Měla jsem strach, ale více to byla zlost nad tím, co si to dovolili, mluví o srpnu 1968 bývalá televizní moderátorka Herrmannová

21.08.2015 10:45

ROZHOVOR Patřila k známým televizním osobnostem, ale po roce 1968 ji stáhli z obrazovky. Neopustila Slovensko, i když měla tu možnost. Přečtěte si, co říká o totalitě i současnosti dáma, která byla rodinnou přítelkyní Dubčekových. V exkluzivním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz si na práci v Československé televizi (ČST) zavzpomínala paní Dana Herrmannová, která 21. srpna 1968 hlásila zprávy až do chvíle, kdy do budovy zpravodajství ČST v Bratislavě vtrhli vojáci zemí Varšavské smlouvy.

Měla jsem strach, ale více to byla zlost nad tím, co si to dovolili, mluví o srpnu 1968 bývalá televizní moderátorka Herrmannová
Foto: archiv D. Herrmannové
Popisek: Dana Herrmannová

Paní Herrmannová, byla jste známou tváří televizního zpravodajství v době, kdy lidé ani nesnili o internetu a neměli tak rychlý přístup k informacím jako dnes. Jaká byla tehdy práce v médiích a co se podle vás změnilo v porovnání s dneškem?

To by bylo na velmi dlouhé vyprávění, ale abych to trochu zkrátila, tak musím říct, že jsem začala vlastně v rozhlase, kde si vzpomínám zejména na to, že nám všechny zprávy cenzurovali. Potom jsem přešla na post hlasatelky programu Československé televize (ČST) a zpravodajství mě zachytilo v době, kdy v roce 1968 přišly tanky. No a co se změnilo? Tehdy samozřejmě nebyly čtečky, zprávy chodily z dálnopisu, často se stávalo, že člověk vběhl do hlasatelny a podstrčil mi zprávu, kterou jsem před tím ani nečetla. Bylo to takové domácké. Technika ještě nebyla zdaleka dokonalá, ale byli jsme taková rodinná televize. Byla jsem vlastně mezi prvními hlasatelkami, které u nás v televizi začínaly.

Rychlost přístupu k informacím jsem vzpomněl v první otázce záměrně. Jak si vzpomínáte na práci se zprávami a agenturními informacemi, které vám do redakce přicházely před a po roce 1968, kdy nastala takzvaná normalizace?

Byl v tom velký rozdíl, protože já jsem vlastně do toho zpravodajství nastoupila v období, kdy bylo to „dubčekovské oteplování ovzduší“, v tom smyslu, že bylo všechno volnější, demokratičtější, bez cenzury. Tehdy se pracovalo velmi dobře, ale potom, když přišla vojska, tak já jsem vlastně moc z té normalizace v televizi nezažila, protože tehdy jsem už jen ze setrvačnosti hlásila ještě jistý čas, ale sama jsem požádala o přeložení na jiné místo, protože jsem už nechtěla hlásit něco jiného než jsem hlásila ještě před pár týdny. Při takzvaných prověrkách jsem tehdy dostala hodinovou výpověď a musela jsem ze dne na den odejít. To, jaký byl potom vyvíjený tlak na lidi, kteří hlásili v době normalizace, to jsem už já nezažila. Já jsem zažila právě to příjemnější, zatímco to bylo celé takové volnější.

Jak vzpomínáte na 21. srpen 1968?

Ten den začínal jako každý jiný, až na to, že se nám už v noci něco nezdálo, když jsme slyšeli hukot. Bydlím blízko Malinovského ulice (dnešní Šancova ulice), přes kterou šel hlavní konvoj tanků. Něco se nám s tím hlukem zdálo divné, a potom jsem si zapnula televizi, kde jsem viděla kolegyni Kamilu Moučkovou, jak hlásí, a zůstali jsme s manželem zhrozeni. Ona četla protesty proti vstupu vojsk a my jsme si uvědomili hroznou skutečnost, že nás v noci přepadla vojska Varšavské smlouvy. Na základě toho jsem se oblékla a navzdory tomu, že jsem v ten den neměla službu, tak jsem pěšky šla mezi tanky do zpravodajství ČST, které v Bratislavě sídlilo v budově tehdejšího ministerstva kultury na náměstí SNP. Bylo štěstí, že se tam sešli právě tací lidé, kteří rozuměli svému „oboru“ a mohli jsme začít s improvizovaným vysíláním. To trvalo asi dvě hodiny. Potom přišli vojáci. Vtrhli přímo do hlasatelny se samopaly a já ani nevím, jak jsem se tehdy dostala ven. Pravdou je, že nás v budově dost dlouho hledali, vozili se ve výtazích a nemohli najít hlasatelnu, která byla v suterénu.

Nedá mi to neoptat se na úplně lidskou otázku, která mě napadá, když se mluví o roce 1968. Měla jste strach, když jste viděla, že přijely cizí tanky?

Určitě jsem měla strach, ale ještě víc než strach ve mně byla zlost, co si to dovolili, co to udělali. To byl takový šok, že vlastně ani člověk nevnímal ten strach. Strach jsem začala vnímat až následující dny. Tehdy jsem se skutečně bála, ale věděla jsem, že karty jsou rozdané.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy vysílala tehdejší bratislavská pobočka Československé televize ještě přes týden z provizorních prostor. Jak to tehdy vypadalo, kde jste měli studia a jak štáby dokázaly informovat lidi?

Díky paní Solanové, manželce zesnulého filmového režiséra Solana, jsme se scházeli před jejím domem a ona organizovala odvoz. Vozili nás technici, ale samozřejmě všechno bylo na bázi dobrovolnosti. Přišel jen ten, kdo cítil, že to má udělat. Odváželi nás vždy někam jinam a dnes bych už ani nevěděla, kam všude. Jedno vím ale celkem určitě. Vysílali jsme i z garáží bratislavského televizního studia. Byla tam akorát kamera, stolek, stolička a obraz Dubčeka. To tam bylo vždy. Trvalo to deset dní, co jsme takto vysílali. Potom v normalizaci to označili za ilegální vysílání. Čeho si velmi cením, je, že tam za námi z vlastní iniciativy chodili i herci a jiné známé osobnosti. Byl tam Haverl, Strnisková, Kvietik, Záborský, ale na všechny si nevzpomenu. Bylo to tak úžasné, že jsme si ani neuvědomovali, jaké by to pro nás mohlo mít neblahé důsledky.

Po roce 1968 vás z obrazovky stáhli z politických důvodů. Co jste dělala potom, když vám zakázali moderovat?

Na prověrkách mi položili otázku, zda lituji toho, co jsem hlásila, tak jsem řekla, že ne, protože skutečně nechápu, proč vojska Varšavské smlouvy vtrhla na naše území. Nato jsem dostala hodinovou výpověď. Jistou dobu jsem nedělala nic a zůstala jsem doma. Později jsem začala studovat angličtinu, udělala jsem si z ní státní zkoušky a zkrátka jsem žila víc rodinným životem, ale bolelo to. Byla jsem nešťastná, už jen když jsem viděla znělku televizních novin, a zejména, když jsem slyšela, že se říká něco jiného, než jsme říkali před rokem 1968. Byli jsme proti vstupu vojska, a potom se to tak najednou celé otočilo.

Nepřemýšlela jste někdy o tom, že odejdete z republiky, pokud se to ještě dalo?

Ano, a dokonce jsme měli i konkrétní nabídku, protože shodou okolností manželova sestra žije ve Spojených státech, a v ten den, než přišla vojska, tedy 20. srpna, se nám ozvala z Vídně, že nás jede navštívit, protože za Dubčeka se to dalo. Jenže v noci se stalo to, co se stalo a druhý den k nám oni už nepřijeli, ale zajímavé je to, že naši celníci první dny lidi ven pouštěli bez problémů. Proto jsme s manželem a dětmi mohli vycestovat do Vídně. Tam jsme se setkali s mou švagrovou, která vyvíjela velký nátlak a vytrvale nás přesvědčovala, abychom šli s nimi, neboť oni byli dobře finančně zabezpečení a měli tu možnost nás vzít s sebou. Přiznám se, byla jsem to já, která to zhatila. Mého muže téměř přesvědčili, ale já mám příliš silný vztah ke svým kořenům. Já jsem to jednoduše nedokázala překonat. Řekla jsem si, že kdybychom odešli takto všichni, tak co se stane?

Posuňme se o pár roků dopředu, do roku 1989, kdy už začínalo být jasné, že se komunisté neudrží. Myslíte si, že bylo nevyhnutelné, aby se Československo rozdělilo? Pokud ano, bylo to podle vás správné?

Těžko lze jednoznačně odpovědět. Já si osobně myslím, že to k tomu směřovalo, ale nepoužila bych určitě označení „správné“. Krok za krokem se to valilo jako lavina, a myslím si že to k tomu od začátku směřovalo.

Jakou roli podle vás při dělení republiky hráli Klaus, Havel, Dubček či Čalfa? Myslíte si, že by vše bylo jiné, pokud by se prezidentem stal Dubček?

Těžko říct, co by bylo, ale Dubček určitě nebyl mezi těmi politiky, kteří o toto vědomě usilovali. Z té čtveřice jmen Klaus, Havel, Dubček, Čalfa bych osobně dala na první místo Klause. Hned od začátku po roce 1989 jsem měla takový pocit, že i to, že se Dubček nestal prezidentem, bylo dopředu promyšlené, že zkrátka neměl být prezidentem, neboť už nechtěli navazovat na ten socialismus s lidskou tváří. To je můj osobní názor. Celé to potom už bylo spíš na kapitalistickou notu a ne v zájmu socialismu s lidskou tváří. Byla tam jistá snaha zachránit něco z těch demokratizačních výdobytků, a to byl vlastně i důvod, proč Dubček přijal funkci v parlamentu. On stále věřil, že i Husák byl před tím pro zmírnění totality. Stále tam existovala, i když možná naivní víra, že se jakési drobky z toho demokratizačního procesu zachovají, ale ukázalo se, že to nebylo příliš reálné.

Jak vzpomínáte na Alexandra Dubčeka, co se týká jeho působení v politice?

Pokud mohu, tak vzpomínám i ten nešťastný „obuškový“ zákon. Dubček byl totiž jediný, kdo hlasoval proti a o tom málokdo ví. Já jsem totiž celou normalizaci byla přítelkyní rodiny Dubčekových. Setkávali jsme se a vše jsme prodebatovávali. Jsem proto dobře informovaná a vím, že tento zákon by on nepodepsal, jenže, když byl předsedou parlamentu a téměř všichni poslanci hlasovali pro, tak on pod to musel nakonec dát svůj podpis. Nejsem politik ani politolog, ale myslím si, že pokud by to nepodepsal, tak by musel asi odstoupit. Možná mohl odstoupit, to připouštím.

Utkvěly vám v paměti některé z rozhovorů, které jste dělala jako redaktorka a moderátorka Československé televize?

Takové hluboce osobní rozhovory jsem dělala až po revoluci, čili těch rozhovorů bylo hodně – a hned po revoluci jsem v rámci rehabilitace měla sérii rozhovorů s politiky, umělci, vědci, osobnostmi – a hned můj první rozhovor po návratu do televize po roce 1989 byl právě s Alexanderem Dubčekem. Na ten si velmi ráda vzpomínám, neboť on byl takový velmi hovorný a zacházel až do dětství. Řekl mi i to, že se téměř narodil v USA. Byla to údajně jen náhoda, že se vrátili z Ameriky v době, kdy byla jeho matka už těhotná. Toto byl jeden z těch rozhovorů, na které si velmi ráda vzpomínám.

Po roce 1989 jste se dočkala návratu do televize a připravovala jste autorský cyklus o roce 1968 s názvem „Rok naší naděje“ a pracovala jste i na titulu „Takoví jsme byli“, který vznikal při příležitosti 40. výročí televizního vysílání. Co vás na těchto dvou projektech bavilo nejvíc?

Každý z těch projektů měl svá specifika. Ten „Rok naší naděje“, to bylo také moje „nejvypíchnutější“ přispívání do Slovenské televize, neboť já jsem tam tvrdě pracovala na zpravodajském archivu. Byla jsem v jedné osobě autorka, režisérka i moderátorka celého toho cyklu. Během toho jsem zjistila, že archiv zpravodajství ve Slovenské televizi byl v tak zlém stavu, že kdyby se to tak nechalo, tak se to jednoduše zničí. Přepisovali jsme záznamy podle toho, co jsme potřebovali pro „Rok naší naděje“, co byl rok 1968, zajímavé minirozhovory, setkávání, jednoduše vše, co mohlo tak nějak rozhovory osvěžit. Byl to totiž čtvrthodinový cyklus, kde byl vždy rozhovor s politikem a k tomu ilustrace, a na těch ilustracích jsem musela zapracovat, neboť to byly archivní zpravodajské „šoty“. Takže jsem vlastně trochu pomohla zachovat zpravodajské příspěvky z roku 1968 i před ním. Tehdy se začínala zkoumat sledovanost, a musím říct, že to byl dost sledovaný cyklus.

„Takoví jsme byli“, to jsme dělali společně s Blaženkou Kočtúchovou, na střídačku. Na střídačku jsme dělali velké 40minutové bloky, ve kterých jsme mapovali vývoj vysílání Slovenské televize od začátku vysílání od prvého dne v roce 1956. Tento cyklus „Takoví jsme byli“ trval rok a my jsme si na tom dali velmi záležet. Myslím si, že se nám podařilo zachytit celý průřez 40 let vysílání televize na Slovensku. Od té doby byla už další výročí, která zpracovali jiní, ale nás to tehdy velmi bavilo. Byla to zajímavá práce.

Slovensko a Česká republika se po rozdělení vydaly odlišnými cestami. Nemyslím nyní to, že Slováci platí eurem a Češi korunami. Spíš se ptám na to, jak si vysvětlujete například to, že třeba v ČR má komunistická strana stále poměrně širokou podporu veřejnosti?

Osobně si to vysvětluji tím, že z pro mě neznámých důvodů komunistická strana měla převahu i po druhé světové válce. Nemohu přijít na to, proč tady na Slovensku víc inklinujeme k té sociální demokracii, tedy k té s jasným sociálním zaměřením, ale mám takový pocit, že v Česku se méně báli použít tento název, který dnes už zavání něčím „stalinistickým“. Samotný název je dnes nepatřičný. Sociální cítění a ideály jsou jedna věc, a to jak komunistická strana v praxi dokázala tyto psané ideály znehodnotit, to už je druhá strana mince.

Jak velký vliv mají podle vás elektronická média na společnost v současnosti? Co si myslíte o tom, že se lidé mohou lehce a rychle dostat k nejrůznějším informacím, které však nemusí být vždy pravdivé?

Je to zázrak techniky, je to úžasné, ale bohužel se to zneužívá i na nekalé cíle. Myslím si, že by to mohlo být výborné, kdyby lidé byli čestní a féroví, ale bohužel stále víc slyšíme, jak se i kvůli těmto vymoženostem stávají podvody, neštěstí i osobní tragédie. Tím nechci říct, že to převažuje na misce vah. Je to skvělá věc, jen by se neměla zneužívat, ale tomu se asi jen těžko dá zabránit.

Co nyní děláte nejraději, když už se nemusíte věnovat zpravodajství, žurnalistice ani jiným pracovním povinnostem?

Rodina a vnuk jsou samozřejmě číslo jedna, ale jsem ještě stále činná i ve Společnosti Alexandera Dubčeka. Zúčastňuji se jejich akcí a dokonce nyní profesor Ivan Laluha napsal knihu, o které skromně řeknu, že jsem do ní přispěla kapitolkou o svých setkáních s rodinou Alexandera Dubčeka. Kniha je již v prodeji a jmenuje se „Alexander Dubček, jeho doba a současnost“. Čili jsem ještě i takto stále činná.

Kromě starostlivosti o vnuka stále sledujete dění okolo sebe. Co říkáte na to, jak média informují o přívalu utečenců do Evropy?

Stále čtu pilně noviny a sleduji i zpravodajství. Je to hrozné, když vidím ty záběry. Člověk se tehdy nemůže ubránit dojmu, že jsou to chudáci, ale je třeba hledat ty příčiny a napravovat je, protože důsledky jsou hrozivé. Média o nich informují, ale člověk potom zůstává v takové depresi a ptá se, kam až to povede? Nejvíc by se měla Evropská unie a celý svět zamyslet nad tím, jak odstranit příčiny. Toto už je jen důsledek, ale ti chudáci, mezi kterými se samozřejmě najdou i spekulanti, jsou však podle mě většinou oběti.

Na závěr ještě jednu otázku, na kterou bychom chtěli znát odpověď. Na co se vás za ty roky v rozhovorech ještě nikdo nezeptal a chtěla byste to říct?

Za ty roky toho bylo řečeného hodně, i podobného, protože realita je jen jedna. Nemohu říct o pocitech z 21. srpna 1968 nic víc, jen to, co skutečně bylo. Mně však víc vrtá v hlavě a pálí to, že u nás doma na Slovensku málo respektujeme jiný názor, což je vlastně smysl demokracie. Vyslechni si a respektuj jiný názor a nemusíš souhlasit. Někdy vidím, že se vytvářejí určité skupiny, které vlastně potom nedávají jiným názorům ani mediální prostor, což je myslím v České republice lepší. Myslím si, že to tam takové není, ale nevím, mám jednoduše jen takový pocit. Potom se mi ještě líbí, že v Česku si víc váží své historie, svých osobností. V tomto bychom si měli vzít příklad a měli bychom být víc hrdí na svou zemi, na své osobnosti, na svoji vlast. Chtělo by to skutečně víc takové hrdosti.

Exkluzivní rozhovor s Danou Herrmannovou pro ParlamentníListy.cz vedl Tomáš Pilz.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Parlamentní Listy

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Znalec Blízkého východu: Přítomnost českých vojáků v Afghánistánu škodí. Záměrné bombardování syrských a ruských sil Američany je jen předehrou velkého střetu USA s Ruskem…

4:43 Znalec Blízkého východu: Přítomnost českých vojáků v Afghánistánu škodí. Záměrné bombardování syrských a ruských sil Američany je jen předehrou velkého střetu USA s Ruskem…

ROZHOVOR „O propojení takzvaného Islámského státu s SDF a YPG (ať už přímém, nebo zprostředkovaném …