Tento týden jste opět měli Česko-německé diskusní fórum v Berlíně. A i s ohledem na to, se nejprve v rozhovoru ke stému výročí republiky zeptám na náš vztah s Němci. Máme s nimi stále „nevyřízené účty“? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme ale dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Češi s Němci a Němci s námi nemají vůbec žádné nevyřízené účty. Naopak jsem přesvědčen o tom, že jak Němci, tak my jsme se z historie poučili. Poučili jsme se z toho, že extrémní nacionalismus, protože německý národní socialismus nebo fašismus nebyl nic jiného než extrémní forma nacionalismu, vedl ke zkáze. Vedl k mnichovské dohodě, k vyhnání Čechů z pohraničí, ke druhé světové válce a k vyhnání Němců z pohraničí. Už dávno jsme si toto vyříkali a kapitolu uzavřeli. Mimochodem Česko-německé diskusní fórum k tomu hodně pomohlo. My i na půdě tohoto fóra nyní z převážné většiny diskutujeme o budoucnosti. Máme dvě pracovní skupiny. Jedna tento týden zasedala v Berlíně a diskutovali jsme věci společné evropské a zahraniční politiky. Diskutovali jsme situaci v Evropské unii před blížícími se volbami do Evropského parlamentu a náš vztah k Rusku a východní Evropě.
Který prezident podle vás udělal pro naši zemi nejvíce?Anketa
Jak říkám, poučili jsme se. Jen zvlášť na české straně se stává, že se neustále chceme vracet do minulosti a neustále tam něco hledat. Tito lidé ale zapomínají na to, že máme 75 let po válce. Jak na české, tak německé straně žije třetí čtvrtá generace a snažíme se mít vztahy co nejlepší. Když se na vzájemné vztahy podíváme, jsou nejlepší, jaké kdy byly. Jistě, Němci nás budou přibližně v poměru jedna ku osmi početně převyšovat. To je realita. Ale o to více by mělo být v našem zájmu, aby naše vztahy byly rovnocenné a přátelské – a to se děje. Němců se nemusíme bát. Realita je taková, že i když se stalo cokoli, i kdyby se Evropská unie rozpadla, tak to bude znovu Německo, které ve středovýchodní Evropě jak počtem obyvatelstva, ekonomickou váhou, politickým vlivem bude hrát hlavní roli. Je v našem zájmu mít s Němci co nejlepší vztah, spolupracovat a já si myslím, že se to úspěšně daří.
Říkal jste, že jste diskutovali i vztahy k Rusku. Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili zeptám se podobně jako v předchozí otázce: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Než přejdu k Rusku, ještě zdůrazním jednu věc, která neplatí ve vztazích mezi Českem a Ruskem nebo mezi státy EU a Ruskem. Evropská unie je tak úspěšná proto, že byla založena na určitých hodnotách. Nejen na poučení z druhé světové války, ale také na hodnotách lidských práv, občanských práv, právního státu, kde existuje dělba moci mezi mocí výkonnou a soudní. I proto jsou vztahy v EU, mezi Čechy a Němci tak pevné. Toto bohužel neplatí ve vztahu k Rusku. V Rusku, i když se snažili nebo se do určité míry stále snaží, systém není stále založen na lidských, občanských právech a dělbě moci. Jako v minulosti o všem rozhodoval car, dnes rozhoduje prezident, a to dennodenně. Na rozdíl od česko-německých vztahů, kde jsme si vše férově vyříkali, uznali vinu a od toho se odpíchli do budoucna, Rusko tohoto z nějakého důvodu není schopno. Není schopno se pořádně omluvit například za invazi a okupaci z roku 1968. Kdyby toho schopno bylo, jsem přesvědčen o tom, že by bylo ve vztazích více důvěry a mohli bychom blíže spolupracovat.
Fotogalerie: - Důchodci proti Macronovi
Druhá věc je samozřejmě i ta, že Rusko na rozdíl od Německa nemá Evropě kromě surovin v podstatě co nabídnout. Jsme totálně provázaní jak s ekonomikou německou, tak Evropské unie. Tohle ve vztazích s Ruskem neplatí, obchod je minimální. I když je Rusko největší zemí na světě, má atomové zbraně, je členem Rady bezpečnosti OSN, řadu globálních problémů nelze řešit bez Ruska, je jeho ekonomika přibližně tak velká jako Itálie a to limituje vztahy Ruska s vnějším světem. Snahy tu jsou dlouhou dobu, ale v podstatě není s čím obchodovat. Tyto dva faktory – vyrovnání se s minulostí a ekonomika – vztahy limitují. Rusko nikdy nebude členem EU nebo NATO, protože sami Rusové to nechtějí, ale to by nemělo bránit navázání nějaké užší přátelské, sousedské spolupráce. Samozřejmě to závisí nejen na naší vůli, ale i na ruské. Navíc pokud se Rusko snaží vývoj v Evropě ovlivnit prací nějakých agentů, viděli jsme to v Británii, a to nemluvím vůbec o situaci na ukrajinsko-ruské hranici, bohužel lze těžko očekávat, že vztahy budou vřelejší či intenzivnější.
Psali jsme:
Když se vrátím pouze do České republiky. Za týden už vypuknou hlavní oslavy sta let republiky. Jak vnímáte toto výročí, jak bychom si ho měli připomínat?
Přál bych si, abychom si ho připomínali nejen v našem, ale i širším kontextu. Nejen Československo, ale tucet dalších států vznikl na konci první světové války poté, co v první světové válce zahynulo osm milionů lidí. Pro Čechy i Slováky je důležité, že vznikl nezávislý stát. Vznik našeho státu byl vyvrcholením českých emancipačních snah, které začaly národním obrozením. Právě proto, že evropské národy se nepoučily tak, jak se to stalo po druhé světové válce, tak v Evropě po roce 1918 nevznikl mezinárodní systém, kde by všechny evropské státy spolupracovaly. Byla Velká dohoda, byla Malá dohoda, ale vždy se řídily proti někomu. Na straně jedné proti německému revizionismu, protože po versailleském míru měli Němci pocit, že dohody jsou kruté a nespravedlivé pro ně. Malá dohoda proti revizionismu maďarskému. Nebyl systém, který by národům umožnil spolupracovat, což se podařilo po druhé světové válce tak, aby válka byla nemyslitelná.
Dr. Libor Rouček
Do jaké míry odpadli Slováci z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme historicky nejlepší vztah?
Je ironií dějin, že jsme se vlastně rozešli dvakrát. V roce 1938 a 1939, kdy nás rozdělil tlak nacistického Německa, a pak v roce 1992, kdy žádný mezinárodní tlak nebyl a udělali jsme si to sami. A to takovým způsobem, po kterém dodnes zůstala pachuť. Když si vše zrekapitulujeme, v červnu 1992 byly volby, do těchto voleb šla jediná politická strana s programem rozdělení Československa a to byla Slovenská národní strana. Ani žádná jiná slovenská, natož česká strana nemluvila o rozdělení. Ano, mluvilo se o státoprávním uspořádání, ale nikdo do voleb nešel s programem rozdělení Československa. V Čechách vyhrála ODS Václava Klause, na Slovensku Vladimír Mečiar – a tito dva pánové se během několika týdnů domluvili na rozdělení Československa. Nikdo k tomu neměl demokratický mandát. Václav Klaus byl dokonce zvolen do Federálního shromáždění, jeho úkolem – to, k čemu se voličům zavázal – bylo bránit federální stát, a ne ho rozbít. V každé normální demokratické stabilizované zemi by takový člověk byl postaven před soud. U nás se toto nestalo, dohodou Václava Klause a Vladimíra Mečiara zaniklo Československo. Lidé chtěli referendum, pod petici sebrali milion a půl podpisů a politická reprezentace jim toto neumožnila. I podle průzkumů veřejného mínění nikde v žádné části federace nepřevážily názory, že bychom se měli rozdělit, přesto k němu došlo. Vznikly dva státy. Dodnes v tom generace, které tohle zažily, cítí určitou nespravedlnost a pachuť. Pokud jde o argument, že hrozil jugoslávský vývoj, je to naprostý nesmysl. Nikdy v tisícileté historii Češi a Slováci neměli mezi sebou žádné konflikty na rozdíl od Srbů a Chorvatů, kteří se vraždili mezi sebou a kde také mezi lidmi byla spousta zbraní. To u nás nebylo. I proces rozdělení proběhl bez jakýchkoli problémů proto, že mezi námi žádná animozita nebyla.
Fotogalerie: - O 28. říjnu jinak
Dnes máme dobré vztahy i na základě toho, že jsme členy EU. Můžeme žít, kde chceme, Češi na Slovensku, Slováci v Česku. Mimochodem, dnes je tu více Slováků, než bylo za časů federace. Vztahy jsou velmi dobré nejen na politické, ale i běžné mezilidské úrovni. Akorát říkám, že k rozdělení došlo způsobem, o kterém jsem mluvil. Říkal jsem už tenkrát, že jsme si oslabili pozici v Evropě. Dnes máme pocit, že jsme malí a že nic neznamenáme. Není to pravda, ale tím, že jsme se rozdělili, jsme pozici oslabili. Společně bychom měli stejný počet obyvatel jako Holanďané a mohli bychom hrát podobnou roli jako Holandsko, a to bohužel nehrajeme. Můžeme si za to sami, nerozbil naši republiku Hitler, rozbili jsme si Československo sami.
Naštěstí k tomu nedojde, ale kdyby byla nějaká krize v Evropě, která by nás existenčně ohrožovala, naše slabší pozice se projeví. Naštěstí tu máme EU a integraci, nehrozí žádná válka, konflikt, ekonomicky nám členství pomáhá a můžeme působit na obrovském trhu.
První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi?
Co je důležité a co je důvodem, že máme 30 let stejný systém, je to, že je založen na principech lidských, občanských práv, právního státu, demokracie. Demokracie na rozdíl od diktatury, i když se někdy vše zdá chaotické, nestojí na hliněných nohou. Právě tím, na jakých principech je demokracie postavena, je flexibilní. Máme svobodné volby. Strany, které selžou, nebo z jakýchkoli důvodů prostě nestačí – a můžeme dát příklad ODS i ČSSD – jsou vystřídány jinými stranami a ty v systému pokračují. Další důvod je mezinárodní systém a o tom jsme už mluvili, že máme evropskou integraci, země jsou ekonomicky, kulturně, civilizačně tak propojeny, že válka, konflikt, zpochybňování hranic jsou nemyslitelné. Žijeme v době, která je pro nás velmi příznivá. Naše prababičky, pradědové zažili dvě světové války, komunistický převrat. Co by naše babičky a prababičky daly za to, kdyby mohly žít v naší době. Važme si toho a zbytečně si vše nekažme. Problémy jsou a budou, snažme se je řešit, buďme si vědomi základů, na kterých naše demokratická společnost stojí a nesnažme se je nějakým způsobem narušit, nabourat nebo zničit. To by znovu vedlo k hlubším konfliktům, válkám a podobně. To by mělo být poučení jak z historie vzniku našeho československého státu před sto lety, tak i celkového vývoje za sto let od roku 1918.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
