Paní profesorko, od vojenského důstojníka Foltýna, kterého si vláda najala na to, aby zlepšil její „komunikaci“, jsme se dozvěděli, že občan musí věřit institucím svého státu. Ve stejné době ovšem vidíme, že nám instituce našeho státu lhaly v případě střelby na Filozofické fakultě UK. Občanovi je tedy na jedné straně podsouváno, že kdo nevěří „institucím“, je špatný, a na druhé straně sám vidí produkci těchto „institucí“. Jak se s tím má vypořádat? Jak má dostát svému svědomí?

Občan se stává občanem, má-li zodpovědnost i za to, co se jej bezprostředně nedotýká. Občan (polités) má zodpovědnost za celek (polis). Kdyby občan musel věřit institucím, pak by se musel poddat i jejím manipulacím, jak to známe ze současna i z minula. Polis vznikla z přívratu k pravdě ve smyslu neskryté pravdy, proto je „polos“ v řečtině pólem té pravdy, která se dává lidem ze sebe samé, nepotřebuje prostředníky, kteří pak mají tzv. moc. Občan nesmí mlčet, pokud instituce lže, občan nesmí zavírat oči před jasnou nespravedlností; nesmí mu být jedno, že soused mlátí dítě, manželku či psa. Právě občan není ostrov sám pro sebe! Proto napsal Patočka „Chartu 1977“. Přinejmenším od roku 1789 je člověk občanem, protože se postaví nespravedlnosti, i když se ho to netýká, jde mu o neskrytost (aletheia). Pokud o tom lidé nevědí, nejsou občany, jsou jen jedinci využívající lidská práva, ale jen pro sebe, pro své zisky a výhody, kteří chtějí mít své jisté. Jsou to ti, o kterých Masaryk říkal: Ti nejhorší nejsou ti zlí, ale ti, kteří jsou indiferentní, kteří nechtějí rozeznávat dobro a zlo, i když je to zjevné pro všechny; ti jsou nejhorší. Občan je ten, který cítí nespravedlnost vykonávanou nad jiným člověkem, jako by se to dělo jemu samému, pokud toto necítí a na základě toho nekoná, pak je jen zvířátkem majícím rozum jen jako prostředek, kterým hájí své postavení v darwinovské evoluci. U nás je občanská společnost jen možností, nikoli skutečností.