářství bez přívlastků a socialismem s jeho centrálním plánováním. Bezesporu byl i součástí „zadržování“ vlivu komunistických stran, o jejichž ideologii a kladech sociálních programů si levicoví intelektuálové na Západě dělali mylné iluze. Pokud by se ovšem stát zříkal zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb – péče o zdraví občanů, vzdělání, kulturního rozvoje, sociálního zabezpečení, zaměstnanosti, bydlení a regulací trhu – ztratil by smysl a kromě plateb na zajištění pořádku a ochrany majetku i života by se existence nákladné vlády a celé státní správy stala parazitní, zcela zbytečnou a spolu s tím i placení daní, které jsou ze své podstaty vždy solidární.

Sobotkovy chaotické volební daňové nápady v době, kdy i jemu muselo být zřejmé, že jeho politická kariéra je u konce se „sociálním státem“ neměly nic společného. Varovným znamením však je, že mu při prezentaci nesmyslných výkřiků bez jakékoli distance sekundovalo před televizními kamerami za zády celé současné vedení ČSSD, jemuž zřejmě chybí kvalitní odborné zázemí a programová koncepce. Teprve ve stínu vymýšlených sociálně nebezpečných experimentů ekonomických amatérů se stalo zřejmým, jak nezbytný byl korektiv vládní politiky ministrem financí Andrejem Babišem.

S kritikou exprezidenta Václava Klause ovšem zcela souhlasím, že současný všeobjímající liberalismus, reflektující postmoderní myšlení s jeho absolutním hodnotovým relativismem, odvracející se od tradičních hodnot evropské civilizace, vede tuto civilizaci do propasti, v jaké skončila v dějinách již řada civilizací, ztrácejících ukotvení a z něj vyplývající sebevědomí a odhodlání zakládající hodnoty hájit. Jestliže se příkladně v současnosti ve Spojených státech diskutuje o tom, zda mají být v univerzitních prostorách portréty otců zakladatelů, což byli historicky nevyhnutelně pouze běloši, naplňují se obavy publicistů a politiků jako je P. J. Buchanan (např. knihy: „Smrt západu“, nebo „Sebevražda velmoci – přežije Amerika rok 2025?“, či „Kam kráčíš Ameriko?“ S. Huntingtona; v prostředí evropském „Teror ctnosti“ T. Sarrazina). Novořeč „politické korektnosti“, která si nárokuje stále rozsáhlejší prostor hodnotového zmatení a vytlačuje reálné pojmenování problémů našeho světa, je cestou na šikmou plochu vytlačování pravdy z veřejného prostoru.

Částečně souhlasím i s kritikou V. Klause na adresu vládní servility vůči EU. Je však třeba vzít v úvahu, že postoj současné i minulé vlády k EU je limitován dnem, kdy byla přijata Lisabonská smlouva, kterou byla kodifikována nadvláda bruselské byrokracie a zemí tzv. „tvrdého jádra“ nad později přidruženými „měkkými“ státy. Mnohé prohřešky „Klausových“ vlád zcela zastiňuje předvídavost exprezidenta v době, kdy byla Lisabonská smlouva přijímána, i jeho statečný postoj až po samu mez únosnosti. Pro historickou spravedlnost by jistě stálo za to uvádět jmenovitě seznam všech, kdo prezidenta tehdy nevybíravě napadali, vyhrožovali mu a způsobili v důsledku bezmocnost ČR vůči „dvěma většinám“, přistěhovaleckým kvótám a všem nesmyslům, které plodí desetitisíce milionářů z veřejných peněz, sídlících v bruselských palácích hojnosti. V době zápasu o Lisabonskou smlouvu zcela selhal i Ústavní soud, který projevil naprostou servilitu vůči cizím zájmům. V tomto světle bychom měli hodnotit i řadu dalších nálezů tohoto tělesa, včetně těch z poslední doby.

Neméně prozíravý byl prezident Klaus, když mnohokrát upozorňoval na rizika, spojená s některými NGO spolky, jejichž činnost je dnes placena dílem z veřejných rozpočtů ČR (v roce 2014 činily dotace 13,5 mld. Kč!!!), dílem z fondů EU, jejíž představitelé si jejich prostřednictvím zajišťují propagaci nadvlády zemí tzv. „tvrdého jádra“ nad ostatními členy. Třetí typ dotací pochází ze zdrojů podstatně temnějších – kupř. z fondů finančního spekulanta Sorose, který si (po neúspěšném pokusu získat opulentní dotace od vlády ČR) založil tzv. Středoevropskou univerzitu (CEU) v Budapešti. Tato instituce nemá žádnou mateřskou základnu v universitním prostředí USA, kde si absolventi nemohou nárokovat regulérní akademický titul. Na Bruselském ekonomickém fóru (BEF) si Soros v červnu letošního roku osoboval právo hodnotit jednotlivé země – kritizoval nevybíravě především Maďary a Poláky, suverénní státy s demokraticky zvolenými vládami. Následně radil Evropské unii, jak dále postupovat v unifikaci Evropy prostřednictvím rozředění obyvatel imigranty. Některé Sorosem financované (a fakticky řízené) neziskové organizace podle italských a řeckých úřadů spolupracují s obchodníky, zabývajícími se dovozem migrantů z Afriky (Fox News).

CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY:

Kritika směřující na některé NGO, působící v cizích službách, není zdaleka plodem konspiračních teorií. Např. respektovaný profesor sociologie a europoslanec za ČSSD Jan Keller řekl:

V neziskovkách se nápadně často angažují lidé, kteří si vůbec nezkusili vykonávat nějaké občanské povolání, podnikat nebo se živit vlastníma rukama. Udělali si z občanské angažovanosti živnost a peníze nárokují od státu, který v lepším případě jen kritizují, v případě horším by ho chtěli kontrolovat a zasedat v jeho orgánech, i když nebyli nikým zvoleni. Nepochybně existují i užitečné neziskové organizace. Nejhlasitější jsou však ti, kdo si nechávají svůj aktivismus platit od těch samých občanů, kterým se nestydí následně vytýkat, že nedorostli jejich hodnot…“ 

Existuje samozřejmě řada neziskových organizací s nezastupitelným sociálním a humanitárním posláním. Měřítkem by mělo být, zda organicky vyrůstají z potřeb občanské společnosti, či zda jsou organizovány shora či ze zahraničí, se skvěle placenými, nikým nevolenými představiteli, kteří se snaží zasahovat do demokratického politického systému z pozic jakési meritokracie.

V tomto rozhovoru mimo jiné Václav Klaus odmítl, že by TOP09 byla pravicovou stranou, protože je podle něj „pravdoláskovská, zelená, protiruská a prounijní“ a stala se součástí stále více levicového evropského mainstreamu. Na jakých tématech podle vás v současnosti probíhá dělící linie politického spektra?

Tradiční politologický pojmový aparát se stává stále zmatenějším a nepřiléhavým. Stalo se módou popisovat politiku EU jako levicovou či neomarxistickou. V orgánech EU však zasedají oligarchové s milionovými příjmy, o kterých si občané Evropy (včetně občanů těch nejvyspělejších zemí) nemohou nechat ani zdát. Pokud by se vskutku chtěli podílet na tradičně chápané „levicové“ politice, zcela určitě by nepřipravovali v tajnosti Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích mezi EU a USA (TTIP), která zamýšlela svěřit kompetence vlád v uvedených oblastech nadnárodním korporacím. Mezi ústřední programové cíle „tradiční levice“ patřila vždy subsidiarita – přenos rozhodování na nejnižší stupně úplné kompetence. Představitelé EU usilují naopak o stále se utužující centralismus, charakteristický pro pravicové režimy. Prezident USA A. Lincoln zakončil svůj překvapivě jen dvouminutový projev v Gettysburgu větou: Tento národ se musí stát s pomocí boží novou kolébkou svobody a vláda lidu, lidem a pro lid nesmí zmizet z povrchu země…“

Jakápak vláda lidu v pojetí meritokratické, lidem nevolené reprezentace a byrokracie EU? Může snad TOP09 rezonovat s jakýmkoli tradičním chápáním levice, či dokonce pomyslného středu, když je dnes už pravda jen čestným předsedou „kníže“ a hnutí se ubírá do blížících se parlamentních voleb ve spolupráci s Monarchistickou stranou? Předseda Kalousek má ale současně za sebou chuť vytvořit koalici s Paroubkovou ČSSD a podporou KSČM. Komunisté nebo monarchisté – obojí má zřejmě v pojetí předsedy TOP09 zřejmě stejnou cenu: výtah k moci.

Politologicky uchopitelná dělící linie politického spektra v současnosti neexistuje. Všechny strany (s výjimkou KSČM a zčásti i ODS) by se rády staly univerzálními catch-all stranami, jak toto směřování popsal již v 50. letech O. Kirchheimer. Je to přirozená reakce na sbližování hodnot, zájmů a postojů různých sociálních skupin. Pevná jádra příznivců jednotlivých stran se stále zužují a voliči jsou ve svém celku podstatně náchylnější k preferenční migraci.

Zřejmé je to na preferencích hnutí ANO. Nenabízí nějaký obsahově zcela inovativní program. Nabízí však pozitivní étos a naplnění cílů, které „tradiční strany“ od roku 1990 opakovaně zapisovaly do svých programů, ale nikdy je pak neplnily, či dokonce ani nemínily plnit. A letos opětovně přicházejí s bezobsažnou slovní řezankou, na kterou ti samí lidé lákali voliče již mnohokrát.

Nelze se pak divit, že Andrej Babiš je přes všechny pokusy ho pomluvit a zničit politikem důvěryhodnějším. Důvěryhodnějším mimo jiné i proto, že podstoupil riziko hromadné nenávisti „tradičních“ politických stran vstupem do politiky. Mohl přece zůstat ve stínu mimo pokleslou politickou arénu a chovat se stejně jako jiní čeští miliardáři, kteří si s úplatnými politiky zadají jen za kulisami.

Václav Klaus je jako jeden z nejvýraznějších politiků polistopadové éry předmětem mnoha mýtů a legend. Vy jste jej znal prakticky od počátku jeho politické kariéry. Jak na něj vzpomínáte?

Nenastal ještě čas na něj pouze vzpomínat, je stále politicky aktivní. V době po červnových volbách 1990 byl samozřejmě mladší a zastával pro veřejnost (i pro mne) zcela nové paradigmatické vymezení politického i ekonomického života. Ráznou liberalizací cen i obchodu a postupným uvolňováním konvertibility měny sklízel jednoznačný úspěch, když v procesu tranzice nenastaly žádné převratné otřesy, jaké předpovídali mnozí ekonomičtí experti. Na rozdíl od Václava  Havla, který ve známém projevu sliboval věci naprosto nesplnitelné, Václav Klaus připravoval veřejnost spíše na horší vývojové scénáře (utahování opasků). V západní orientaci země zhola nekompatibilní centrální plánování musel nahradit systém tržní ekonomiky.

Domnívám se, že zásadní chybou v první fázi procesu odstátnění hospodářských subjektů bylo spoléhání na českou cestu prostřednictvím bank, které zůstávaly v majetku státu. Manažeři bank necítili žádnou zodpovědnost za poskytované úvěry, které byly povětšinou ze strany dlužníků kryté především úplatky úředníkům. Příkladně činí odhady nesplacených úvěrů „kmotra“ Mrázka bankám stamiliony, které rozhodně neinvestoval do tvorby prosperujících podniků.

Metoda „kuponové privatizace“ znamenala zásadní přecenění orientace tzv. DIKů a zásadní podcenění malverzační strategie vlastníků tzv. privatizačních fondů, do jejichž akcií občané investovali v naději na kvalifikované zhodnocení vkladu (v první vlně privatizace svěřili občané fondům 72 % investovaných bodů). Místo zhodnocení vlastníci fondů hodnoty vkladů rozkradli (termín vytunelovali se mi zdá být eufemistický), aniž to mělo disciplinující trestněprávní následky.

Ve světě se stal populárním „pirát z Prahy“ Viktor Kožený a jeho Harvardské fondy, postupně vykradené. Je příznačné, že v roce 2007, když byl Kožený stíhán v USA, odmítl ministr vnitra za ODS Ivan Langer žádost bývalého policejního vyšetřovatele, dnes senátora, Václava Lásky o zbavení mlčenlivosti, aby mohl v USA v kauze Koženého vypovídat. Odhalení zlodějských metod Koženého a mnoha dalších nebylo v zájmu tehdy vládnoucí strany.

Konzistentnost názorů V. Klause, i když byly často velmi nepopulární, jsem vždycky obdivoval. Na rozdíl od naivního sloganu V. Havla „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, jehož realitu vidíme dnes doma i v celém světě, V. Klaus se nesnažil obelstít veřejnost planými sliby.

Abych nebyl podezírán, že jsem ve srovnání obou Václavů předpojatý, připomenu úryvek z projevu V. Havla z prosince 1989:

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte (…) Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, pak bych se chtěl věnovat práci dramatika…“

Popularita nosného paradigmatu Klausovy hospodářské politiky se ovšem postupně vyčerpala. Navíc byla tato politika kompromitována privatizačními skandály (byť se na nich podíleli většinou lidé, které si vybral, či mu byli vybráni do vlády), stoupajícím vlivem gangsterského podsvětí na chod politiky i ekonomiky, kterého jsme se podnes nezbavili (Bakala, Rittig, Hrdlička, Janoušek…), protože jim poskytovali krytí zkorumpovaní policisté i justiční mafie (Grygárek, Knotek, Havlín, Berka, Čonka, Suchánek…). To v souhrnu podvracelo důvěryhodnost exprezidentova programu „férovosti“ v politice i ekonomice.

A jak podle vás jednou bude druhého českého prezidenta a prvního premiéra samostatné ČR hodnotit historie?

Hodnocení vůdčích osobností národních dějin je vždy relativní a záleží na tom, kdo historii přepisuje, což pravidelně provádějí vítězové a s nimi zájmy spjatá sféra mediokracie. I v případě V. Havla, V. Klause a M. Zemana bude záležet na tom, jaké momentální potřeby budou uspokojovat historici sloužící domácí či mezinárodní vládní garnituře.

Příkladem ze současnosti je úsilí o rehabilitaci Rakousko-Uherska (zařazení Františka Josefa v Národním muzeu mezi významné postavy našich dějin, které je lživě odůvodňováno návratem ke stavu I. republiky, byť Franz Josef a jeho choť byli z Pantheonu odstraněni záhy po vzniku samostatného Československa), snaha o znovupostavení „mariánského sloupu“ na Staroměstském náměstí, byť byl symbolem násilné rekatolizace po Bílé hoře, či odporné pokusy o kompromitaci tak mimořádné osobnosti českých i světových dějin, jakou byl filosof a první československý prezident T. G. Masaryk šířením difamující pomluvy o možném otcovství jeho milosti z vůle boží rakouského císaře Františka Josefa.

Je snad TGM dnes podezřelý svou knihou „Otázka sociální“? „Masaryka nemusel nikdo přesvědčovat, že sociální otázka náleží k základním otázkám lidstva. Masaryk sociální problémy své doby dobře znal a hluboce prožíval na základě vlastních životních zkušeností. Jeho obsáhlá, nedávno znovu vydaná ‚Otázka sociální‘ z roku 1898 svědčí o prvořadém významu, který této obecné problematice přikládal…“ – prof. Dr. Blížkovský. S tím souvisí i úsilí o historickou kompromitaci prezidenta E. Beneše prostoduchými úvahami lidí, sympatizujících s návštěvou Hermana a Bělobrádka na sjezdech regionálního spolku Sudetoněmeckého landsmanšaftu a zaměňování příčin a následků.

Zájemcům vřele doporučuji publikaci Institutu Václava Klause o prezidentu Edvardu Benešovi, která je komplexním pohledem na tuto významnou postavu československých a českých národních dějin.

Hodně se v souvislosti s Václavem Klausem mluví o jeho vztahu k Rusku. Někteří jej s oblibou házejí do pytle „kremelských agentů“, jiní připouštějí, že jeho postoj k této zemi byl vždy promyšlený. Jak jste Klausovy úvahy o zakotvení České republiky v Evropě a ve světě (včetně vztahu k oné supervelmoci na východní výspě evropské civilizace) vnímal vy?

Je to hloupé a naivní hodnocení. Klausovými ikonickými postavami byli vždy myslitelé jako A. Smith, F. A. von Hayek, M. Friedman... tedy ryze západní teoretici státu a ekonomické doktríny. Neomarxismus v jakékoli podobě v něm vyvolával vždy zásadní averzi. Jeho zahraničněpolitická orientace byla vyvážená a jeho hodnocení jako „kremelského agenta“ se snaží šířit lidé ve službách „křížových výprav“ napříč kontinenty. V. Klaus je „podezřelý“, protože tyto doktríny „omezené suverenity“ a „šíření demokracie“ ohněm a mečem vždy přijímal s rezervou a často k nim zaujímal kritický postoj.

Václav Klaus v tomto rozhovoru také řekl: „Arogance politických elit dosahuje mimořádného a v minulosti neznámého rozměru. Jakmile tyto elity nedostanou dostatečný počet hlasů, tak ty, kdo je nevolí, označí za blbce.“ Pozorujete tento trend taky? A je to podle vás v tomto směru skutečně horší než v minulosti?

Myslím, že tento trend pozorujeme všichni. Patřilo k principům demokracie, že vítěz voleb je respektován poraženým. V Čechách jsme aroganci poražených mohli zřetelně vnímat po vítězství M. Zemana nad K. Schwarzenbergem v prezidentských volbách. Stačí si připomenout, co říkal poražený po oznámení volebních výsledků a místy až psychopatické chování architektů „Karla s čírem“ po celou dobu prezidentova mandátu. Jakoby tyto volby u nás předznamenaly chování propagandistů Clintonové vůči zvolenému prezidentovi Trumpovi, rovněž trvající podnes a zahánějících Trumpa do válečné pasti.

Bývalý suverén demokracie, lid, je dnes zaháněn do ohradníků intelektuální nedostatečnosti. Bylo pro mne velmi překvapující, co představitel „Kristova učení“ Halík napsal o brexitu: „Ukazuje se, jak je nebezpečné, když tak důležité věci, které předpokládají určitou kvalifikovanost a zasvěcenost do té věci, se svěřují tak náhodné záležitosti jako je referendum, kde převládají momentální nálady a city a lidé dělají rozhodnutí, pro které vůbec nemají kvalifikaci (…) Když se rozhodnutí svěřuje lidem, kteří pro to nemají kvalifikaci, pak to dopadá špatně.“

Kteří lidé ale mají tak úžasnou kvalifikaci, že dobře rozhodují za hloupý lid, jehož mínění není třeba brát v potaz? Takové „politologické“ recepty jsou dobře známé z minulosti, v níž katolický duchovní Halík nečerpá poučení – takto koncipovanou suverenitou tzv. elity byl „předvoj komunistické strany“, který v pojetí V. I. Lenina nejlépe chápal zájmy proletariátu; neméně předvoj vyšší rasy v podobě nacistické strany Německa; či generálská „elita“ Pinocheta v Chile. Všechny tyto podoby meritokracie krotí nakonec „hloupý lid“ Dzeržinského Čekou, Heydrichovým gestapem, Československou StB, či Pinochetovou Dinou.

Snad i proto mnozí filosofové a publicisté kriticky vnímají orwelovské „útvary kontroly pravdivého myšlení“, sídlící v EU i na Ministerstvu vnitra ČR. Po šikmé ploše meritokracie se v dějinách až příliš zlehka sklouzlo k tyranii, k diktatuře, k totalitě.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Takto se „agent své země“ opravdu  nechová, pane prezidente. Jana Černochová také vychválila sankce, zamezující „imperialistickým choutkám Ruska“

18:55 Takto se „agent své země“ opravdu nechová, pane prezidente. Jana Černochová také vychválila sankce, zamezující „imperialistickým choutkám Ruska“

ROZHOVOR Poslankyně ODS Jana Černochová zhodnotila výroky Miloše Zemana, které padly v rozhovoru pro…