Vnímala jste druhé kolo prezidentské volby mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem jako střet Východu se Západem, jak to pojímala světová média, ale i část veřejnosti u nás? A protože nejste zastánkyní přímé volby hlavy státu, jaké jsou vaše hlavní výhrady proti ní?
Nevidím to tak docela jako střet Východu se Západem. Je pravda, že značná část voličů to vnímá jako střet mezi Evropskou unií na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. Do určité míry bych s tím i souhlasila. Ale současně si myslím, že jiná, neméně velká část voličů to vnímala ještě z jiného úhlu: jako referendum o tom, jestli prezident má, či nemá jmenovat premiérem Andreje Babiše. A konečně ještě další část voličů to chápala jako referendum o tom, zda je principiálně – bez ohledu na jeho názory – lepší prezident uhlazený a slabý, anebo „lidový“ a kreativní, pokud jde o výklad svých pravomocí. Neboli dalo se na to dívat z různých úhlů, a ten úhel pohledu, který si vybrala povětšinou světová média, byl dost omezený.
Pokud jde o přímou volbu, mně se principiálně jako taková docela líbí, cožpak o to, ale nesouhlasím s jejím zasazením do českého politického systému. Domnívám se, že u nás vznikl poměrně nefunkční systém: Prezident je volen jako v silném prezidentském systému, parlament a z něho vycházející premiér je zase volen jako v silné parlamentní demokracii. Ve své kombinaci to poněkud dře. Chtěli jsme z obou systémů vyzobat to lepší, ale moc se to nepovedlo. Pokud je tak silná poptávka po přímé volbě prezidenta, pak by také měl mít silnější pravomoci na úkor premiéra – jako je tomu třeba ve Francii. Anebo naopak. Takhle si oba moc lezou do zelí a nedělá to dobrotu. A my nejsme ještě tak stará a usazená demokracie, abychom si mohli dovolit experimentovat s nějakými třetími cestami.
Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu varovala německá kancléřka Angela Merkelová před protekcionismem a novým nacionalismem, francouzský prezident Emmanuel Macron vyzýval k tomu, aby ambicióznější země EU pokročily k větší integraci Evropy, i když se jiné země připojit nechtějí, a volal i po koordinaci daňové politiky zemí EU. Jaký může být z pohledu ekonomiky přínos tohoto setkání světových lídrů?
Davos ještě někdy v 90. letech celkem dával smysl, dnes už se překlopil spíš do jakéhosi salónního a výhradně levicového dýchánku politiků, ve kterém ekonomika zůstala upozaděná, ačkoliv oficiálně jde hlavně o ni. Tak je třeba různé proslovy taky chápat.
Každý z uvedených bodů by si zasloužil svůj komentář, ale to bychom tu byli ještě zítra… Takže vybírám, co je pro nás asi nejpodstatnější. A to je Macronův tlak na větší integraci. Ono vše nasvědčuje tomu, že „tvrdé jádro“ EU se poněkud probudilo za snu a pochopilo, že Evropská unie má jeden zásadní problém: totiž nesplatitelné dluhy zejména jižního křídla. Ty se dají před sebou hrnout ještě nějaký čas, ale pak může přijít den, kdy se nad nimi opět jako v minulých letech bude vznášet přízrak bankrotu. A pak by se mohl opakovat třeba kyperský scénář, ale na mnohem větším území od Řecka přes Itálii až po Španělsko. To by pochopitelně velmi tvrdě dolehlo i na německé, francouzské, belgické a další banky, a tedy i na občany těchto zemí.
Jádro EU si uvědomilo, že jediným možným řešením je tento dluh rozprostřít po celé Evropské unii. A nyní vše nenápadně směřuje k vytvoření federace, která by to umožnila. Třeba by se jí ani federace říkat nemuselo, aby to nebudilo moc velké vášně, ale mělo by to její atributy: společného ministra financí, daně, evropský měnový fond, společné dluhopisy a další. Nemusím vysvětlovat, že dostat se do takového spolku by pro nás bylo obrovské ekonomické riziko, které by nás stáhlo hospodářsky dolů.
A teď se konečně dostávám k Macronově představě: „pokročit k větší integraci Evropy, i když se jiné země připojit nechtějí.“ Na jednu stranu je to možné chápat jako riziko, že do této pro nás nevýhodné podoby integrace budeme vtaženi. Na stranu druhou je v tom i velká šance. Zdá se totiž, že Evropa se skutečně rozpadá na vícerychlostní. A pokud my budeme „vyhozeni“ z té rychleji se integrující části, v podstatě si tak ušetříme náklady spojené s Czexitem, při kterém by se nám navrch zbytek EU mstil podobně, jako se mstí Britům.
A ještě jako bonus navrch zůstaneme v EU, ale v té části, která nebude tlačit na integraci hlava nehlava. Když se na to podíváme z tohoto úhlu pohledu, vlastně to potenciálně vůbec nezní špatně. Třeba bychom pak skutečně mohli z integrace užívat to skutečně podstatné, jako jsou společná obrana, liberalizace, obchod, a naopak se vyhnout tomu škodlivému: dotacím, regulaci, potírání národních států. Ale v něco tak skvělého se moc neodvažuji doufat.
Psali jsme:
Od dob Václava Klause žádný český politik nedostal pozvání účastnit se této akce, až teď Andrej Babiš. Ve svém vystoupení varoval, že Evropská unie začíná zapomínat, proč ve skutečnosti vznikla, tedy aby garantovala mír a prosperitu svých občanů. Kritizoval také, že se v poslední době tlačí na další integraci, aniž je zřejmé, kam má směřovat. Lze účasti českého premiéra přikládat větší význam, lze to brát alespoň jako signál, že Česko nemusí být jen naprostý outsider jako za předchozích premiérů?
Jak jsem právě řekla, vlastně by mi vůbec nevadilo být v určitém slova smyslu „outsiderem“, naopak. Nicméně vůbec si nejsem jistá, zda pozvání Andreje Babiše je nějakým signálem většího významu. Spíš mám dojem, že je to jakási náhodná sonda, test, „co z těch Čechů vyleze“. Pokud ale jde o konkrétní poselství Andreje Babiše, v tomto mohu souhlasit, a to nejsem volič ANO.
Je dobrou zprávou, že v sedmičlenném předsednictvu Světového ekonomického fóra jsou samé ženy včetně norské premiérky Erny Solbergové, výkonné ředitelky IBM Gini Romettyové a šéfky Mezinárodního měnového fondu Christiny Lagardeové, což má být kompenzace za předchozí ročníky, kdy byli v čele fóra výhradně muži?
Paní Romettyová je člověk z byznysu, paní Lagardeová je skutečně ekonomka. Ale paní Solbergová? Jen se potvrzuje, že o ekonomiku už dávno moc nejde. Ty samé ženy v předsednictví se mi zdají být laciným gestem. Býti ženou není kvalifikací. Je to diskriminace naruby.
Ing. Miloš Zeman
V předvečer Světového fóra představila ředitelka organizace Oxfam Winnie Byanyimaová každoroční analýzu nerovností ve světě, podle níž 82 procent světového bohatství ovládá jedno procento lidí. Miliardářský boom prý není známkou kvetoucího hospodářství, ale příznakem neúspěchu ekonomického systému a světoví lídři se mají postarat o to, že ekonomika bude fungovat pro všechny, a ne pouze pro bohatou menšinu. Copak je možné takový stav změnit?
Především nesouhlasím s výkladem paní Byanyimaové. Můj výklad rostoucí nerovnosti totiž zní tak, že v pozadí stojí především – i když nejen – světové centrální banky, které v posledním desetiletí uplatňovaly převážně extrémně uvolněnou měnovou politiku, čímž pádem uměle nafoukly ceny cenných papírů. Výsledkem je, že skutečně bohatým lidem světa, kteří drží velkou část majetku v cenných papírech, se uměle a bez vlastního přičinění nafoukl majetek. Pokud někdo například vlastní akciovou společnost a centrální banka tiskem peněz uměle navýší ceny akcií na burze, pak tento majitel společnosti přes noc „zázračně“ zbohatne, aniž se o to zaslouží. To pochopitelně musí ve společnosti působit pnutí. Toto rozložení sil částečně narovná příští hospodářská krize, která ceny cenných papírů opět sestřelí.
V souvislosti se zvolením Jeroma Powella do čela americké centrální banky Fed se objevily hlasy, že nový nejmocnější muž finančního světa bude servilnější vůči prezidentu Donaldu Trumpovi než jeho předchůdkyně Janet Yellenová při jeho expanzivní hospodářské politice. Na co by se měl „zbytek světa“ připravit?
Popravdě řečeno, zatím to všechno jsou jen spekulace. A pokud se podíváme na poslední Powellovy výroky, zatím nic nenaznačuje, že by mělo dojít k nějaké zásadní změně kurzu.
Blížící se dvousté výročí narození Karla Marxe bude velkou událostí pro jeho rodiště v německém Trevíru. Na úvod výstavy pořádané k tomuto jubileu dokonce promluví předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Jak jde dohromady Karel Marx, jehož Kapitál byl u nás do roku 1989 téměř biblí ekonomů a politiků, a jeden z nejvýznamnějších představitelů EU, když Marx je pro nás symbolem východního područí, zatímco Juncker Západu, ke kterému máme vzhlížet?
Je mi z toho – promiňte mi ten výraz – dost nevolno. Výstava jako taková samozřejmě má smysl i u hrůzných činů, protože historii bychom si měli pamatovat. Tedy výstava třeba o válce je potřebná. Jenomže v tomto případě mě děsí, že podle dostupných indicií je tomu jinak. Vše totiž naznačuje, že Marx má být na výstavě nejspíš opěvován coby skvělý myslitel, má mu dokonce být vztyčena socha. A to už je o něčem jiném.
Mohli byste namítnout, že Marx nebyl sám o sobě zločinec, protože on přece nevedl bolševickou revoluci v Rusku ani stalinský režim, který vyhladověl Ukrajinu… Že je „jen“ inspiroval. Ale tuhle námitku neberu. Marx byl totiž podle dnešních měřítek zločinec, i když sám lidi do gulagů nezavíral. On totiž aktivně prosazoval násilí. Podle něj měl být zničen soukromý majetek třeba i násilím. Prosazoval tedy i krádeže. A byl rasistou a nacionalistou, protože o některých národech – mimo jiné i o Češích – se vyjadřoval tak, že se těší na likvidaci „reakčních ras“, za jejichž příklady Čechy uváděl. Marx byl tedy veskrze odporný člověk a dnešní vedení Evropské unie jej přinejmenším toleruje.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
