Paní Herrmannová, byla jste známou tváří televizního zpravodajství v době, kdy lidé ani nesnili o internetu a neměli tak rychlý přístup k informacím jako dnes. Jaká byla tehdy práce v médiích a co se podle vás změnilo v porovnání s dneškem?

To by bylo na velmi dlouhé vyprávění, ale abych to trochu zkrátila, tak musím říct, že jsem začala vlastně v rozhlase, kde si vzpomínám zejména na to, že nám všechny zprávy cenzurovali. Potom jsem přešla na post hlasatelky programu Československé televize (ČST) a zpravodajství mě zachytilo v době, kdy v roce 1968 přišly tanky. No a co se změnilo? Tehdy samozřejmě nebyly čtečky, zprávy chodily z dálnopisu, často se stávalo, že člověk vběhl do hlasatelny a podstrčil mi zprávu, kterou jsem před tím ani nečetla. Bylo to takové domácké. Technika ještě nebyla zdaleka dokonalá, ale byli jsme taková rodinná televize. Byla jsem vlastně mezi prvními hlasatelkami, které u nás v televizi začínaly.

Rychlost přístupu k informacím jsem vzpomněl v první otázce záměrně. Jak si vzpomínáte na práci se zprávami a agenturními informacemi, které vám do redakce přicházely před a po roce 1968, kdy nastala takzvaná normalizace?

Byl v tom velký rozdíl, protože já jsem vlastně do toho zpravodajství nastoupila v období, kdy bylo to „dubčekovské oteplování ovzduší“, v tom smyslu, že bylo všechno volnější, demokratičtější, bez cenzury. Tehdy se pracovalo velmi dobře, ale potom, když přišla vojska, tak já jsem vlastně moc z té normalizace v televizi nezažila, protože tehdy jsem už jen ze setrvačnosti hlásila ještě jistý čas, ale sama jsem požádala o přeložení na jiné místo, protože jsem už nechtěla hlásit něco jiného než jsem hlásila ještě před pár týdny. Při takzvaných prověrkách jsem tehdy dostala hodinovou výpověď a musela jsem ze dne na den odejít. To, jaký byl potom vyvíjený tlak na lidi, kteří hlásili v době normalizace, to jsem už já nezažila. Já jsem zažila právě to příjemnější, zatímco to bylo celé takové volnější.

Jak vzpomínáte na 21. srpen 1968?