Zhruba před rokem jsme spolu vedli rozhovor, v němž jste horoval za švýcarizaci, izraelizaci a singapurizaci jako cestu, která zabrání jednak islamizaci, ale i vzniku „multikulturalistánu“. Tím, jak hodně cestujete, nezměnil jste po nových zkušenostech tento svůj názor?
Zatím ne. Veřejně volám po švýcarizaci od roku 2012 a jsem dokonce i autorem tohoto pojmu, i když zatím v médiích nejvíce zazníval od Petra Hampla, se kterým se osobně známe a máme podobné antitotalitární cítění.
Na Singapuru či Lvím městě, jak se mu přezdívá, tvořeném ze 75 procent čínskými buddhisty, se mi líbí, že je jediným státem, kde zůstala míra islamizace v posledních padesáti letech na původní hodnotě – asi 15 procent. A to jak díky přísné neimigrační politice pro muslimy, tak také paradoxně díky zřízení tří státních šaría institucí – náboženské islámské radě, soudu šaría a registru muslimských manželství. Jsou tak udržovány dva oddělené registry manželství pro muslimy a pro ne-muslimy. Před uzavřením smíšeného manželství musí ne-muslim či ne-muslimka rok navštěvovat kurz pro konvertování k islámu, aby pochopili, co to do důsledku znamená.
Stát má pod kontrolou výklad islámu i finance muslimů, takže nemohou směřovat na násilný a teroristický džihád. A samozřejmě byrokracie a pomáhání vládní agenturou zničí vitalitu čehokoli a ani mohamedánství není výjimkou. Proto jsem pragmaticky pro singapurizaci.
Co se týče izraelizace, tak na světě nenajdete různorodější mix srdečnějších a tolerantnějších lidí ze všech koutů světa, než je v Izraeli, dalo by se říct v mixraeli. Loni v březnu a v září jsem v něm byl dobrovolníkem v mezinárodním programu SAR-EL Izraelské armády a seznámil se díky tomu se zajímavými proizraelskými podporovateli z celého světa. Při práci a diskusích s nimi se mé názory jen utvrdily. Kromě běžných míst jsem v Izraeli navštívil i devět vojenských základen v zázemí i v pohraničí a příště mě čeká i setkání s administrátorem amerického Gatestone Institute, který žije v Jeruzalémě. Loni totiž mé překlady jejich článků iniciovaly vznik české mutace webu tohoto institutu, a tak teď občas vypomáhám jako korektor.
V cestování budu ještě pár let pokračovat, protože musím splatit svůj cestovatelský dluh, kdy jsem na to nejdříve kvůli doktorskému studiu a pak kvůli černé a mravenčí politické práci ve Straně svobodných občanů neměl čas.
Když jste zmínil Svobodné, tak z jejich vedení před pár týdny protestně odstoupili dva jejich místopředsedové – Matějka a Pecák, přičemž druhý jmenovaný se navíc připojil k další vlně odchodů členů z této strany. Vy jste byl olomouckým krajským předsedou, než jste před dvěma roky z osobních důvodů Svobodné – tehdy na vrcholu – opustil, jak na vývoj uvnitř strany pohlížíte nyní už zvnějšku?
Po říjnových krajských volbách jsem publikoval text „Ustupovači islámu ´Svobodní´ už falešností připomínali EU: důvody volebního krachu a nevolitelnosti ´svobodnými občany´“ na svém blogu na webu Hospodářských novin. Zdůrazňuji, že záměrně až po volbách, aby nebyl chápán jako součást předvolebního boje, ale jako konstruktivní kritika. Současný vývoj mi dává plně za pravdu. Od nekonzistentních a povrchních frází v neekonomických tématech Petra Macha, které způsobily – i snad světově unikátní – rozpad prakticky všech skupin potenciálních elektorátů, po stranický korporativismus kinder-managementu pravicových svazáků, vynucujících individualismus na úkor osobní svobody, kdy ti zbylí dva současní místopředsedové Smetka a Káles patří mezi skupinu stranických funkcionářů, kteří jsou současně placenými asistenty či poskytovateli služeb pro europoslance a předsedu Petra Macha. Tato existence finanční vazby, navíc z veřejných zdrojů, je konfliktem zájmů a systémově nepřijatelná a řadí Svobodné morálně ještě níže než byla, i mnou kritizovaná, raná stranická struktura ANO, když ji Babiš rozpumpovával svými podřízenými a kapitálem z privátního Agrofertu. To nelze tolerovat a tolerováno to taky není.
Podle vás tedy není v České republice silná pravice proto, že by měla zdatné protivníky, ale proto, že nedisponuje schopnými politiky?
Přesně tak. Je třeba hledat chyby u sebe a jak říkal Milton Friedman: „Jednou z největších chyb je posuzovat politiku a programy skrze záměry více než jejich výsledky“. Svobodní, jako italské Hnutí pěti hvězd, vznikli v roce 2009, ale třicetiprocentní volební potenciál nemají a směřují vlastní neschopností pod 1,5 procenta. To bude znamenat nulové státní příspěvky, což přinese konec i pro tu poslední zbývající skupinu ve Svobodných „falešnou salónní pravici“, která ostudně profituje z veřejných financí. Česká pravice si už další Machy a spol nemůže dovolit a Česká republika nesmí skončit v obdobném úpadku jako organizace Svobodní. Říjnový pokus o multi-kulti revoluci oranžového typu výzvou Bartošky a Dyka „Týdny občanského neklidu“ s Krausovou anti-zemanovskou show totiž nebyl poslední.
Zaregistroval jsem, že na tuto pro-demokratickou výzvu „Týdny občanského neklidu“ jste obratem reagoval vyhlášením vlastní pro-svobodné výzvy „Staletí občanského klidu“. Jaký měla ohlas?
Větší propagaci neměla, ale i tak si ji několik tisíc lidí přečetlo a i několik podepsalo. Myslím, že spoustě lidí pomohla utvrdit se v tom, že stát na straně Bartošky a Dyka je nesvobodná strana barikády, která zavání korporátním čili fašistickým humanismem.
Psali jsme:
Koho tedy nyní pro podzimní sněmovní volby preferujete?
Mám celkem jasnou a revoluční vizi pro ČR v 21. století, realizovatelnou ale až od roku 2025. Do té doby k ní mají nejblíže Robejškovi Realisté, Okamurova SPD i Babišovo ANO. Oceňuji konstruktivní populismus Andreje Babiše, který je prakticky založen na předvolebních průzkumech a hledání výsledku případných ratifikačních referend občanů na to které téma a přizpůsobování se jim, aby se udržel v čele oblíbenosti a moci. Lze mu to mít za zlé? Je to prakticky pro občana rychlejší a levnější než samotná ratifikační referenda v systému přímé demokracie. ANO tak začíná dominancí a stylem připomínat singapurskou Lidovou akční stranu PAP, které konečně narovnává naše pokřivené ekonomického prostředí.
Copak hnutí ANO narovnává ekonomické prostředí? Vždyť jím prosazovaná EET podle české pravice přece škodí.
Je třeba upřesnit, že podle české „falešné salónní pravice“, která nechápe význam pojmu produktivita. A EET je doufám jen začátek, i když bych preferoval daňové paušály. EET totiž pořád jen mírně narovnává den daňové svobody, který je v roce 2017 pro ČR 17. června, ale pro OSVČ již 29. března a zaměstnance až 5.července. To přece není fér, aby byli OSVČ takto privilegovanou vrstvou.
V Izraeli by Babiše nazvali bitzuistou, tzn. pragmatickým člověkem s kvalitním aktivismem, který dělá věci zdárně hotové. Proto je mezi voliči o třídu výš než ostatní naši politici. Také svým začínajícím trumpovským stylem s „America First“, po kterém je nyní mezi voliči poptávka, se vlastně oklikou přiblíží i k heslům Lidové akční strany PAP. „Říkat ´Singapuřané na prvním místě´ je něco jiného než říkat ´Singapuřané pouze´“ či „Jakékoli iniciativy spustíme, musíme vždy klást zájmy Singapuřanů a Singapuru na první místo“ nebo „Musíme posilovat naší národní identitu a vytvořit soudržnou a dobrosrdečnou komunitu.“
Co představuje ta vámi zmíněná revoluční vize pro Českou republiku 21. století a proč by měla být realizovatelná až od roku 2025?
Moje vize trvale udržitelné esenciální ochrany svobod a státu jako efektivního servisního centra občanů, kde jedni nežijí na úkor druhých, kde kariérní politici nejsou potřeba a správa veřejných a občanských služeb je vykonávána neuvolněně současně s jakoukoli profesí, tzv.„společenského kybernetického SMART systému 4.0“, je, že každý občan je ministrem svého svobodného prostředí a jednočlennou politickou stranou hájící své zájmy.
Jak už psal disident Václav Havel v 70. letech v Moci bezmocných: „Nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního.“
O moc usilující aparáty politických stran podléhají železnému zákonu oligarchie a časem se začínají více zajímat o uchování svých nabytých mocí než o původní cíle svých organizací. A nejen zmiňovaný stav Svobodných je toho důkazem. Svojí činností obecně vyvazují občany z konkrétní osobní odpovědnosti a mnohé z jimi deklarovaných svobod je jen iluzorních. Tato chronická neschopnost nedokáže čelit a předcházet vzniku násilí a totalit. Avšak díky moderním technologiím a přístupům dokáží občané stále snadněji sami sobě, i bez aparátů politických stran, zaručit důstojné a svéprávné postavení. Založil jsem tak web prezentující Ministerstvo svobodného prostředí s politikou trvale svobodného rozvoje. Proč je tato vize realizovatelná až od roku 2025 plyne z nutných formálních procedur a podrobně se s ní lze seznámit na www.ministerstvo.org.
Tomio Okamura
Nezní „Ministerstvo svobodného prostředí“ Josefa Zbořila podobně idealisticky až utopisticky jako „Liberland“ Víta Jedličky?
Se samozvaným a takzvaným současným prezidentem Svobodné republiky Liberland Vítem Jedličkou jsme blíže spolupracovali, když byl krajským předsedou Svobodných v Královéhradeckém kraji a organizačně řešil jako já v Olomouckém kraji obdobné problémy. Před sněmovními volbami 2013 to byla euforická doba, kdy byli všichni na jedné vlně a jeho rodiče mi dokonce telefonovali po publikování vizitek na Českém rozhlasu, že moje byla podle nich nejlepší a zda jsem belgické hlavní město ve větě „... peníze se odesílají na přerozdělování do Brusele ...“ skloňoval záměrně vtipně podle vzoru z jednoho vulgarismu. A ano, skloňoval. Jinak v kontaktu ale nejsme a naposledy jsme se viděli dva měsíce před mým neprodloužením členství ve Svobodných, v listopadu 2014, když jsem zorganizoval a moderoval v Olomouci besedu „Krize na Ukrajině pohledem Svobodných“ s dvěma různými pohledy. Zjednodušeně řečeno „proti-ruským“ od bývalého člena a místopředsedy Svobodných profesora Miloslava Bednáře, vědeckého pracovníka politické filozofie Akademie věd, a zjednodušeně řešeno „pro-ruským“ pohledem právě od Víta Jedličky.
Demokracie je diskuse a beseda před asi sedmdesáti lidmi byla návštěvností úspěšná, zajímavá i myšlenkově podnětná, přesto její záznam nebyl publikován ani na oficiálním republikovém YouTube kanálu, ani na Facebookové stránce Svobodných se zdůvodněním republikového předsednictva, že by mohla asociovat nežádoucí dojem rozporu ve Svobodných. Už tehdy to o něčem vypovídalo a situace se pak netransparentností logicky už jen horšila do současného stavu. Uvidíme jak dopadne Liberland, ale Ministerstvo svobodného prostředí je o rok starší a myslím, že nabízí více, protože se může prosadit ve všech zemích.
_profil_top.jpg)
Co vás k tomuto nápadu vlastně inspirovalo?
Byl to dlouhodobější proces a začal v dubnu 2014 jako reakce na totalitární požadavky Zelených a multikulturalistů a průběžně se projekt formoval až do současné podoby. Co se týče motta ministerstva „Jsme naše svobody“, tak mě k němu inspirovala má návštěva u symbolu arménského dědictví a vzdoru v Náhorním Karabachu „Jsme naše hory“, kdy pohoří Kavkaz budí respekt a člověk si uvědomuje svoji malost a má tak i svůj silný duchovní rozměr. Křesťanští Arméni jsou díky tomu velkým národem v malém státu a nezaslouženě dlouhodobě opomíjení zbylými členy naší evropské rodiny západní civilizace. Naše svobody by měly být stejně monumentální, chránit nás i my je a být pro nás tím, čím je Kavkaz s Araratem pro Armény.
Historicky východní Turecko není Severním Kurdistánem, ale západní Arménií i s jejím bývalým hlavním městem Van a sousedící horou Ararat, jako jejím nejcharakterističtějším symbolem. To je to samé turecké město Van, kde jsou nyní vězněni pro-kurdští Všelichová a Farkas, čekající na rozsudek patnácti let vězení za podporu kurdského terorismu a separatismu. A to stejné město Van, kde ještě v roce 1915 před arménskou genocidou spáchanou muslimskými Turky a Kurdy za pomoci osmanských úřadů, žily desetitisíce křesťanských Arménů. V turecko-kurdském územním sporu musíme stát na straně Arménie.
Vít Jedlička
Neztotožňujete se tedy se současným postojem ČR, která oficiálně neuznává genocidu jednoho a půl milionu Arménů v letech 1915-1923, protože sněmovna návrh na její uznání od poslance Zdeňka Soukupa z hnutí ANO v červnu minulého roku díky hlasům KSČM, TOP09 a ČSSD neodsouhlasila?
Silně neztotožňuji. Pokud chce být Česká republika vnímána jako morální a humanitární stát ve světovém společenství, tak musí rozšířit řady 26 zemí, z nichž 14 je z Evropské unie, které překonaly propagandu pro-turecké verze historie či strach z jeho ekonomických sankcí a tuto arménskou genocidu uznat. Čest nám do té doby zatím zachraňuje jen jedna ze čtyř pamětních desek v Památečním komplexu arménské genocidy v Jerevanu, na které prezident Zeman výslovně genocidu zmiňuje – na rozdíl od Zaorálka či Schwarzenberga, kteří se tomuto pojmu politicky korektně vyhýbají.
Mezi nejznámější podporovatele vyzývající k uznání arménské genocidy patří Mel Gibson, George Clooney, Dan Bilzerian, Kim Kardashian, kapela System of a Down se zpěvákem Serj Tankianem a osobně se velmi dotýkala i Steva Jobse, protože jeho adoptivní rodiče byli arménského původu. Všichni voliči mají před podzimními sněmovními volbami moc vynutit si na kterémkoli kandidátu i straně příslib jejího uznání – využijme toho.
Ing. Josef Zbořil, Ph.D. (1979), pracuje jako strojírenský technik v železničním průmyslu. Čtyři roky byl členem Svobodných, jejich olomouckým krajským předsedou a lídrem kandidátek pro krajské volby 2012 a sněmovní volby 2013. Vícekrát absolvoval několikatýdenní dobrovolnický mezinárodní program SAR-EL v Izraelské armádě. Překladatel článků, o ohrožení svobod, amerického Gatestone Institute, které iniciovaly založení jeho české mutace webu. Po pěti a půl letech psaní blogu, s více než milionovou čteností, jej završil shrnujícím založením „Ministerstva svobodného prostředí“ na www.ministerstvo.org.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
