Spojené státy v reakci na chemický útok ve městě Chán Šajchún v provincii Idlib před pár dny zaútočily na leteckou základnu na západě Sýrie. Jak tento zásah hodnotíte?

Vzal bych to popořádku. Co se týče chemického útoku, tak tady jde samozřejmě o válečný zločin, protože použití chemických zbraní proti komukoliv je prostě zločin. A ten musí být vyšetřen, pachatelé dopadeni a spravedlivě odsouzeni, ať to spáchal kdokoliv. O tom není pochyb. Pochopitelně ale, že je rozdíl mezi tím, zda to spáchal nějaký stát, který ještě navíc podepsal mezinárodní úmluvu, anebo zda to udělal někdo jiný, tedy například nějaká neidentifikovatelná skupina – v tom případě bychom se asi těžko domáhali aplikace mezinárodního práva. Ovšem ani to nemění nic na faktu, že to je zločin a že ti lidé musí být za tento hanebný čin potrestáni.

Druhou věcí pak je, co s tím vším provedli Američané. Když jsem těsně po americkém útoku na toto odpovídal novinářům, tak jsem v tu chvíli marně hledal nějaké relevantní důkazy, a vždy jsem narazil jenom na to, že generální tajemník OSN prohlásil, že žádné relevantní informace nemáme a že s tím nemůžeme nic dělat. Ale že se musí vše vyšetřit. Proto mě potom docela překvapilo, když jsem zaslechl – ještě než se něco takového vůbec stalo –, že Spojené státy o nějaké podobné odvetě uvažují. A když pak druhý den ráno Američané odpálili skoro šest desítek tomahawků, tak to jsem si pak říkal, že buď něco vědí, něco, co zbytek světa ani netuší, anebo jde o čistou agresi, čili o porušení mezinárodního práva. Kdysi se tomu říkalo vyhlášení války, neboť jeden suverénní stát na území druhého suverénního státu zaútočil. Marně od té doby čekám, že se někde dozvím něco víc. Avšak kromě docela jalových prohlášení, ať už od prezidenta Trumpa anebo od lidí kolem něj, jsem nic jiného neslyšel. Nic, co by ospravedlňovalo tento mezinárodní akt útoku na svrchované území dalšího státu. A nemůžu se proto zbavit dojmu, že to vše, co se od té doby děje, je už jen a jen v poloze propagandy. Jednak z Washingtonu, a bohužel se k tomu postupně přidal prakticky celý zbytek světa, až na výjimky, které si zachovaly asi zdravý rozum.

Ano, oficiální zdroje incident podávají tak, že za chemický útok může režim prezidenta Asada...

Valná většina se ani nenamáhá, aby k tomu dodala, že Američani k tomu skutečně „dodali“ dostatek důkazů... V této souvislosti si vzpomínám na živý vstup ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka pro televizi. Velmi střízlivě k tomu řekl, že je celá věc trestuhodná, že musíme rozhodně odsoudit chemický útok, ale celou věc jako takovou musíme vyšetřit. A dokud tam nepřijde někdo odpovědný, kdo vezme vzorky a strčí je do laboratoře, tak nebudeme prostě vědět nic. Stejně přitom hovořili i vojenští chemičtí odborníci.

... ale přece jenom menšinové zdroje tvrdí, že za celým chemickým útokem stojí povstalci, kteří z valné většiny ovládají provincii Idlib...

I naši vojenští odborníci tvrdí, že informace o tomto útoku zjistit jdou, takže lze rozhodně identifikovat, zda to byl důsledek bombardování, tedy zda šlo o útok ze vzduchu, anebo zda jde o něco, co se odehrálo na zemi. To ale nemohou zjistit až za rok, to se musí zkoumat teď anebo v nějaké dohledné době!

Rusko ovšem celou věc vidí jinak. Vladimir Putin ještě před středeční schůzkou s americkým ministrem zahraničí Tilllersonem kritizoval Bílý dům za útok na syrskou základnu. Znamená to tedy, že snaha o usmíření s Ruskem byla od počátku velký podvod Donalda Trumpa na voličích?

To si nemyslím. Stejně tak jako si nemyslím, že to, co se teď stalo, je něco, po čem by Trump toužil. Skoro jsem nabyl přesvědčení, že tohle, co se nyní kolem Sýrie odehrává – a nejen tam – je vynucenou záležitostí. Donald Trump si totiž od chvíle, kdy byl zvolen prezidentem, zažil už hodně. Všechny jeho pokusy něco významnějšího prosadit, jako například jeho dekrety, mu buď shodil soud, nebo ho dokonce v případě Obamacare nepodrželi ani kolegové. Prostě dostává jednu ránu za druhou a troufám si tvrdit – alespoň to na mě tak působí – že jedná i pod obrovským tlakem a že jedním z důsledků tohoto obrovského tlaku je právě to, co se před pár dny odehrálo. Nejsem dalek spekulacím, že si to skoro naplánoval, protože si musí změnit pozici stůj co stůj. Aby ho Američané začali alespoň na chvíli brát vážně jako prezidenta nejsilnější a nejmocnější země světa i jako nejmocnějšího muže světa. A to se stalo. Když teď ukazuje svaly, tak se jim konečně líbí!

Mám pocit, že je to opravdu vynucená věc, která mu však zřejmě velmi zkomplikuje život. Protože mu to bude bránit v prosazení jeho koncepce, že Spojené státy jsou jeho první a jediný zájem a že bude dělat všechno pro to, aby Američany nezatahoval do nesmyslných konfliktů kdekoliv jinde ve světě, a že bude prioritně řešit jen všechny problémy domácího rázu. Toto mi od něj připadalo jako prozíravé a rozumné, ale teď se dostal úplně někam jinam. Až se vzpamatuje, tak se podle mého soudu zase vrátí ke svým původním záměrům a bude realizovat to, co může být nejen ku prospěchu Spojených států, ale i nás všech. Tedy k nějaké rozumné snaze o komunikaci se zbytkem světa i s dalšími velmocenskými protihráči – ať už s Ruskem nebo s Čínou, s nimiž se pokusí znormalizovat vztahy. Abych to shrnul: myslím si, že je to vše spíše důsledek obrovského tlaku, který byl na Donalda Trumpa už několik měsíců vyvíjen.