Začněme osobně. Právě zvolený ombudsman Stanislav Křeček byl vaším kolegou v poslaneckém klubu ČSSD, oba jste se věnovali právu, seděli jste ve stejném výboru, takže předpokládám, že jste se dobře poznali. Je pan Křeček vhodným kandidátem na ombudsmana?
Stanislav Křeček je velmi vhodným kandidátem na veřejného ochránce práv. Působil jako advokát, tedy hájil práva lidí, a to i vůči státu či obecně držitelům moci. Každý advokát, který hají člověka proti státnímu orgánu, naplňuje v malém působnost ombudsmana. Stanislav Křeček tuto roli plnil i při hájení práv nájemníků, což mnohdy byli lidé nemajetní. Zabýval se jejich zájmy jako předseda Sdružení nájemníků. Jezdil po Čechách a Moravě a hájil práva jiných lidí. Má velký právní rozhled a sociální cítění.
V době, kdy jste působili v ústavněprávním výboru, byl přijímán zákon zřizující úřad Veřejného ochránce práv, tedy ombudsmana. Dnes čelí Stanislav Křeček kritice, že není způsobilý být ombudsmanem, protože dostatečně nerespektuje práva menšin a nevnímá problém diskriminace. Povězte, prosím, za tehdejší zákonodárce – bylo původním záměrem instituce ombudsmana klást důraz právě na toto? Nebo s jakými ambicemi byl tento úřad zřizován?
Ombudsman vznikl v severských zemích jako nástroj parlamentu ke kontrole výkonu veřejné správy vůči občanům. Takto byl ombudsman vytvořen i u nás a je to jeho hlavní agenda. Že se Stanislav Křeček chce věnovat této tradiční a hlavní náplni úřadu veřejného ochránce práv, je správné. Lidé jsou u náš naštvaní tím, že je nefunkční stavební správa, špatně jim vyměří důchody a tisíci dalšími věcmi při jednání na úřadech. Lidé musí cítit, že se mají kam obrátit, kde se jim budou snažit pomoci. Ombudsman je pro lidi, ne pro nátlakové (lobbistické) skupiny.
Dovolil bych si kacířskou právnickou úvahu. Zaznívá, že ombudsman by měl „chránit ty nejpostiženější“. Mně ale přijde, že je to trochu mimo jeho poslání. Ty nejchudší a nejubožejší by přece měl chránit stát – ten na to má mnohem více prostředků a moci než jeden malý brněnský úřad. Ombudsman by pak měl být tím, kdo koriguje stát, když při této své činnosti spáchá nějaký exces, kterým nadměrně zasáhne do něčích práv. A to nemusí být „ten nejslabší“, ale klidně ten, kdo při ochraně nejslabších byl poškozen. Čili o kritériu „potřebnosti“ bychom se v případě ombudsmana vůbec neměli bavit...
Veřejný ochránce práv je také státní orgán. Projevuje se zde vzájemná dělba činností mezi různé státní orgány. Jsou státy, které ombudsmana mají, i státy, kde není. Při dobré organizaci a vedení, je tento úřad smysluplný. Vše záleží na lidech, ta samá věc může být funkční a užitečná, ale v rukou jiných je obtěžující a zbytečná. Jsem optimista a vidím pro tento úřad pod Stanislavem Křečkem dobrou budoucnost.
Na ombudsmana se obrací lidé. Záleží tedy na jejich podnětech, co budou chtít řešit. A vůbec to nemusí být jen lidé chudí. Například daně a poplatky platí většina obyvatel, chudých i bohatých, a nesprávné jednání finanční správy tak dopadá na všechny. I zde může ombudsman pomoci.
Posunul se nějakým způsobem tento úřad ve smyslu svého účelu a agendy od doby, kdy v roce 2000 vznikl? A přispěly k tomu osoby jeho vykonavatelů – Otakara Motejla, Pavla Varvařovského a Anny Šabatové?
Určitě se posunul. Je to však vyvoláno především zákonnými změnami, někdy vnucenými Evropskou unií. Vládní představitelé by si měli prověřit, když přijímají v Bruselu nějaký závazek, zda nejde o byrokratickou a drahou zátěž, či jde o užitečnou věc. Navíc řada opatření, které nyní spojujeme s ombudsmanem podle bruselských směrnic, byla u nás zakotvena již dříve např. Listinou základních práv a svobod a sledována různými státními kontrolními orgány a inspekcemi.
Můj dojem je, že za Anny Šabatové se úřad ombudsmana začal věnovat i případům, kdy nebyl na jedné straně občan a na druhé stát, případně role státu byla nepříliš umně „navlečena“ (například, že stát měl nad nějakým soukromým vztahem provádět dohled a nedělal to, úřad se ovšem přes tuto konstrukci vyjadřoval i k meritornímu soukromému vztahu). Podstatou bylo, že úřad ombudsmana začal zasahovat do soukromých právních vztahů. Extrémem byl případ realitní kanceláře, kdy zaměstnankyně veřejného ochránce práv předstírala, že je romskou zájemkyní o bydlení a „testovala“, zda nebude diskriminována. Měl by ombudsman takto zasahovat do soukromých vztahů, když máme rozsáhlou a štědře placenou soustavu soudů?
Zásah státu do soukromých vztahů s úmyslem vynucovat nějaké konkrétní představy, co je obecné dobro, je velmi problematický. Navíc stát nemá provokovat protiprávní jednání bez výslovného zákonného podkladu. Taková provokace ze strany státu je zakázána v trestním právu a jen výjimečně dovolena, např. formou zkoušky spolehlivosti u příslušníků ozbrojených sborů. Ombudsman nemá provokovat, ale pomáhat.
Advokátka Monika Čírtková napsala, že ombudsman by především měl mezi všemi lidmi vzbuzovat důvěru, aby se nebáli na něj obracet. A naznačila, že v současnosti tomu tak není, naopak, že lidem se při vyslovení slova „ombudsmanka“ otevírá kudla v kapse, což není žádoucí stav. Souhlasíte s tím, že základem úřadu ombudsmana je jeho důvěryhodnost u veřejnosti, a že dnes je tato důvěryhodnost sporná?
Apel paní Moniky Čírtkové je pochopitelný. Základem každého úřadu je důvěryhodnost. Stanislav Křeček byl pro lidi důvěryhodný, proto jej vyhledávali jako advokáta a předsedu Sdružení nájemníků, když potřebovali pomoc. Byl důvěryhodný pro voliče, když jej opakovaně z nevolitelného místa kandidátky sociální demokracie v Praze vynesli do Poslanecké sněmovny preferenční hlasy lidí.
Před volbou ombudsmana padla výhrůžka ze strany organizace Milion chvilek, že pokud bude zvolen Stanislav Křeček, tak jsou připraveni opět vyrazit demonstrovat. Je taková pohrůžka ještě v mantinelech demokratického vyjádření názoru, nebo se jedná o nátlak na volitelský sbor, který meze demokracie překračuje?
Především to vypovídá o charakteru lidí z vedení této nátlakové organizace. Vystihl to Václav Klaus ml., když kriticky poukázal na to, že tato nátlaková organizace není schopna získat podporu pro někoho, kterého považuje za dobrého, a tak útočí na jiného kandidáta. I ostatní kandidáti Vít Schorm a Jan Matys splňovali předpoklady pro veřejného ochránce práv, ale splňuje je i Stanislav Křeček, a navíc měl podporu většiny poslanců, proto zvítězil. To je legitimní a demokratické.
Milion chvilek se fakticky snaží ovlivnit a prosadit svá přání vůči voleným orgánům. Přitom nemá formu politické strany, které podle Ústavy ve volbách soutěži o politickou moc ve státě. Fakticky je tím obcházena regulace a kontrola politické činnosti. Když si založíte politickou stranu, jste podrobeni dozoru a různým omezením ve financování. Když si založíte spolek, tyto povinnosti nemáte. Pokud však spolek chce ovlivňovat výkon moci, aniž by byl podroben omezením a povinnostem politické strany, jde o obcházení práva.
Vy jste zažil podobný nátlak v minulém roce, když jste se ucházel o funkci zástupce ombudsmanky, a tehdy proti vám založili akci „Ombudsman v ohrožení“. Jakou máte osobní zkušenost s tímto „občanským“ nátlakem?
Ale dá se to vydržet. Přichází totiž ihned podpora od lidí, kteří vám fandí a podporují. I manželka je na mne milejší, když mi nadávají jiní. Je-li někdo ve veřejném prostoru, musí počítat s tím, že se proti němu postaví různé nátlakové skupiny. Tehdy se snažil Jan Urban, který byl činný pro Diag Human, a já nikdy Diag a jeho obrovské nároky vůči státu nepodporoval. Nechci být s Janem Urbanem na jedné lodi, takže mne jeho útoky nepřekvapují. Často kritizuji zneužívání moci, včetně v praxi nejvyššího a vrchních státních zastupitelství. I tím jsem určité držitele moci naštval.
Proti Tomáši Masarykovi se také organizovaly při hilsneriádě veřejné útoky a studenti mu nadávali. Na mne jsou studenti hodní a studentky milé. I při procesech s Miladou Horákovou se organizovaly veřejné akce na její dehonestaci. A co zaplněné Václavské náměstí v Praze v době Protektorátu Čechy a Morava jako výraz podpory německé říši. Někdy si říkám, co by asi dělali ti, kteří na mne či jiné útočí, aniž mají pravdivé informace, kdyby byl rok 1942 či 1952.
V poslední době se rozmáhá snaha znemožnit některým osobám, byť jen kandidovat do některých funkcí, a to se zdůvodněním, že jsou „ohrožením demokracie“. Není větším ohrožením demokracie to, že je zpochybňováno rovné právo ucházet se o funkci a že si někdo osobuje právo kádrovat kandidáty a rozhodovat, kdo je a kdo není demokrat?
Vedle formálního zakotvení práv je nutné sledovat, jak to v praxi chodí. Jsou filmové dokumenty z Německa po nástupu Hitlera, ale ještě před právní degradací Židů, že byl prováděn nátlak, aby se lidé báli nakupovat v židovských obchodech, tak, že v době, kdy neplatil zákaz nakupovat v židovských obchodech, stáli před těmito obchody výhrůžně vypadající SA-mani a již to samo způsobilo strach lidí, kteří nebyli protižidovští, ale raději v ten čas u svých dlouholetých obchodníků nenakupovali. Raději se vyhli.
Proto je důležité se nebát a jít proti proudu, když víte, že jednáte správně. Jsem rád, že neuhnul Stanislav Křeček. Vždyť dneska útočí na právo pana Křečka kandidovat na ombudsmana, zítra budou útočit na mne a pozítří na někoho dalšího a pak zas na někoho jiného. A u koho to skončí a skončilo by to vůbec? Proto je správné se tomu postavit a říci NE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
