Co je důvodem masakru v Las Vegas?Anketa
Katalánsko deklarovalo v referendu zájem osamostatnit se od Španělska. Jaké ústavněprávní a mezinárodněprávní kroky jsou třeba, aby z této vůle obyvatel reálně vznikl samostatný stát?
Stát je mocenská organizace lidské společnosti. Rozhodující je, kdo vykonává moc na určitém území. Kromě politického vyhlášení nezávislosti je nutné, aby nový stát ovládl policii a armádu na svém území. Uvidíme, jak na vyhlášení nezávislosti zareaguje velení katalánské policie a katalánští vojáci ve španělské armádě. Například v případě odtržení Krymu od Ukrajiny bylo významné, že velení ukrajinského loďstva v Sevastopolu podpořilo odtržení od Ukrajiny a dodalo krymským politickým orgánům významnou mocenskou sílu.
Také bude významné, zda španělská madridská vláda se odhodlá k vojenskému zásahu a k vojenské okupaci Katalánska. Území je toho, kdo jej ovládá. Právní otázky jsou druhořadé, jelikož nový stát si vytváří revoluční cestou svůj právní řád. Vyhlášení samostatnosti bude v souladu s novým katalánským právním řádem a bude pramenem tohoto nového právního řádu, zatímco z pohledu španělského práva bude neústavní.
Katalánsko je autonomním územím v rámci unitárního státu. Kdyby bylo Španělsko federací a Katalánsko jednou z jeho zemí (pro příklad jako Kalifornie v USA nebo Bavorsko v Německu), byl by to pro jeho šance na osamostatnění nějaký rozdíl?
Španělsko dnes vykazuje znaky federace, byť takto označováno ústavně není. Jsou federace, které uznávají právo členského státu na vystoupení, což byl Sovětský svaz nebo Jugoslávie. Jsou však federace, které to neuznávají, což je USA a Německo. Proto se při odtržení jižních států USA 1861 severní státy dívaly na jižní jako na vzbouřence. Je to paradoxní, jelikož samotné Spojené státy vznikly vzpourou proti Británii. Rozhodující však nejsou právní, ale mocenské poměry. Spojené státy vzpouru proti Británii vojensky vyhrály, proto získaly nezávislost. Jižní státy USA svou vzpouru v občanské válce prohrály, proto samostatné nejsou.
Pojďme si ještě vysvětlit, co je to vůbec ta „autonomie“, kterou Katalánsko v rámci Španělska má.
Autonomie znamená, že určité území státu se spravuje jinak než většina území. Více věcí rozhoduje místní správa, a ne centrální vláda, která jinak vládne na zbývajícím území státu. Zajímavá je autonomie Grónska, které přesahuje velikost mateřského Dánska. Katalánsko spolu s Baskickem má faktickou odlišnost v tom, že lidé na jejich území se hlásí k jinému národu a užívají jiný jazyk než španělštinu (kastilštinu). To odlišuje Katalánsko a Baskicko od jiných oblastí Španělska.
Jak a kde vůbec může být takové referendum o secesi uspořádáno? Může se pro něj rozhodnout jakákoliv část území?
Referendum není určující pro vznik státu. Určující je, zda tento nový stát převezme fakticky moc od starého státu. Samozřejmě je referendum zdrojem demokratické legitimity vyhlášení samostatnosti. Ale například československý stát vznikl v roce 1918 bez referenda. Stejně tomu bylo při rozdělení Československa 1992.
Centrální španělská vláda v Madridu je za své chování kritizována. Jaké jiné možnosti se ale vládě, která slibuje, že bude usilovat o zachování celistvosti země, nabízejí? Pokud by se dobrovolně smířila se ztrátou části území, nevystavovala by se riziku stíhání za velezradu?
Vznik a zánik státu jsou primárně mocenskou otázkou. Právo je až sekundární. Z pohledu rakouského práva byl Masaryk zemězrádce. Z pohledu nového československého práva prezident – osvoboditel. Stejně to bude platit i v Katalánsku. Rozhodnutí španělského ústavního soudu o katalánské samostatnosti nemají faktický význam. Rozhodující bude, čí tanky a policie ovládnou katalánskou zemi.
Do dění může vstoupit i Evropská unie, jíž je Španělsko členem. Jaké má EU v takovém případě možnosti vůči členskému státu, ve kterém se dějí takové věci, jako že občané jsou při hlasování rozháněni gumovými projektily? Připomeňme, že EU hrozí svými sankčními mechanismy Polsku za „porušení demokratických hodnot“ v mnohem menší míře.
Evropská unie nemá žádné pravomoci ve vztahu k právu národa na sebeurčení. Katalánsko ukazuje pokrytectví Evropské unie, ale i našich justičních představitelů. Útoky na Polsko a Maďarsko jsou nesmyslné při pohledu na španělské násilí v Katalánsku. Pokrytecky vyznívají útoky na Polsko pro údajné ohrožení právního státu, když vidíme krev na barcelonské dlažbě prolitou při zásahu španělské policie proti účastníkům referenda 1. 10. 2017. Problém demokratického státu není, že je umožněno odvolat předsedu soudu, ale že jsou lidé mláceni za přihlášení se k právu národa na sebeurčení. Přitom Španělsko uznalo právo na sebeurčení svých bývalých kolonií. Je s podivem, že lidem v Africe, Americe či Asii nakonec dalo právo, které svým občanům v Evropě upírá.
Pokud by se Katalánsko od Španělska osamostatnilo, jak by to bylo s jeho vztahem k EU? Muselo by absolvovat celý přístupový proces? A musela by EU napříč dnešním Španělskem budovat novou vnější hranici?
Katalánsko by muselo být do EU přijato. Na druhé straně by to mohl být rychlý proces, protože dnes je součástí EU a platí zde euro. Ale možná by Katalánci o členství v EU neměli zájem.
Katalánští politici pod vlivem událostí při nedělním referendu hrozili Španělsku, že jej za chování policistů budou žalovat u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Jak je to u tohoto tribunálu s těmito záležitostmi se sporným mezinárodním prvkem, kde jedna strana tvrdí, že jde o mezinárodní záležitost, zatímco druhá trvá na tom, že je to záležitost vnitrostátní?
O samostatnosti se rozhoduje na barikádách, ne v soudních síních.
Objevuje se názor, že dění v Katalánsku je součástí širšího procesu oddělování regionů, který může probíhat po celé Evropě (Benátsko v Itálii, Skotsko ve Velké Británii, ve Španělsku rovněž Baskicko). Co podle vás způsobilo, že právě teď tolik ožívá vědomí identity u těchto menších a doposud nesamostatných národů a zemí?
Je to přirozená touha, že si lidé chtějí rozhodovat ve své zemi své věci sami. Centralismus je dnes zhoubou řádného fungování demokratického státu. Proto vzniká přirozený odpor proti němu především v rámci historicky vzniklých útvarů, které staletí či tisíciletí existovaly. Každé mocenské centrum se nerado o moc dělí. Centralizace moci s sebou nese i centralizaci peněz, což vyhovuje těm, kteří mají blízko k existujícím mocenským strukturám. A jakékoli oslabení vlivu centra, což je spojeno s dělbou moci v rámci území, je jimi odmítáno.
Co by měly dělat orgány České republiky, aby v budoucnu nemusely řešit podobné problémy například ve vztahu k Moravě?
Prvořadé je odmítnout centralismus. Například dříve byly fakultní nemocnice v Brně a Ostravě zřizovány krajským ústavem národního zdraví, což byla organizace krajského národního výboru. Nyní jsou řízeny z pražského ministerstva zdravotnictví. Dříve vykonávaly památkovou správu národních kulturních památek (tím je i brněnský Špilberk), krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Nyní to vykonává pražský Národní památkový ústav. Tedy mnohé působnosti se přenesly na centrální úřady. To dokresluje obrovský růst zaměstnanců ministerstev za posledních 25 let. Za Rakouska-Uherska si většinu škol postavily obce samy. Dnes si bez státní dotace na nich nevymění ani okna. To obrovské bujení moci a rozkrádání veřejných peněz v Praze lidi provokuje a vadím jim.
Druhou věcí je uznání moravské národnosti. Ve sčítání lidu se více než 630 000 lidí přihlásilo k moravské národnosti. Na Slovensku je zástupce moravského národa členem Rady vlády pro národnostní menšiny. Ovšem pražská vláda pohrdá statisíci občanů tohoto státu a raději do této rady přizve kohokoliv, jen ne příslušníka národa moravského, který je po českém druhý nejpočetnější u nás. A to přesto, že byla interpelována v této věci moravským poslancem Pavlem Blažkem. Moudrý stát by rovněž respektoval s nutnými odchylkami tisícileté zemské hranice a chránil zemské symboly (znak a vlajku). Uznání Moravy, Slezska, ale i Čech může být v této symbolické podobě, není nutné dělat radikální kroky. Jen si uvědomit historii vlastní země.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jakub Vosáhlo
