Německo nezajímá, jestli tady máme dostatek lékařů a sester. Český lékař promluvil o krizi v našem zdravotnictví

Pojďte, pane řediteli, pohovořit o těch zdravotních sestrách z Ukrajiny. To byly asi značné peripetie, než dorazily…

Bohužel současná situace nenahrává tomu, aby ve zdravotnictví pracoval optimální počet lidí. Tato situace nastala díky tomu, že se ekonomika rozvíjí a firmy nabízejí poměrně zajímavé platy za rozhodně méně náročnou práci než je třeba ve zdravotnictví. Přibývá starších lidí a počet těch, kteří by se o ně měli starat, neroste; naopak, pozorujeme značný odklon k jiným profesím. Ve zdravotnictví je práce časově, psychicky i fyzicky náročná. Jde o práci s lidmi. Nemocnými lidmi. Nemocní očekávají plnou pozornost a zdravotní sestřičky jsou první, které se o pacienta starají a jsou s ním prakticky celý den.

První zásadní problém bych viděl v tom, že se kompletně změnilo vzdělávání. Zaznívají hlasy, že za to může demografická křivka, platy a všechno možné. Samozřejmě, tyto věci jsou pravdivé, ale zásadní otázka je ta, že sestřička, která vychází ze školy, nemá žádné pravomoci. Je jí 18 let a měla by jít ještě někam dále studovat. Zvažuje, zda vůbec je to dobře, nebo nikoliv. Toto je již první faktor při výběru střední školy. Dříve chodily studentky do zdravotní školy, kde byly zastoupeny veškeré potřebné klinické obory, které tam v současné době již nejsou. Po čtyřech letech opravdu chodily ze školy sestřičky, které byly ideální do praxe a hlavně, a to je třeba zdůraznit, byly ochotny střídat, tedy pracovat ve dne nebo v noci. Po pěti sedmi letech si pořídily děti a některé z nich preferovaly denní nebo ranní směny. Nahradila je skupina lidí, která přišla ze školy a doplnila počty. To v současné době již není. Úprava, která vyžaduje po zdravotní sestře další studium, ji samozřejmě odvedla od praxe. Tím, že se vzdělávají, samozřejmě stárnou, rozšiřují si rozhled a hledají uplatnění jinde – mimo zdravotnictví – nebo nechtějí na běžný post zdravotní sestry, protože mají vysokou školu. Řada sester, která si byla nucena doplnit vzdělání, aby zůstaly na stejném postu i platu, mi potvrdila, že to, co dříve měly na střední škole, je vyučovali na vysoké. Musela se změnit výuka, aby vysoká škola měla vůbec co učit. Protože původně to učila střední zdravotní škola a všechno se budoucí sestry naučily za čtyři roky. Pak to byla ideální sestra do provozu, rok dva po škole, když se zaučila.

V současné době jsme se zbavili těchto sester a nechali jsme je studovat různé střední školy, včetně zdravotní, a právě ta zdravotní byla více méně diskreditována. Samozřejmě, spousta lidí si na tom založila živobytí a můj názor nebude slyšet ráda. Bohužel, to je realita. Oni si to samozřejmě nikdy nepřiznají, protože by museli říci, že model, který tady byl dříve, byl lepší. A můj názor je, že ano. Stejně jako já smýšlí řada lékařů i celá řada sester, které jsou nyní v praxi a jsou to dřívější ročníky. Musíme si uvědomit, že jestliže vystuduje člověk střední zdravotnickou školu a pak má jít ještě někam na tři roky na nástavbu, tak to musí být velký fanda. Když si spočítá, jak velký plat jsme schopni nabídnout a co už může dostat po škole a pak za tři roky bez studia, tak většina upřednostní lehčí variantu a práci pokud možno bez směn. Prostě pokulháváme za soukromým sektorem, který nabízí daleko zajímavější příjmy než sektor státní a zdravotní.

Samozřejmě je zde důvod, že úprava vzdělání musela nastat kvůli EU. Zde je opět realita taková, že sestry, které mají vysokoškolské vzdělání, mají v EU samozřejmě rozšířené kompetence. K tomu však v naší zemi nedošlo a zůstali jsme pouze u kroku zvýšit kvalifikaci bez příslušných kompetencí. Z mého pohledu měla nastat úprava vzdělání, až po dokončení celkové koncepce, a ne tak, jak proběhla, bez dalších návazností.

Když jsme řešili tuto otázku u nás ve stodské nemocnici, tak z toho vyšlo, že z našeho regionu odchází řada zdravotních sester pracovat do Německa. Dospěli jsme k závěru, že tyto pracovnice musíme nějakým způsobem nahradit. Například, že zde budeme zaměstnávat sestry z východu, třeba z Ukrajiny, které mají chuť na volných postech pracovat. Samozřejmě ten jazyk není vždy ideální, ale pak jsme jim pomohli, aby si mohly udělat zkoušky a pracovat jako plnohodnotné sestry.

Na Ukrajině je zájem o naši republiku a o práci…

Ano, to určitě je.

Na druhé straně ale ne každý se při velikosti Ukrajiny dostane na naši ambasádu nebo konzulát. Byla to vaše iniciativa nebo jste ještě s někým spolupracovali?

Byla to primárně naše iniciativa. Byl tu projekt Ukrajina, což byl projekt pro průmysl a pro inženýry, projektanty, pro ty, kteří měli jít do různých výrobních podniků. Postupně byl tento projekt rozšířen i na zdravotnictví. Nejdříve to bylo přes Ministerstvo obchodu a průmyslu a poté přes Ministerstvo zdravotnictví. Na dva doktory jsem čekal bez tohoto projektu téměř rok. Po zařazení jedné lékařky zde byla za čtyři měsíce. V současné době přes tento projekt řešíme zdravotní sestřičky. Také to samozřejmě není kdovíjak rychlé, nyní to trvalo sedm měsíců, než jich sem dorazilo prvních deset.

A je naděje, že budou další?

Určitě. V průběhu září by mělo dorazit dalších deset. Jednu skupinu bychom chtěli cílit do nemocnice v Domažlicích, druhou pak do Rokycan. Nyní se nám tato děvčata koncentrují ve Stodě, kde probíhá výuka češtiny. Nepracují zatím na pozici sester, ale vykonávají pomocné práce, aby se seznámily s provozem.

Někdo ale může namítnout, že úroveň školství a zdravotnictví na Ukrajině zase není až taková, na jakou jsme zvyklí odsud. Co byste řekl na adresu těch kritiků?

Tady už jsme před otázkou, jestli v té nemocnici bude vůbec nějaký personál. To si málokdo uvědomuje a situace není vůbec jednoduchá. Mnoho oddělení po celé republice je zavřených, a to díky tomu, že chybí zdravotní sestry. Samozřejmě, nikdo nechce, aby se pohyboval po nemocnicích nekvalifikovaný personál. Sestry, které přijdou z Ukrajiny, musí doložit své vzdělání, takzvanou nostrifikaci, pracují pod dohledem zkušených sester, kdy se samozřejmě jejich kvalita projeví; a pak do roka by měly složit zkoušku na Ministerstvu zdravotnictví, která není jednoduchá. Tím je zaručena dostatečná kvalita těchto zaměstnanců. Navíc za každé oddělení odpovídá vrchní sestra, která dokáže posoudit kvalitu personálu. Pokud bychom se setkali s někým, kdo nebude splňovat naše standardy, velice rychle se s ním rozloučíme. Ve finále je třeba si přiznat, že i některé naše pracovnice nemusí být nejlepší. My nechceme, aby tu byly nekvalitní sestry. Zatím se nám potvrzuje, že sestry, které přicházejí, mají chuť pracovat a učit se. Řada z nich se tu chce natrvalo usadit a přijít i s rodinami. Jejich mentalita je podobná jako naše a tito lidé se budou v naší společnosti poměrně snadno asimilovat.

Když se na celkovou situaci podíváme globálně, zjistíme, že není vůbec jednoduchá. To, co by mělo řešit ministerstvo, potažmo vláda, je ponecháno v kompetenci ředitelů nemocnic pod heslem – „poraď si, jak umíš“. Je zde sice nyní úprava ve vzdělávání, kdy se zkrátí doba nutného studia pro sestry o dva roky, ale ani tento krok není samospásný. Možná jsem naivní, ale stále si myslím, že je zdraví populace státní zájem, a tak by se tímto problémem měla zabývat nejvyšší místa. Že situaci nechali dojít do této podoby, je problém napříč politickým spektrem. Lidé, kteří jsou ve vysokých funkcích, by si měli uvědomit, že toto se bude další roky bezprostředně dotýkat všech našich občanů. Pokud se tu nenastaví rozumná strategie, tak se s tím budeme potýkat dál. Tady nikdo do tohoto tématu nechce sáhnout, protože je velmi ožehavé a může sklidit velmi negativní ohlas. Tady se moc politických bodů asi nezíská. Je to však téma, které by si měli naši čelní představitelé uvědomit a hlavně je urychleně řešit. Naše společnost stárne, zdravotnictví je daleko efektivnější, a my se tak dožíváme vyššího věku. Spousta lidí potřebuje intenzivnější péči. A pokud tady nebude jasná strategie, co se bude dít v tomto vzdělávání, tak budeme mít problémy i do budoucna.

Nechme stranou tu zdravotnickou stránku, ale podívejme se na civilizačně etickou otázku. Západní Evropa „vycucává“ lékaře a sestry nejen ze střední Evropy, my zas Slovensko a Ukrajinu. A pak se stane, že v zemi původu jich je nedostatek…

Přiznejme si, že Německo vůbec nezajímá, jestli tady máme dostatek doktorů a sester, nebo ne. Z Německa odcházejí lékaři například do Anglie nebo do Ameriky, takže je zřejmé, že si potřebují zdravotnický personál někde doplnit. Mají daleko silnější ekonomiku, takže jsou schopni je daleko lépe zaplatit než my. A něco podobného zas platí u nás pro zdravotníky z Ukrajiny. Je to jen o tom, jak jste schopen je motivovat a zaplatit. Celou řadu let jsem pracoval jako lékař ve fakultní nemocnici a byl jsem několikrát na stáži v zahraničí. Musím říci, že technické vybavení tady v České republice je srovnatelné se zahraničím. Ale samozřejmě v kvalitě zdravotní ještě pořád hrají úlohu lékaři a sestry.

Na druhou stranu, řada lékařů, kteří pracovali třeba v Anglii nebo jinde na západě, tak říká, že naše péče je velmi slušná, přístrojově je to velmi slušné, takže je jen problém s našimi platy…

Přesně tak. V poslední době už dochází k určitému zvyšování platů, vidíme, že úroveň platů lékařů je u nás lepší, než byla dříve. Stále to ale nedosahuje úrovně Německa. Oni mají ekonomickou úroveň zcela jinde, a to se týká i procent HDP, které do zdravotnictví posílají. Vždycky se ale raději srovnáváte s tím, co je lepší. Pokud se podíváte na zdravotnictví v zemích jako Španělsko, Itálie, Portugalsko, ale i Anglie, je situace pro nás rozhodně pozitivnější. Ve veřejných nemocnicích je v těchto zemích situace horší než v naší zemi. U nás máte garantovanou daleko širší péči než tam, zvláště pokud tam nemáte připojištění nebo nejste pojištěni vůbec. Tady opravdu lidé neví, co mají. Pořád se říká, že péče má být zadarmo, a přitom si jen málokdo uvědomí, kolik dnes co stojí. A hlavně nemá srovnání. Kdyby rok bydlel v jiném státě, tak by rychle poznal, že české zdravotnictví je stále na velmi vysoké úrovni.

I naši lékaři pracující třeba v Německu říkají, že je problém s komerčním připojištěním, že je výhodnější pro mladší lidi, ale pro starší, kteří mají více nemocí, více zákroků, tak už to není pro ně natolik zajímavé. Takže to je otázka celé západní Evropy a celého systému.

Systém není dořešen v žádné zemi a všude se musí dotovat. Díky tomu, jak jde dopředu věda a technika, tak to vše stojí spoustu peněz a firmy si vývoj pochopitelně nechají zaplatit. Preparáty i technické věci jsou poměrně drahé a pro firmy je podstatná hlavně jejich návratnost. Co se týká lékařů, oni nejdou pryč jen proto, že by měli nízké platy, ale třeba také kvůli metodice vzdělávání, která zde není úplně optimální a za posledních roky se opakovaně měnila. V Německu jasně vidí, za kdy bude dělat atestaci, co musí splnit. Tady se snad konečně bude vracet to, že v menších nemocnicích budou akreditační a školicí střediska znovu otevřená. Malým nemocnicím toto nebylo umožněno, a proto jsou nyní „vybydlené“. Mladí lékaři tam nechtějí jenom proto, že vědí, že atestaci nebudou mít za pět či šest let, ale třeba až za deset let! Nemocnice je nemůže pustit na stáže, protože je potřebuje mít „doma“, a nemá tolik prostředků, aby mladým umožnila stáž na vyšším pracovišti. Tady bohužel není zaveden model, aby se v rámci vzdělávání měnili v jednotlivých nemocnicích. Když by tedy okresní nemocnice posílala mladé lékaře na vyšší pracoviště, tak by mělo být pravidlem, že z vyššího pracoviště přijde lékař zase do té menší. Pro mladé by bylo ideální, aby absolvovali tyto praxe, aby si rozšířili spektrum činnosti.

To je „dílo“ odborných společností, protože tam sedí lidé z fakultních nemocnic. Ne všechny věci, které prosazují, jsou rozumné. Nechci se dotknout pánů profesorů, kteří sedí v odborných společnostech, ale viděl jsem v zahraničí modely, které fungují daleko lépe. Tady se udělá krok A, tedy specializovaná centra, ale neudělá se krok B, což je zachování sítě menších nemocnic, které budou poskytovat běžnou péči. K tomu by mělo směřovat vzdělávání. Je třeba se zamyslet nad koncepcí v ČR a říci: Ano, tyto nemocnice chceme, protože potřebujeme nějaký dojezdový čas, a další jsou prostě zbytné. Tedy, některé budeme podporovat – a ty jsou klíčové. Ostatní nebudeme podporovat, ale pokud si na sebe vydělají, ať tu dál jsou. Zde však přichází na řadu silné lobbistické tlaky a je velmi sporné, zda bude taková aktivita někdy realizována.

Mladí lékaři si v zahraničí pochvalují to, že se dostanou k zákrokům, které by tady léta nedělali, že se naučí poměrně rychle mnoho věcí. Na druhé straně se naučí určitý standard, ale nejsou v tom tak úplně kovaní…

Vždy narazíme na problém, jestli je zapotřebí užší specializace, nebo širší záběr. Každé tvrzení má své výhody a nevýhody. Když se specializujete na jednu věc, tak ji děláte rutinně a výsledky jsou excelentní. V momentě, když děláte v okresní nemocnici, těžko můžete dělat rutinně pouze jednu věc. Tam musíte naopak být schopen ošetřit širší spektrum pacientů na dobré úrovni. Potřebujeme tedy specializované lékaře ve fakultní nemocnici, ale i lékaře, kteří budou schopni širšího záběru a běžných ošetřovacích praktik. Mladí by měli mít možnost projít jak běžnou okresní nemocnicí, tak fakultní. A pak si řeknou, kde by chtěli zůstat. U nás je problém, že zdravotní pojišťovny umožnily vzniknout celé řadě ambulantních specialistů, kteří z nemocnic odešli a nyní již nemají přímou návaznost na nemocniční péči. Oni jsou odtrženi od nemocniční péče, mají tam minimum klientských dnů, nebo dokonce ani jediný. Je každého svobodná vůle, aby šel do „soukroma“, a to kolegům samozřejmě neupírám. Ale pojišťovna by měla zajišťovat, aby o pacienty bylo postaráno také následně. Buď tedy ten ambulantní specialista bude vykonávat nějakou činnost přes čas, anebo musí zdravotní pojišťovna posílit nemocnice. Protože kde ve finále končí pacient? U praktického lékaře nebo specialisty? Ne. Skončí v nemocnici. Tady by měl být jasný koncept, že zde bude páteřní síť nemocnic. Že ten ambulantní specialista bude mít povinnost v té nemocnici alespoň jeden nebo dva pracovní dny být. Aby s ní neztratil kontakt a bylo to provázané. Pak mu nebude jedno, jak dotyčná nemocnice funguje, protože tam bude posílat svoje pacienty, o které se stará. Dnes řada specialistů posílá lidi do nemocnice a více je to nezajímá. Jestli tam pacient bude čekat, případně jak dlouho, nebo jej objednají za tři měsíce, tak to mu je jedno. Kdyby pacient chodil k němu i do nemocnice, tak by se o něj musel lépe postarat. Ale k tomu lékaři nuceni nejsou. Pojišťovna od toho dává ruce pryč, protože to je nepopulární téma, které by lékaře nutilo k větší zodpovědnosti za pacienta.

Spějeme tedy k tomu anglosaskému modelu, kdy za jedním lékařem nebo nemocnicí bude zástup právníků a finančních poradců?

Žalob i stížností na nemocnice je dnes čím dál víc. Přičemž si ti lidé neuvědomují, jakou slušnou péči tady v tomto státě stále ještě mají. Je jednoduché říci – já vás zažaluji. Mnohokrát jsou do toho vtaženi právníkem či neinformovanou rodinou, místo toho, aby si to nechali od lékaře vysvětlit. Jistě, mnohdy komunikace s lékařem chybí a měla by probíhat intenzivněji. Jde také o to, kolik má lékař času, jak jej může věnovat pacientovi či jeho rodině. Já také občas řeším sporné případy, které se vyskytnou, a je třeba si sednout a říci, v čem je problém. A je také třeba vysvětlit lidem, že některé nemoci, byť jsme v 21. století, stále ještě léčit neumíme. Nemáme čarovný proutek, abychom všechny lidi vyléčili. Lidé nejsou stroje, abychom součástku, která je rozbitá, vyhodili a nahradili ji novou. A to dnes také málokdo pochopí.

Ještě poslední otázka. Jak vidíte budoucnost krajských nemocnic?

Kraj podporuje své nemocnice a má zájem na tom je do budoucna rozvíjet. V současné době se připravují rozvojové plány pro všechny nemocnice ve střednědobém horizontu 3–5 let, které budeme postupně prezentovat radě kraje, a doufám, že i postupně realizovat. To je myslím velmi dobrý signál jak pro zaměstnance, tak pro pacienty.