Na vašem facebooku jsem si přečetla: „Když prvního dubna otevřu noviny, najdu křečovitou snahu o aprílový humor. Když je otevřu druhého dubna, zjistím, že nezmizela.“ Souvisí to částečně i s vaším dalším sdělením, když jste zveřejnil před časem infografiku, která ilustruje mediální proces v České republice? Tedy proces: „Fáze 1. Neověřená, nepodložená, z kontextu vytržená zpráva; Fáze 2: Hysterické reakce politiků vše barev a vyznání; Fáze 3: Komentář politického geografa a Fáze 4: Hýkání na Facebooku tří šéfredaktorů; Fáze 5: Zjištění, že vše je jinak, a návrat do fáze 1. Mimochodem, tohle jste v podstatě napsal už před třemi lety a píšete, že vše stále platí. Skutečně se nic nemění?
Děkuji, že jste si všimli. Ty aktualizace mají být především pokus o ironický humor, bohužel s cílem poukázat na opravdový problém, který se ukrývá pod jeho povrchem. Česká tzv. mainstreamová média sice nabízejí různé pohledy na problémy, o kterých hovoří, ale v podstatě všechna fungují v rámci stejného myšlenkového směru, chcete-li diskursu. Nelze jim to vyčítat, jejich autoři se pohybují na stejných místech, hovoří o stejných věcech, sdílejí hodnoty a výrazně se polarizují. My proti vám, černí proti bílým. Je to přirozený jev všude, kde máte podobné lidi na omezeném prostoru, s podobnými vstupy i výstupy, ale produkty práce těchto lidí, tj. média, mají oslovovat „ty venku“. Takže chování, které zevnitř vypadá jako výsledek zdravého rozumu a svobodné vůle se navenek jeví jednoduše, předvídatelně. A lze je kritizovat tou ironickou zkratkou, kterou ale ti uvnitř nikdy nepochopí.
Pravda je, že v mediálním prostředí dochází ke změnám, ale ty změny nejsou v tom smyslu, že by se změnili již jednou přesvědčení, ale v tom, že přicházejí jiní, kteří jednostranná a, byť ne vlastní vinou, zaujatá média časem rozředí.
Když jsme zmiňovali aprílový humor. Na idnes.cz vyšel 1. dubna článek o tom, že EU zakáže pomlázku. Asi jste ho četl. Někteří lidé ale nedočetli do konce, kde bylo uvedeno, že jde o žert, vzali text vážně a začali ostře kritizovat, často i vulgárně, Evropskou unii. Jan Čulík na Britských listech pochybuje o tom, zda se dá u nás vůbec publikovat satira, protože aby mohla fungovat, musí se jasně odlišit od pevného, civilizovaného hodnotového systému, a ten v ČR není, tak lidi většinou nepoznají, že si z nich někdo dělá legraci. Proč si myslíte, že taková sranda způsobuje vyhrocené reakce? A mimochodem, i když člověk ví, že koledníci chodit budou a nezadrží je ani Brusel, co když si pak řekne… zatím… Co když kolem sebe už slyšíme tolik nařízení, která se nám jeví jako evidentní nesmysl, a přesto jsou platná, že příště uvěříme i tomu, že dojde k zabavení všech tatarů?
Aby satira fungovala, musí se podobat realitě, ale současně od ní musí být jasně odlišitelná. Prostě musíte poznat, kdy už je to humor, a kdy ne. Pokud satira příliš připomíná realitu, můžete si ji s ní snadno splést. Pokud je od reality příliš odlišná, nebude aktuální.
V prostředí, kdy image Evropské unie vypadá jako byrokratické monstrum, které se snaží omezovat, regulovat a krást svobody lidem, je satira o zabavování tatarů příliš pravděpodobná. Pokud znáte Cimrmanovu hru „Češi na severním pólu“, pak to je ta scéna, kde si pomocný učitel oblékne humorný převlek tučňáka a málem se tím připraví o život, protože jeho kolegové nevědí, že na severu tučňáci nežijí, tudíž jim to nepřijde směšné. Prostě ironie byla v tomto případě příliš blízko vnímané realitě, než aby byla pochopena správně. Není to její chyba, spíše bychom se měli pozastavit nad tím, jak vnímáme realitu a jaká doopravdy je.
Aprílové zprávy ovšem nebudou jistě tak velkým nebezpečím, o jakém se píše v souvislosti s dezinformacemi, které se šíří na sociálních sítích. A právě v tomto kontextu už zazněl i výraz „hodnotové ghetto“. Lidé si posílají informace, ne každá je věrohodná. Do jaké míry je podle vás skutečně nebezpečné tohle zavírání se do skupin na sociálních sítích? Ovlivňuje to už zásadně atmosféru ve společnosti?
Vytváření skupin je přirozené. Vždycky máme nějaké „my“ a pak jsou zde nějací „oni“. Problém je, že nám tento proces moderní technologie značně zjednodušila a urychlila. Jinak se nedomnívám, že by zde probíhaly nějaké výrazně nové procesy nebo změny. Spíše je to o tom se tu technologii naučit správně používat, ve správné míře ji věřit.
Měl by být obsah sdělení na sociálních sítích u nás více sledován? Je potřeba sociální sítě více regulovat? Když se nebavíme v rovině evidentních trestných činů nebo porušení zákona, samozřejmě… Na druhou stranu, jak skutečně zajistit to, že se budou sledovat zásadní věci po stránce zákona a nedojde ke zneužití?
Každá nová technologie má předvídatelné váze vývoje. 1) anarchie – každý si dělá, co chce. 2) seberegulace – účastníci tvoří vlastní pravidla, aby spolu mohli fungovat. 3) regulace – technologii objeví stát a snaží se ji svázat pravidly. 4) exodus části uživatelů do technologie, kde právě platí 1), a přizpůsobení se ostatních a 5) přizpůsobení se technologie, která se stane maistreamem, případně ztratí svůj půvab a zmizí. Kolotoč je u různých technologií v různých fázích, ale neustále vznikají nové. Třeba telefon je ve fázi 5, je to mainstream, všichni jej umí používat, existují regulace, komu, kde a jak má být přístupný a za jakých podmínek může být třeba odposloucháván. Naproti tomu Uber je na začátku 3, seberegulace nefunguje, stát vytváří pravidla a zainteresovaní křičí o konci. Je to prostě koloběh, ale nebojte se toho.
Psali jsme:
Ještě k veřejnoprávním médiím. Volební výbor Sněmovny, který rozhoduje o České televizi a o Českém rozhlase doporučil Poslanecké sněmovně přijmout výroční zprávy České televize. Mluví se o tom, že Zemanova ofenzíva vůči veřejnoprávnímu médiu skončila, protože Babiš si to prostě nepřeje. Mohou být spokojeni umělci, kteří podepsali petici Pět vět na obranu České televize?
Umělci zase něco podepsali? Omlouvám se, k tomu nejsem kompetentní.
Tohle ovšem evidentně nestačí například herečce Petře Špalkové. Ta se v pořadu Výzva na serveru Seznam Zprávy vyjádřila velmi nekompromisně k současné politické situaci. Držitelka Českého lva za vedlejší roli ve filmu Bába z ledu mimo jiné uvedla, že politické elity ničí morálku. „Mám obavy z toho, že se přikloníme k Rusku a Číně a k Východu a že tady začne nějaká diktatura. Strašně si to nepřeju, protože se mi nechce emigrovat. Ale v tom případě bych to musela zvážit,“ podotkla Špalková. „To, co se odehrává teď ve vrcholné politice, je jako z nějakého sarkastického snu. Nechci si přát něčí smrt, ale proč mě to třikrát denně napadne? Člověk se stydí za ty myšlenky,“ řekla Špalková, ale nechtěla specifikovat, čí smrt si přeje. Mnoho umělců situaci takto pociťuje, vnímají vše vyhroceně, nebo tu máme vážné ohrožení demokracie, o kterém Špalková mluví? Co by muselo nastat, abyste vy osobně například přemýšlel o emigraci?
Přepjatý výkřik přepjatého člověka, který je stimulován svým přepjatým okolím; je to jen důsledek toho, co jsem se snažil popsat na začátku. Když máte stejný směr a vzájemně ho sdílíte s podobně smýšlejícími, lidé, kteří mají nižší práh emocionální reakce, budou časem „vybuchovat“. Konkrétní argumenty (příklon k Bangladéši) jsou nepodstatné, jde jen o ventilaci vnitřního tlaku.
Pokud jde o umělce, před časem rozruch vzbudilo to, že ČEZ odmítl finančně podporovat filmový festival v Karlových Varech. Herec Jiří Mádl si odmítnutí sponzorství vysvětlil tak, že Daniel Beneš to mohl udělat schválně jako odvetu za kritiku Zemana. Lze akceptovat takové vysvětlení? Mimochodem, kdo může za to, že slovo umělec je často kontroverzně vnímáno v české veřejnosti? Prezident Zeman, který vůči nim vyvolává nenávist, nebo si za to mohou umělci sami politickou angažovaností?
Jakmile jste vypotencovaní, vidíte ve všem úskok nebo vyšší smysl. Je na to krásný výraz v jidiš – „ausgerechnet“. Ale psychologicky se držme pojmu efekt koktejlové párty. To, co říkáte, je daleko spíše zpráva o vnitřním stavu toho člověka než o faktech. Něco se prostě stalo a důsledky má on sklony interpretovat jako něco proti někomu. Přitom pravda je velmi pravděpodobně banální, prostě se tak z nějakého důvodu, nejspíše ekonomického, rozhodli. „A servírovat v mém věku jako zákusek rakvičky je prostě ohavné!“ – Saturnin.
Zajímal by mě také váš názor na vystupování Jaromíra Soukupa. V jednom z Duelů se svých hostů zeptal na to, koho by nechtěli mít za souseda. Na výběr byl muslim, Rom, černoch a Miroslav Kalousek. Soukup sklidil za to bouři nevole. Pavel Šafr na něj chce poslat trestní oznámení. Je to přes čáru?
Trestní oznámení je PR nástroj, jehož pomocí dáváme najevo svou morální nadřazenost a snažíme se nálepkovat soupeře jako zločince.
Jak vlastně hodnotit pořady pana Soukupa, který už si vysloužil řadu stížností na mediální radu?
Upřímně, Soukup šel do rizika, ale jeho strategie řekněme řízené neprofesionality a jistého buranství v obleku magnáta nese ovoce. Využil volného prostoru na mediálním trhu, kde prostě chyběl protinázor, oblékl si image blízký lidem, okopíroval ustálené mediální formáty a uspěl s tím. Mimochodem mediální rada pro něj není autorita, ale cíl, protože je ztělesněním toho, co kritizuje, a pokud nedojde k větší změně, tak jakýkoli zákrok proti němu bude spíše ublížením jí.
A vrátím se na začátek a v podstatě navážu na první otázku. Co vám nejvíc vadí v českých médiích?
Mně osobně velmi vadí nedostatek sebereflexe mainstreamu, protože právě on je příčinou a agentem všeho, co jsem se snažil popsat. Ano, dá se vysvětlit sociálními mechanismy, ale pořád jsou to dospělí a často velmi vzdělaní lidé. Přitom by stačilo, kdyby dejme tomu zpravodajství ČT bylo více vyvážené, pokud jde o vyznění, a méně založené na konkrétních politických hodnotách, a lidé typu Soukup by rázem byli okrajovou záležitostí úplně stejně, jako by nikoho nezajímaly fakenews servery a otevřeně propagandistické zpravodajství.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
