Pane doktore, v Brně se po velkém humbuku „smířili“ se sudetskými Němci. Myslíte, že bude tato epizoda mít nějaké pokračování, nebo se snad bude opakovat?

Nejsem si jistý, zda dnešní usmiřovači dostatečně přemýšlejí o tom, jaký je rozdíl mezi smiřováním a pokáním. A také jaký je rozdíl mezi vraždou, rituální vraždou a popravou.

Když se ohlédneme za naší minulostí, víme, že už Staroměstská exekuce (1621 v Praze) měla charakteristické rysy rituální vraždy, jejíž uchování přetrvává v paměti českého národa, tak nenáviděného dokonce i současnými politickými manekýny. Mělo svou scénografii, režii a režiséry, kteří kromě bezostyšného loupení majetků pánů, rytířů a měšťanů, jak ho popisuje konzervativní katolický básník, spisovatel a publicista na prvních stranách svého Bloudění (Durych 1928). Byla to nejen chamtivost Karla z Lichtenštejna, podle Josefa Pekaře „v pobělohorských podvodech osobně účastněného, a neméně nenasytného kardinála Františka Serafima z Dietrichštejna", kteří komentují exekuci nejen z pohledu hrdel, ale zejména i statků.