Neznáme přírodní zákony a stavíme se jim na odpor. Biolog Ziegler ohromeně zíral na jednu slečnu, produkt současného školství

23. 8. 2020 11:39

ROZHOVOR Jak dnes najednou chceme soběstačnost, ale skutek utek‘ – vezměte na dlani chlup, když není. Rozprodalo se, co se dalo, dovážíme vše možné i nemožné, i to, co se zde dříve hojně pěstovalo. Zbavili jsme se řady ústavů a výzkumných pracovišť, abychom upřednostnily ty dotované ze zahraničí. A zapomínáme na naše osobnosti na úkor provinčních celebritek a rozporuplných politiků. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz geolog a přírodovědec doc. RNDr. Václav Ziegler, CSc., hovoří o tom, jak jsme si jako lidé přivodili problémy, které teď s přírodou máme. A nebude bohužel lépe, neb prozření – a to jak lokální, tak celosvětové – nepřichází. Naopak, mluví se o zajetých kolejích, o návratu před koronavirovou dobu. Jsme nepolepšitelní a nepoučitelní?

Neznáme přírodní zákony a stavíme se jim na odpor. Biolog Ziegler ohromeně zíral na jednu slečnu, produkt současného školství
Foto: Václav Fiala
Popisek: Václav Ziegler, světově uznávaný český geolog a paleontolog
reklama

V důsledku zavřených hranic a zastavené mezinárodní dopravy se začalo intenzivněji mluvit o zajištění potravinové soběstačnosti. Sněmovní hnutí Svoboda a přímá demokracie si ji bere jako zásadní téma a chce k tomu předkládat několik návrhů. Je podle vás důležité o něco takového usilovat, a případně proč?

Anketa

Měl by se omezit či zdanit odtok zisků nadnárodních firem z České republiky?

98%
2%
hlasovalo: 21085 lidí

Většina států se kdysi snažila o potravinovou soběstačnost. Také Československo. Tomu se to dařilo docela dobře, pokud nenastala sucha, nebo mokra, ale, jak známo, větru a dešti nelze poroučet. Ještě tak chvilkově vyvolat. Ta soběstačnost byla nutná z  důvodu, že ne všechny státy byly k sobě přátelské a jeden se nemohl spoléhat, že ti druzí mu v nouzi pomohou – snad výjimkou byl rok 1947 – z té či oné strany, vždyť se mohlo stát, že i ony mají o potraviny nouzi.

Po roce 1990 se globalizovalo. Dokonce někteří naši politici vykřikovali, že nic nemusíme pěstovat, že všechno dovezeme. Možná, že zapomněli, že v kapitalistickém systému se musí za vše platit, a tedy, že si na to „všechno“ musíme vydělat. Globalizovaly se i ceny, ale v mnohých státech se zemědělcům udělovaly bohaté dotace a zahraniční konkurence se potlačovala nejrůznějšími způsoby – viz třeba naše cukrovary, cukrovinky, voda a tak dále. Nyní zjišťujeme, že třeba vyletěly ceny masa o mnoho procent nahoru.

A tak se začalo volat po soběstačnosti. Soběstačnost je krásná věc, když nemusíte dodržovat zahraniční ceny. Ale to my dnes musíme, jinak bychom porušili spoustu dohod, ke kterým jsme se v rámci EU zavázali. A jen tak to nejde. Stačí si připomenout brexit, a to je Velká Británie sakra silný a velký stát. Ale v těch nejpodstatnějších komoditách bychom o soběstačnost – i s těmi cenami – usilovat měli.

Tomio Okamura

  • SPD
  • Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD)
  • místopředseda PS PČR

Jaké jsou podle vás nejpodstatnější komodity, jejichž zajištění je strategicky nejdůležitější a jejichž produkci bychom si měli zajistit přednostně?

Musíme brát v potaz přírodní podmínky, ve kterých žijeme, a které vyhovují určitým plodinám, jež patří do základu našeho jídelníčku. A zbude-li, tak i na vývoz, případně směnu. Tak, jako za první republiky anebo ke konci dvacátého století.

To jest – základní obiloviny – pšenice, žito, ječmen, oves, ale třeba i pohanka, dále brambory, cukrová i krmná řepa, kukuřice, v rozumné míře řepka olejka, slunečnice, mák, luštěniny – hrách, čočka, fazole, i některé minority, například čekanka. Pak je tu maso – hovězí, vepřové, telecí, skopové, ale třeba v malochovech i králičí, a také typická česká drůbež - slepice, husy, kachny, samozřejmě i krůty a zase v malochovech i holubi. Pak je tu rybnikářství, to jsme zatím neztratili, i když všelijakými vodními stavbami se k nám nedostávají ani lososi a ani úhoři.

Jsou však i další komodity, ve kterých bychom měli hledat soběstačnost. Jsou tu luční porosty na seno i otavu, lesy na dřevo, toho bude stále zapotřebí  a po kůrovcové kalamitě, kterou jsme si přivodili vlastní hloupostí, to půjde ztuha.

Pak je tu zelenina a ovoce. Myslím, že asi pomeranče, mandarinky a ananasy pěstovat nebudeme, ale jablka, švestky, hrušky, meruňky, broskve, třešně i višně a vinnou révu, a možná i dřínky. A třeba i ty borůvky, maliny a ostružiny. A ze zelenin – já myslím, že u nás se dařilo zelenině dobře. Vždyť nemusíme pěstovat římský kmín, stačí náš český a majoránku, česnek i cibuli, okurky i rajčata, mrkev, celer i petržel a dokonce i křen selský u nás docela jdou.

Těžko budeme pěstovat rýži, tu budeme muset dovážet, a indický či čínský čaj – na to tady přírodní podmínky nejsou, s tím se musíme smířit. A také s tím, že obchody zahraničním zbožím nebudou zavaleny. Ano, ano, více skromnosti to od nás chce. A také se nepřejídat a jídlo nevyhazovat jenom proto, abychom ukázali, „že na to máme“.

Občas zaznívá názor, že člověk by se měl živit hlavně tím, co vyrůstá v zeměpisných šířkách a délkách, ve kterých žije. Z toho se pak odvozují marketingové slogany, že „nejlepší je lokální“. Z pohledu biologa, platí podle vás, že bychom měli jíst hlavně to, co se dá vypěstovat tady u nás?

Ano, s tím naprosto souhlasím! Měli bychom se o to snažit! Myslím, že jsem to dostatečně vysvětlil v předchozí odpovědi.

Když se teď rozhodneme, že budeme v základních plodinách potravinově soběstační, jak dlouho nám bude trvat, než se toho podaří dosáhnout? Jak dlouho trvá, než se přeorientuje výroba a vše se přizpůsobí? Mávnutím kouzelného proutku to jistě nebude.

To máte svatou pravdu, pane redaktore! Oprava systému, a to jakéhokoliv, jde ztěžka, hůře, než když začínáte „na zelené louce“. Neboť i to naše zemědělství se bude muset přizpůsobit. O tom hovořím snad pokaždé. Stačí jeden pořádný liják a už máme bláto z polí v chodbách, na ulicích a sklepech. Těch hektarů, co bychom ztratili, kdyby vznikly polní cesty a meze!

A že dnes a denně ukrajujeme zemědělskou půdu všelijakou výstavbou v rámci našeho pohodlí, to nikomu nevadí! Ani těm, co ji prodávají – těch, co se vzpouzejí, je sakra málo! Nevadí to hlavně těm, co si kreslí betonové stavby jakéhokoliv druhu, a těm, kteří o tom rozhodují. Jen se běžte podívat do české krajiny, jak jsme ji za posledních 50 let zřídili!

Posledních pět let bylo mimořádně teplých a suchých, mluvilo se o tom, že je to projev klimatické změny. Letošní rok je naopak studenější a výrazně méně suchý, dokonce byl několikrát vyhlášen třetí povodňový stupeň. Ukazuje to, že dramatický popis probíhajících změn v krajině byl trochu přehnaný?

Bohům žel, ty změny v krajině nevyvolala příroda, ale člověk svou chtivostí a pohodlností. To si můžeme připsat na vlastní vrub, a ne to svádět na sucho, vítr či deště. Podnebí je záležitost dlouhodobá a souvisí s mnohými ději v přírodě, od těch geologických, přes atmosférické, o biologických ani nemluvě. I vesmírné vlivy nás ovlivňují.

A co umí naše děti ze školy? Špatně cizí jazyky, špatně jazyk český a jeho literaturu, pokřivenou historii, a z přírodních věd? Velmi se mi líbila ona slečna, která si veřejně pochvalovala to, jak v cizině umějí ovlivňovat hladinu moře! Měli bychom ji vrátit školné, zarámovat a ukazovat, jací lidé vycházejí z našich škol!

Ano, dramatické změny v naší přírodě a krajině jsou, a můžeme si za to sami! Neznáme přírodní zákony a stavíme se jim na odpor. Jenže to nejsou zákony, které bychom mohli obejít. Ty musíme respektovat, jestli chceme mít příznivou a příjemnou naši krajinu a přírodu!

Po zkušenostech minulých let se začaly rozvíjet nejrůznější projekty na zadržování vody v krajině, ať už mechanicky, nebo třeba výměnou pěstovaných surovin – na jižní Moravě se třeba začíná o tom, že by se mělo na pole vrátit tradiční a k přírodě šetrnější pěstování zelenin. Bez ohledu na to, co se děje letos – mají podle vás tyto projekty smysl?

Já si myslím, že je to nápad chvályhodný. Ale zase, jak kdo se toho chopí a co za hloupost vymyslí. Teď například byly zničeny světoznámé travertinové vodopády Bubovického potoka  národní přírodní rezervaci Karlštejn, neboť právě v rámci zadržování vody v krajině přestala tu téci voda a travertinové vodopády vyschly a travertin se rozpadá. Zejména v horkých letních dnech. A navíc, tuto akci podpořily i orgány ochrany přírody. Inu, jak říkal král ve filmové pohádce Sůl nad zlato: „teď už vím, že odbornou práci mají dělat odborníci“.

Ano, šetrnější pěstování, dělání mokřadů tam, kde kdysi byly, a nevymýšlet si voloviny! A také řádně obdělávat půdu! A hnojit chlévskou mrvou! Že smrdí? Jen si přečtěte Karla Čapka a jeho Zahradníkův rok!

Losos ze Skandinávie versus český kapr nebo pstruh. Olivový olej versus slunečnicový nebo řepkový. Mango, maracuja, kiwi a co já vím ještě – a proti tomu jablíčka a švestičky „z naší zahrádky“. Někteří z nás si žili nad poměry a nevěděli, co roupama jíst. Teď už to víme, nebo jsme nepoučitelní?

Většina naší společnosti, ale nejen naší, celé světové, si žije stále nad poměry. A vyžaduje to! Neříkám, že v malé míře tropické plodiny dovézt, abychom je ochutnali. Ale nechat jimi prohýbat stoly a pak je vyhazovat... Stejně tak palmový olej – kolik hektarů tropického pralesa už kvůli němu padlo. A moře jsme už skoro vylovili. Vždyť se o tom denně hovoří, a kdo pro to něco dělá? Která vláda si dovolí říci mořským rybářům „už dost“!

A co japonští velrybáři? Že je to tradice? Možná by byla, kdyby ty velké savce lovili harpunou z ruky a na malých člunech, jako kdysi. Ale dnešní průmysl, co do toho zasahuje? Hrůza pomyslit. Bojíme se koronaviru, snad i oprávněně, a proč se tedy nebojíme, že vyvraždíme mořský život, který nám pomáhá udržovat atmosféru s kyslíkem? Proč se právě toho nebojíme? Vždyť stačí, že se dusíme v rouškách!

Byli jsme vynikající šlechtitelé. Šlechtitelský ústav ovoce a stejně tak zeleniny byl v polistopadové euforii zrušen. Nenahraditelně. Měli jsme veliké osobnosti, po kterých dnes v tomto směru s prominutím neštěkne pes, kromě tedy okruhu těch pár zasvěcených. Není to škoda a nevypovídá to také o naší české nátuře?

Takových užitečných ústavů bylo u nás po roce 1990 zrušeno! Jejej! Prý byly drahé. Inu, na vědu dnes pomalu každý kašle! Dnes okukujeme a závidíme těm, kteří to v těch letech neudělali, ale my jsme ušetřili peníze na dovoz drahých komodit a na ještě dražší stavby v krajině a na ničení přírody. Za to, že zemědělci nic nepěstovali a nechovali, jsme jim platili horentní sumy. Stejně tak jsme rozdali náš průmysl a divíme se, že zisky z něho dnes plynou do zahraničí. A naše věda je „krmena“ mrzkými a hladovými granty, mnohdy zahraniční provenience, takže nám z toho neplyne nic.

Mluvíte o osobnostech vědy a výzkumu. Shodou okolností tento týden měly pohřeb dvě naše významné osobnosti vědy, a nejen naší, ale světové. Kdo na ně u nás vzpomněl? A předsedkyně Akademie věd se ani nenamáhala, aby přišla alespoň té jedné z nich na pohřeb, přestože jméno toho vědce proslavilo tento ústav daleko v cizině, v Evropě i v Asii i v Americe. Já, že zemřeli pánové Ložek a Kovanda, jsem se dozvěděl od svého italského přítele. V jednom ze svých povídání na měsíc, které rozesílám svým přátelům, jsem v závěrečném poučení do života napsal: „Já nevím, snad nikoho jím neurazím, leč věřte, že všichni ti, co vědě a výzkumu nepřejí ani krajíc chleba, natož nějakou tu korunu, neboť se jim zdá, že jim to neslouží, či spíše ten krajíc chleba a tu korunu nepřejí, jsou hloupí a falešní proroci. Bez nálezů a objevů, ať doma či v dáli, bychom dosud lezli ještě po stromech.“

Že se k tomu vracím. Když zemře nějaký politik, herec, popová hvězda či hvězdička, jsou toho plné noviny. A je státní smutek a státní pohřeb. U některých právem! Ale, ptám se, proč zrovna tak nejsou oceněni vědci, výzkumníci či ti, co se starají o naši přírodu, minulost, proč o nich se nepíše? Možná, že mají svůj život vzorný, nemění manželky jako košile a nejsou středem pozornosti, neboť netropí ve společnosti hlouposti. A svůj život zasvětili vědě, vědě pro nás, pro lidi i pro naše poznání, bez něhož bychom skutečně ještě dnes po těch stromech lezli!

Slíbil jste mi, že půjdete na film o Václavu Havlovi? Byl jste? A jaký je váš dojem?

Ano, byl jsem, a nebyl jsem zklamán, jak tomu často u našich filmů bývá. Zajímavá podívaná, která má určitě čáku na nějakou tu cenu. To víte, nejsem filmový kritik, jsem jenom divák.

A dojem? Většina naší společnosti si z Václava Havla, za pomoci veřejných sdělovacích prostředků, vytvořila skoro božskou a nedotknutelnou osobnost. Film se té osobnosti snaží vrátit lidský rozměr. Že měl taky řadu slabostí. Třeba kouřením počínaje. A to se filmu skoro podařilo. Naproti tomu, jeho politická činnost či myšlení je na úrovni frázovitých vyjádření, jak je známe z novin, televize či plakátů.

Přitom Václav Havel byl, stejně jako my všichni, člověk se svými chybami a se svými přednostmi. Jen bych chtěl říci, co už jsem říkal, že Václav Havel byl a je a zůstane složitou osobností, na které si vyláme zuby ještě hodně jeho životopisců, filmařů i těch, kteří budou o něm přemýšlet.

Tak se s vámi, pane redaktore, loučím, nyní zase odjedu do Městečka a budu se zabývat rodinou, a to včetně koček a kocourů, co k nám chodí na stravu. Přeji vám a všem čtenářům hezký zbytek prázdnin!

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Trestat za názor na covid? Takto ne. Doktor Rozehnal a řádky, které zaujmou Flegra, Šmuclera, Pirka a další

20:00 Trestat za názor na covid? Takto ne. Doktor Rozehnal a řádky, které zaujmou Flegra, Šmuclera, Pirka a další

ROZHOVOR Co dělat v čase vládních koronavirových omezení, abyste se nedostali do potíží? Zkušený adv…