V důsledku zavřených hranic a zastavené mezinárodní dopravy se začalo intenzivněji mluvit o zajištění potravinové soběstačnosti. Sněmovní hnutí Svoboda a přímá demokracie si ji bere jako zásadní téma a chce k tomu předkládat několik návrhů. Je podle vás důležité o něco takového usilovat, a případně proč?

Většina států se kdysi snažila o potravinovou soběstačnost. Také Československo. Tomu se to dařilo docela dobře, pokud nenastala sucha, nebo mokra, ale, jak známo, větru a dešti nelze poroučet. Ještě tak chvilkově vyvolat. Ta soběstačnost byla nutná z  důvodu, že ne všechny státy byly k sobě přátelské a jeden se nemohl spoléhat, že ti druzí mu v nouzi pomohou – snad výjimkou byl rok 1947 – z té či oné strany, vždyť se mohlo stát, že i ony mají o potraviny nouzi.

Po roce 1990 se globalizovalo. Dokonce někteří naši politici vykřikovali, že nic nemusíme pěstovat, že všechno dovezeme. Možná, že zapomněli, že v kapitalistickém systému se musí za vše platit, a tedy, že si na to „všechno“ musíme vydělat. Globalizovaly se i ceny, ale v mnohých státech se zemědělcům udělovaly bohaté dotace a zahraniční konkurence se potlačovala nejrůznějšími způsoby – viz třeba naše cukrovary, cukrovinky, voda a tak dále. Nyní zjišťujeme, že třeba vyletěly ceny masa o mnoho procent nahoru.