Na jakých zahraničních misích jste byl a které byly pro vás nejtěžší?
Byl jsem v Iráku, Pákistánu, Afghánistánu a v Izraeli od Armády České republiky, na svůj kontrakt pak v Botswaně v jižní Africe. Mise vojenského charakteru byly obtížné asi stejně, nejsnazší pro mne z hlediska bezpečnosti byla mise v Pákistánu, protože byla humanitární - po zemětřesení.
A proč právě Pákistán?
Jak jsem uvedl, pokud není voják ohrožen přímo bojem, chápe misi jako příznivější. I když i při pohybu po Pákistánu nás doprovázela zdejší armáda, protože na hranicích s Balúčistánem a federálními územími chytali „al-káidisty" a nechtěli, abychom se stali rukojmími, za které bude pak nutno zadržené teroristy vyměnit.
Chirurgie je v pravém slova smyslu - a odpuste mi ten výraz - „řezničina". Samo o sobě je to náročné, natož pak v misi. Kde nacházíte tu pozitivní energii, jak načerpáváte další sílu do života?
Právě po všech misích i poněkud energie ubylo, jsem poměrně odolný, ale nelze takovouto práci dělat dlouho - nežiji sám za sebe, mám rodinu, přátele, zájmy a životní plány. V misích to bylo obtížné především tím, že jako šéf chirurgie a zdravotnický náčelník, zástupce velitele, jsem jezdil prakticky každoročně, to v jiných složkách NATO nebývá zvykem, vždy je možný alespoň roční či dvouletý oddych mezi misemi. Nyní jsem v pohodě, protože jsem již před tři a půl lety ukončil armádní závazky a do zemí třetího světa pořádám jen expedice.
Vaši pacienti byli také, nebo spíše z větší části, muslimové. Jak se to srovnává s vaším židovským původem?
Mně to nikdy nevadilo, jsme bratrská náboženství, a možná k údivu mnoha neznalých osob máme bližší atributy víry, než má dnešní judaismus a křesťanství. Nikdy jsem se nesetkal se známkami nenávisti či výhrad vůči mé osobě, a tisíce muslimů v mém okolí vědělo, že jsem Žid. Setkal jsem se s přátelstvím, kolegialitou a pochopením. Bohužel, mnohé, co naše veřejnost o islámu soudí, činí tak spíše ze zpráv o muslimské agresivitě, plynoucí spíše z menšiny všech muslimských věřících - ale uznávám, že z velmi slyšitelné, viditelné a nebezpečné menšiny. Pětadevadesát procent muslimů na světě je podle mého poznání v pohodě. S mnoha z nich udržuji dodnes přátelské styky.
Psali jsme:
Co říkáte na současnou situaci v Iráku? Jak to tam s odstupem času hodnotíte?
Víte, kdykoli dojde k pokusu o řešení nějaké nebezpečné či neúnosné situace dle euroamerických pravidel hry v nějaké části světa se zcela odlišným étosem - a nemusí to být vždy oblast islámu - dojde k poměrně patově vyhlížejícím výsledkům. Saddáma Husajna bylo nutno odstranit, ale již neexistuje přesná představa, co dál. Ideální by bylo, aby tam euroamerické, chceme-li „naťácké", jednotky zůstaly coby demokratický dozor třeba ještě pětadvacet let, na to ale asi nebudou finance. Jakmile vždy mezinárodní síly odejdou, v místě se začnou vyřizovat účty - zde v Iráku to nebude snadné - sunnité, šíité, Kurdové, konflikty a nenávisti jsou tak dlouhodobé, že nemají jednoduché a rychlé řešení. Tato civilizace je na o sto let starším stupni etického vývoje. Neprovést zásah ale nebylo možné, situace tam ohrožovala celou Evropu a svět. Následné konflikty jsou nevyhnutelné, ale budou alespoň izolované a nedotknou se okolí blízkého ani vzdáleného. Je to tvrdě řečeno, ale situace jiné řešení nemá.
Nemohu se nezeptat ani na váš názor na izraelsko-palestinský konflikt. Kdy podle vás skončí to oboustranné ostřelování, skončí-li vůbec, a kdo je vlastně na vině?
Na vině - bez ohledu na mé židovství - je Hamás a vojenské křídlo Al-Fatáhu. Konflikt přes veškeré dohody eskalují oni. Jistě, Izrael má silnější pozici, lepší zbraně i obranu, ale nelze se domnívat, že od toho ustoupí. Jde o holý život Izraelců a existenci země. Hamás si dělá z nemocnic, škol, školek a civilních enkláv živé štíty, bohužel je nutné je likvidovat i za cenu civilních ztrát. Je to „vabank" a není jiné cesty. Nelze předpokládat, že by konflikt skončil bez ukončení agresivity stran Hamásu, jinak bude boj pokračovat až do úplné likvidace agresorů. Bohužel to odnese mnoho lidí.
Nejsou ale tak nevinní, jak se snaží média nastolit. Když nějaký agresivní Izraelec zabije či unese nějakého Palestince, je s opovržením izraelské veřejnosti zatčen a souzen, v opačném případě je na palestinské straně těmi „nevinnými civilisty" oslavován a heroizován. Ano, záběry mrtvých dětí z Gazy v TV jsou děsivé, ale Izrael si své kanóny a štáby do škol, školek, nemocnic a civilních domů nedává. Tak co by kdo činil nyní na jeho místě? Lapidárně řečeno - Izrael svými zbraněmi hájí své lidi, Hamás svými lidmi hájí své zbraně. A - pro všechny „znalce lidských duší" chci říci - kdyby agresor střílel denně rakety na území Plzně od Klatov, a kdyby jen jediná raketa v Plzni vybuchla, nikoho nezranila, jen vymlátila okna a zničila movitý majetek, tito „dobromilci" by na kolenou prosili naši armádu a NATO, aby na Klatovy vtrhla a bez milosti agresora zlikvidovala, krom toho by byli všichni z jediného výbuchu bez ztrát na životech posraní až za ušima. Toto se děje ale v Izraeli každý den několikrát.
Psali jsme:
Není to opravdová rozbuška pro Blízký východ? Vždyť Izrael má mít - ačkoliv to nikdy oficiálně nepotvrdil - jadernou zbraň...
Proč by to měla být rozbuška? Izrael patrně jaderné zbraně má, jako je mají USA, Rusko, některé evropské země a podobně. Jde ale o demokratickou zemi našeho euroamerického „střihu", takže je nepoužije. Proč se tolik bojíte Izraele? Ten vás na rozdíl od jeho arabského okolí nijak neohrožuje. Zkuste o historii a současnosti toho konfliktu něco nastudovat.
Jak se podle vás v současné době nahlíží na mise lékařů, ať již v organizacích Lékaři bez hranic, Adra nebo Člověk v tísni?
Já myslím, že dobře, ale nijak blíže tyto organizace neznám. Mají ryze humanitární charakter - se všemi plusy, ale i minusy, které tato pozice přináší. Jejich činnost je ale neoddiskutovatelně záslužná, bohužel v místě působení dělají často „sisyfovskou" práci, na napětí a konfliktním stavu v oblasti nemají možnost nic změnit.
Pojďme zpátky domů... Nejsme tady u nás až moc velkými kverulanty a nepálí nás „dobré bydlo"?
Ano, teď jste na to kápl, zvykli jsme si na smrádek, ale teploučko, situaci ve světě posuzujeme z tepla svých obýváků, od svých televizorů a lahváčů. A víme přesně, co by se kde mělo udělat. Je to trapné a ubohé, přitom jsme jeden asi z pěti procent světových států. kde je možné bezpečně a pohodlně žít, beze strachu, co bude zítra či za hodinu. Vím, o čem mluvím, poznal jsem svět - ale ne po čtrnácti dnech s cestovkou, to pozná každý prdlajs. Zvykli jsme si tu být „přežraní". I Rusové ve Slavjansku a Doněcku dnes přiznávají, že konflikt si vynutili zbytečně. Nežili si špatně, teď z nespokojenosti a náckovství mají zničenou zemi. Místní Ukrajinci to odnesli s nimi.
Putin má v mnohém pravdu, situace v ukrajinské politice byla poněkud neúnosná - to ale není důvodem k rozbití státu. Ale na Krym mám jiný názor - tam dle mého šlo skutečně o právo na sebeurčení, i když mechanismus provedení odtržení měl středověkou úroveň. Ostatně Česká republika nemá co kecat - máme máslo na hlavě, jak vcelku trefně ve svém pokrymovském projevu Putin poznamenal, protože jsme podpořili odtržení Kosova od Srbska, jehož bylo historickým územím. Zde vidím paralelu v možném připojení Sudet k Německu koncem třicátých let - jde o totéž a my, tedy Česká republika, jsme s tím souhlasili.
Psali jsme:
A naposledy ještě k misím - občas se tam stane tragická událost. Ostatně, také novináři - váleční zpravodajové jsou častým terčem útoku. Staráme se u nás v republice, případně i v Evropě, o takto postižené osoby a jejich rodinné příslušníky, dobře? Nepředstihl nás v tom Nový svět?
Myslím, že v tomhle máme mezery, ani naši veteráni po odchodu z Armády České republiky nemohou počítat s žádnou podporou. Podotýkám, že nehovořím o vojenském důchodu, ten se ale netýká zdaleka všech veteránů. V USA je to řešeno lépe.
Co si myslíte o společné evropské armádě a obraně? Není to utopie nebo jen zbožné přání třeba pana prezidenta?
Společná armáda je čirou utopií, společná obrana ale nikoli, to je něco jiného. Myslím ale, že tento atribut splňuje NATO, je třeba do jeho struktur zapojit více států - a především neopovrhovat neustále Ruskem, zatáhnout ho do mezinárodní zodpovědnosti a neizolovat ho. Nyní je to velký a neodhadnutelný medvěd, zahnaný na okraj světového vnímání, který bude ze svého brlohu bohužel škrábat a kousat.
| MUDr. Marcel Hájek (nar. 1965) - Absolvoval Lékařskou fakultu UK v Plzni, teologická judaistická studia pod Pražským rabinátem (nyní Evangelická teologická fakulta UK). Pracuje jako chirurg Záchranné služby Plzeňského kraje, věnuje se i výuce chirurgie na Fakultě zdravotnických studií ZČU. Je členem České chirurgické společnosti a International College of Surgeons. Má za sebou četné zahraniční výjezdy - zahraniční praxe: Španělsko, Botswana, Irák, Izrael, Pákistán, Afghánistán, od roku 2002 voják z povolání - hlavní lékař a šéfchirurg Polní nemocnice AČR. Válečný veterán, působil ve vojenských zahraničních misích, 2x v Afghánistánu, 2x v Pákistánu a 2x v Iráku. Kromě mnoha medailí za služby v zahraničí si nejvíce cení Záslužného kříže AČR, 2x medaile NATO, Medaile Ministra obrany ČR, Medaile Náčelníka generálního štábu ČR a Medaile Náčelníka generálního štábu Slovenské republiky, též Pamětní medaile města Plzně. Před revolucí spolupracoval s Chartou 77, člen Hnutí za občanskou svobodu, signatář manifestů Demokracie pro všechny a Několik vět, předseda koordinačního stávkového výboru plzeňských VŠ, po revoluci poslanec České národní Rady v letech 1994 - 1998, radní města Plzně. Od založení člen Občanského fóra a poté od založení do odjezdu do Afriky v roce 1998 člen ODS, předseda klubu ODS v zastupitelstvu města Plzně. Nyní je v plzeňském městském zastupitelstvu za uskupení Občané cz. Je 26 let ženatý, má manželku Sylvu, dceru Sarah (23 let) a syna Davida (14 let). |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
