Někteří z nás si budou připomínat nedožité 80. narozeniny Václava Havla. Co pro vás osobně Havel znamenal a jak na něj vzpomínáte?

Jako na příjemného, nenafoukaného a přístupného člověka, který sehrál v období převratu klíčovou roli u nás, ale i směrem k zahraničí. Nebýt Václava Havla, nebyli bychom se vymanili z tzv. východních struktur. Ale také jako na člověka mírně politicky naivního, když si myslel, že se Československo nerozpadne, že se se Slováky dohodne a že revoluční euforie nevyústí v nastolení normálního tržního prostředí, což on tak zcela nechtěl. Měl mnohem více vyvinut sociální aspekt než charismatický Václav Klaus, který se po předrevoluční šedi stranických bafuňářů stal politikem nového typu s popularitou popových hvězd. A právě to, společně s euforickou nenávistí většiny lidí ke všemu, co tu bylo, mu pomáhalo demontovat tehdejší současnost dle vlastního přesvědčení. Havel například viděl Koženého a privatizační fondy jako chybu, jenže Dyba s Klausem tvrdili, že potřebujeme více Kožených. A občané bez zkušenosti s něčím novým šli za Klausem bez ohledu na to, co říká Havel. Byl pro ně příliš filosofický.

Prý jste měla dělat tiskovou mluvčí Václavu Havlovi?

Začátkem roku 1992 si mne zavolal a nabídl mi tuto funkci s odůvodněním, že potřebuje po volbách posílit slovenský prvek na Hradě, aby uklidnil Slováky. Řekla jsem mu tehdy, že jsem se narodila na Moravě. Zasmál se a poznamenal: „Tak o tom nebudeme mluvit.“ Nevěřil, že na Slovensku vyhraje Mečiar, což v kombinaci s Klausem v Čechách byla z pohledu společného státu smrtící kombinace. Když to tak dopadlo, Havel rezignoval, no a po vzniku Českého státu už potřebovali posílit na Hradě český prvek, což já jsem díky mé slovenštině rozhodně nebyla. A tak nastoupil Ladislav Špaček. Není ve mně hořkost, a dokonce jsem ráda, že to tak dopadlo, protože mi to otevřelo dveře k úplně jiné cestě životem, která mě bavila a baví víc.