Býváte častým kritikem právních a procedurálních záležitostí v rámci Rady ČTK, jíž jste členem. Změnilo se něco v poslední době na fungování v kontrolním orgánu České tiskové kanceláře?
Předně, ze všeho nejdřív a principiálně je nutné hned úvodem zdůraznit, že teď a tady nebudu mluvit jako člen Rady ČTK, ale zásadně jen jako fyzická osoba, občan – Pavel Foltán, mediální analytik, mediální právník, občan, volič, daňový poplatník a už asi čtyřicet let i spořádaný plátce rozhlasového a televizního poplatku podle zákona. Ohledně toho pojmu „fungování“ by možná leckdo leckde mohl mít pocit, že tato rada spíš nefunguje, než funguje – tedy co do parametrů zastupování zájmů veřejnosti.
Já tam nejsem kritikem, ale spíš něčím jako misionářem. Protože to, co se tam už tři roky snažím vysvětlit, není kritika, ale prosté konstatování faktů. Zároveň je to i logická snaha o dosažení nápravy, o systemizaci a o zavedení řádu. Ostatně to dělám vždy a všude, kde je nějaká ta „krizovka“, jak se říká. A dělám to zcela nekompromisně čili „padni, komu padni“. Je to můj celoživotní styl. A takzvaně „na stará kolena“ už ani na tomhle nebudu nic měnit.
Co z vašeho počínání ve stylu „padni, komu padni“ byste zmínil z působení v Radě ČTK nebo dříve v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání?
Když jsem v květnu 2009 přišel po letech znovu do RRTV do funkce místopředsedy, hned jsem začal s nápravou základních vad, jichž se dopustila ta předchozí, takzvaně Pospíchalova a Žákova rada, dosazená Špidlou & spol. účelově politicky natvrdo zhruba v polovině roku 2003, a to po nezákonném odvolání té takzvané Muchkovy rady. Ta zkráceně řečeno „Pospíchalova“ rada byla de facto debatním kroužkem, poněkud šmrncnutým politicko-mocenskými ambicemi, zcela bez citu, pochopení, bez kompletní i komplexní znalosti terénu, tedy broadcastingu, lidí v něm, jejich vazeb, vztahů a podobně.
No a ta „Pospíchalova“ rada se tehdy začala chovat vrchnostensky, totálně překopala úřad, ale hlavně udělala tu podstatnou chybu, že zrušila předchozí dlouhodobě zavedenou a pozitivně funkční komunikaci s broadcastingem. Dokonce zašla tak daleko, že odmítla některým broadcasterům přidělit kmitočty i přes to, že to nemohla řádně zdůvodnit. Takže tím se na ni sesypaly desítky a desítky soudních žalob, které nemohla vyhrát. Po svém nástupu do funkce jsem obratem svolal zástupce největších broadcasterů a sdělil jim, že obnovuji právě tu intenzivní komunikaci s nimi, na kterou byli zvyklí ještě z doby té Muchkovy rady, kde jsme působili spolu s Petrem Štěpánkem a Petrem Žantovským a kdy to všechno řádně, po právu a bez problémů správně fungovalo.
Jak se obnovená spolupráce RRTV s broadcastery projevila?
Hned po této schůzce k obnovení komunikace se dostavil první hmatatelný výsledek, což byl zároveň i můj velký pozitivní signál do broadcastingu. A to, že jeden z tehdy nejmocnějších mužů českého broadcastingu, Michel Fleischmann, na základě mého vstřícného přístupu hned stáhl od soudu třicet šest žalob, které jeho firma podala na předchozí Pospíchalovu radu. Byl to pochopitelně projev toho, že ti broadcasteři mě osobně velmi dobře znali z mnohaleté praxe a měli ke mně plnou důvěru. Věděli, že na Foltánovo slovo se můžou stoprocentně spolehnout za jakýchkoliv okolností. Indiáni tomu kdysi říkali „howgh“, a to bylo něco mnohem víc než kulaté razítko s „tygrem“ jménem republiky a podobně. To byla záruka, že to, co jsme si řekli, to bude platit, a nikdo to neporuší, jen přes naši mrtvolu. Takhle se dělá seriózně všechno kdekoliv, kdykoliv. A jestli ne, pak je to konečná, nejdřív lokální, ale pak i globální.
Psali jsme:
V Radě ČTK jste ale se svým stylem narazil. Čím si to vysvětlujete?
Když jsem před třemi lety čili začátkem března 2018 přišel do Rady ČTK tehdy spolu s kolegou Petrem Žantovským, tak jsem symbolicky řečeno s majorem Terazkym asi mohl tušit, že „to nebude bohviečo“. Jenomže ono to bylo ještě o dost horší, než se dalo čekat: opět jakýsi debatní kroužek, chlebíček, kafíčko a za hodinku – řečeno s filmovým Bohušem Stejskalem – „hotové, vyřízené“. Procedura jaksi po sousedsku a zákony a právní rámec? Inu, zatím ještě radši „no comment“. Zatím.
A když jsem jim řekl něco o tom jejich nedodržování procedury a zákonů, bylo mi vrchnostensky opáčeno, „ale my to tu prostě tak děláme“. Byl to od počátku veletrh voluntarismu a svévole včetně pokusů o nadřízenost „vedení rady“ nad těmi dvěma „bažanty“, co nám je sem nasadili, tedy nad tím Foltánem a Žantovským. Prostě jak to hned kdosi kdesi glosoval, zkusili na nás takzvanou mazáckou vojnu. Ale hned po naší první reakci toho radši museli nechat.
Poněkud pikantní podrobnosti zatím ještě vynechám. Zatím. Však ono na to zřejmě ještě dojde, až doba otěhotní časem. Vždycky totiž je předehrou pozdějšího průšvihu, když skuteční bažanti a diletanti v branži se snaží na staré mazáky z branže nastolit mazáckou vojnu, šikanu a další divočiny. Pak už jsou ty reakce následujících průšvihů jen otázkou času, kdy mazákům dojde trpělivost. No a ten jejich voluntarismus dělá všechno pro to, aby nám ta trpělivost došla už brzy.
Co byste o působení současné Rady ČTK mohl veřejnosti prozradit?
Během tří let, co jsem ve funkci, se při jednáních projevila, respektive odhalila úroveň právního vědomí u jednotlivých členů této rady. To je pro veřejnost velmi důležitá informace. A měl by to být aktuálně velmi důležitý signál i pro politiky. Projevilo se i pár dalších zajímavých momentů v ještě zajímavějších souvislostech. Například když předchozí předseda do médií prohlásil, že je pro privatizaci ČTK, no a jeho následovník čili současný předseda nedlouho po svém příchodu do té rady řekl do médií totéž.
Tedy že i on je pro privatizaci ČTK, a řekl to jako svou prioritu poté, co se chopil předsednické funkce. Zajímavé, že? A po svém nástupu sdělil další svou prioritu, a to že chce podporovat zvýšení zisků ČTK, což je poněkud, respektive úplně mimo, účel a úlohu rady, členů i předsedy rady, protože ti všichni musejí ze zákona hájit zájmy veřejnosti, ale nikoli zájmy ČTK včetně zvyšování jejího zisku. Podobně zvláštní bylo, když služebně nejmladší člen rady hned na svém prvním zasedání také coby své entrée prohlásil, že chce hlavně hájit zájmy ČTK. No a dost se divil, když jsem ho ihned upozornil, že podle zákona je v radě od toho, aby hájil zájmy veřejnosti.
Projevila se nějak vaše snaha o kultivaci právního vědomí členů rady?
Projevila. A sice ve zformování a stmelení pětiruké hlasovací mašinerie ve stylu „Antifoltán“ a v jejím rámci proběhla i velkobulvární publicita v ČT24 i v Blesku. V něm dokonce na ploše tří čtvrtin stránky, což má svůj půvab zejména pro ty lidi z branže, co dobře vědí, kolik stojí taková plocha v bulvárním bulváru, přičemž mě to ale nestálo ani korunu.
A tak to našinci z branže považovali za můj gratis majstrštyk a náramně je to pobavilo. A jen pro úplnost a doplnění: pan předseda prý dříve pracoval v Blesku a jedna členka rady prý dříve pracovala v České televizi... tož tak. No a já se – proti své vůli – bleskem dostal zdarma do nejbulvárnějšího bulváru, a to skoro na celou stranu. Zcela gratis. To prostě nevymyslíš. To se „samo“ musí stát.
Jak přijímají kolegové radní vaše rozdílná stanoviska, jimiž k průběhu zasedání Rady ČTK vůbec nešetříte?
U té „hlasovací pětky“ se z mých rozdílných stanovisek projevila panická hrůza, ačkoli jde o standardní procedurální nástroj. Nevyšla jim snaha je zrušit, a tak nastoupila náhradní snaha omezit rozdílná stanoviska. To dělají hlavně formou cenzury čili zpravidla tím, že ta moje rozdílná stanoviska prostě v zápise nezveřejní, což ale podle práva nesmějí. Tedy i zde porušují právní rámec, a to opakovaně a systematicky. Také se při zasedáních snaží omezit prostor pro řešení podstatných a důležitých věcí. A to snahou protlačit irelevantní, nepotřebné, zcela zástupné zbytečnosti jako například jejich tzv. etický kodex anebo tabulku docházky na zasedání, později „zdokonalenou“ na záznam příchodů a odchodů.
My, co už něco pamatujeme, zejména z doby té předchozí totality, víme, že tehdy se tomu říkalo „píchačky“, takže tahle grupa v radě zavedla píchačky. Ale jaksi jim to nepřineslo žádný velký úspěch. Spíš naopak. Je to směšné. A je to negativní, když tím dochází k negaci času a energie rady pro mnohem důležitější věci, a to hlavně pro službu veřejnosti. Ta je ale nezajímá, jak zcela jasně a jednoznačně plyne z jejich dlouhodobého přístupu v praxi. Takže neznají, či nepochopili zákon.
Psali jsme:
Průběh každého jednání Rady ČTK teď už může sledovat kdokoli, koho to zajímá. Stojí za to věnovat tomu čas?
Někdo v této radě asi miluje světla ramp a televizních kamer, takže si prosadil přímý přenos a následný videozáznam ze zasedání. Celá veřejnost se tak může on-line a pak i ze záznamu podívat na to, jak „profesionálně“ to tam vedou a jak hájí zájmy veřejnosti. Například v úterý 16. února ke konci zasedání dala ta „hlasovací pětka“ v rozporu se svým usnesením z ledna zcela jasně a nepochybně najevo, že nezastupuje zájmy veřejnosti, ale zájmy vedení ČTK, že jí nevadí, když ředitel ČTK pošle zhruba 40 stran podkladů pro jednání rady o konkrétním bodu až den před zasedáním, přestože je má poslat nejpozději 15 dní před termínem jejího zasedání.
A tím těch pět členů rady dalo jasně najevo i to, jak si představují kontrolu ČTK čili přesně podle toho, jak to chce její ředitel. A když se proti tomu jeden nebo dva členové rady postaví, tak se s nimi už dál nebaví. Zároveň tím prokázali, že neznají ani zákon o ČTK a že nevědí ani to, proč jsou v tomto kontrolním orgánu a co tam v zájmu veřejnosti mají dělat. Veřejnosti tak lze jen doporučit, aby sledovala ty videozáznamy ze zasedání – na webu ČTK v sekci „Rada ČTK“. Je to velmi poučné zejména pro lidi, které bulvární mainstream ještě neodnaučil samostatně myslet vlastním selským rozumem.
Splňuje Rada ČTK a od loňské výrazné obměny i tolik kritizovaná Rada ČT to, co mají ze zákona uloženo, a co bylo smyslem jejich vytvoření?
Je bezpodmínečně nutné pochopit, o čem to je. Především o tom, že jak ty předchozí Rady ČT, tak i předchozí Rady ČTK plnily a postupně „normalizovaly“ něčí záměr spočívající v tom, že obě tyto rady sice podle zákona – čili de iure – mají zastupovat zájmy veřejnosti, ale ve skutečnosti – a tedy de facto – zastupují zájmy médií, která mají kontrolovat. Takže prostě a jasně řečeno – Rada ČT dlouhodobě zastupuje zájmy vedení České televize a Rada ČTK zastupuje zájmy vedení České tiskové kanceláře, ale nikoli zájmy veřejnosti.
Přesněji řečeno, obě rady dlouhodobě postupovaly a zatím ještě i postupují proti zájmům veřejnosti. A tedy i v rozporu s příslušnými zákony. To tvrdím dlouhodobě. A coby člen Rady ČTK to říkám už po dobu tří let. Takže celé ty tři roky jsem pro pět členů aliance „Antifoltán“ v Radě ČTK i pro vedení ČTK v podstatě cosi jako persona non grata. A tak se tam ke mně i chovají. Inu, řečeno s Karlem Krylem – je to jejich rozlitý pivo. Nikoliv moje. Aby veřejnost měla jasno i v tomhle směru.
Může ale veřejnost dát nějakým způsobem najevo, že se jí třeba na vysílání České televize – kupříkladu její pokroucené zpravodajství – nelíbí?
Občan, volič, daňový poplatník, plátce televizního poplatku a divák v jedné osobě – a v souhrnu veřejnost – si vždycky může vyhradit svá práva včetně toho říct cokoliv kdykoliv a komukoliv z médií veřejné služby. Tedy i to, co nedělají dobře, anebo co dělají špatně či co mají dělat jinak či co nemají dělat vůbec. A můžou to prostřednictvím volených poslanců vzkázat i mediálním radám. Jiná věc je, že to zatím veřejnost přímo nedělá. Zatím.
Ale ta veřejnost už to dost dlouho a i dost viditelně dělá nepřímo. A to tím, že u médií veřejné služby už dlouho zívá nudou jako Brno, a to čím dál víc. Ta média to moc dobře vědí, ale nepřiznají. A proto na lidi zkoušejí ty pohádky ovčí babičky z těch „objektivních a nezávislých“ zdrojů. Už se také mnohokrát mluvilo o tom, že kdyby se veřejnost naštvala natolik, že by přestala většinově platit televizní poplatek, pak by ČT neměla reálně šanci přežít pravděpodobně ani jeden rok. Tohle jsou zajímavé faktory, zajímavé parametry i jejich souvislosti.
Nikdo zatím veřejnosti neřekl, jestli by ČT přežila nějakou větší a delší krizi. A jakou. Když se na něco v tomto smyslu nesměle zeptá někdo v Radě ČT, kdo má trochu erudici v ekonomice, tak je z toho málem „poprask na laguně“ a pozdvižení na vsi v kavárně, které se prý už dlouho v Praze i na vsi přezdívá „krafárna“.
Moderátorka Nora Fridrichová si postěžovala na výrok předsedy Sněmovny Radka Vondráčka, který prohlásil, že ČT má rád, ale pořady 168 hodin a Reportéři ČT by na ní být neměly, protože nejsou veřejnoprávní. Dal byste za pravdu jejímu zdůvodnění, že ty pořady jsou politikům v zádech a nastavují kritické hodnocení, které je pro veřejnost velmi důležité, i když se to těm politikům nelíbí?
Já jsem velmi pozorně sledoval vysílání České televize v době od května 2009 do května 2015 z pracovní povinnosti v rámci výkonu své veřejné funkce místopředsedy RRTV – to byla moje profese. Tu jsem zcela bezezbytku a co možná nejlépe plnil, striktně ve smyslu příslušných ustanovení platné právní úpravy. Vždy objektivně, nezaujatě, odborně, korektně, možná někdy velmi důsledně, až přísně, ale pokaždé spravedlivě. Takhle to dělám vždycky a všude. A je mi šumafuk, co si o tom kdo myslí.
V RRTV se mi za celých šest let ani jednou nestalo, že by můj právní, věcný, odborný či jiný názor někdo zpochybnil. Od května 2015 už jsem z titulu funkce vysílání ČT sledovat nemusel, tak od té doby se už na Českou televizi nedívám. A jsem v pohodě. Možná sem tam na nějaký ten film, vesměs pro pamětníky. Jiná věc je, když si u mě někdo objedná mediální či mediálně právní analýzu, týkající se ČT – tak to je moje práce a pak se na dotčený pořad z produkce České televize podívat musím. Ale jinak už tu „naši jejich“ televizi z vlastní iniciativy nesleduji. Mám dost své práce. A podle mého i mnohem smysluplnější, nežli je sledování ČT. Ale to je subjektivní.
Ten střet názorů šéfa Poslanecké sněmovny a moderátorky ČT tedy nemůžete posoudit?
Tím, že Českou televizi nesleduji, nevnímám ani pořad 168 hodin a potažmo ani Noru Fridrichovou a spol. Už dlouho znám z České televize dříve redaktora a nyní manažera z vedení Milana Fridricha, no a nikdy jsme neměli problém. Ale tu Noru Fridrichovou osobně neznám. I když jsem ji možná kdysi párkrát zaznamenal, ještě když jsem pár let působil na Nejvyšším státním zastupitelství coby mediální analytik a tiskový mluvčí.
Tenkrát mi den co den volalo v průměru třicet novinářů denně, neustále se mnou zpravodajci a publicisté točili nějaké šoty, a tak je možné, že i Nora Fridrichová byla tehdy mezi nimi. Celou řadu let jsem také přednášel i pár mediálně právních disciplín na jedné univerzitě v Praze, kde jsem učil stovky studentů i celou řadu mediálních hvězd. Ale co si pamatuji, tak Nora Fridrichová na ty mé přednášky nechodila. Co studovala a kde studovala, to nevím. A na ten její pořad se nedívám – jak už jsem řekl. A protože ji neznám, tak ani nemůžu vědět, nakolik se jí dá věřit.
Zato předsedu Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka znám osobně už delší dobu, a dost dobře. A vím, že jako chlap je i jedním z těch, kdo ctí howgh. Takže na jeho slovo se dá spolehnout. A vím, že když něco řekne, tak dobře ví, co říká a proč to říká. Myslím, že i funkčně je to člověk na svém místě. A tyhle lidi potřebujeme.
Je vůbec vhodné vyjadřovat se kriticky o České televizi, čímž nemíním jenom politiky, protože v tu chvíli už jde – podle jejích zastánců – o ohrožení nezávislosti veřejnoprávního média?
Když kdokoli z plátců koncesionářských poplatků řekne cokoli vůči České televizi, její činnosti, jejím lidem, jejím pořadům a podobně, ale neporuší při tom zákon ani dobré mravy, pak je to jeho výsadní právo. To Česká televize, její zaměstnanci a lidé z jejího okruhu včetně redaktorů a dalších musejí prostě strpět. Protože ten plátce televizních poplatků je svým způsobem jejich nucený sponzor, chlebodárce, svým způsobem i něco jako zaměstnavatel, protože ta ČT patří veřejnosti.
Ta nepatří například Dvořákovi, Fridrichové, Moravcovi, odborářům ČT a dalším, co by to chtěli, či se dokonce i chovají tak, jako by patřila právě a jenom jim. Takže logicky, když Radek Vondráček – plátce televizního poplatku – něco a cokoli v tom právním rámci na adresu České televize řekne, tak s tím nenadělá nic ani Nora Fridrichová, ani kdokoliv jiný. No a když jakýkoliv plátce koncesionářského poplatku cokoliv řekne v režimu takzvaně off record, a tedy neoficiálně mimo vysílání, tak potom kdokoli z ČT, a tím spíš redaktor, moderátor a ti další z profíků, musí vědět, že použití toho „off record“ lze zcela důvodně vnímat i jako zneužití. A kdo riskuje tyhle metody špiclismu-bretšnajdrismu, ten páchá morální i profesní sebevraždu, čímž i sám sebe diskredituje u všech slušných profíků v branži.
To se vám tak nezamlouvá metoda, do níž je zamilovaná Nora Fridrichová a tým pořadu 168 hodin, který se vyžívá v odvysílání něčeho, co nebylo určeno ke zveřejnění?
Vysílat něco, co bylo řečeno „off record“, je kapitola sama pro sebe. Kdysi jsme k tomu měli v rozhlase hodinovou debatu tehdy ještě s Peterem Duhanem a Petrem Žantovským na tehdejší horké téma kolem aféry Dalík & Topolánek a pro sortu těch offrekordmanů to moc dobře nedopadlo. Jenomže za ty zhruba dvě pětiletky z toho ti presstituti udělali cosi jako svou normu, kterou se snaží veřejnosti vnutit mediální silou jakožto normu celospolečenskou. To předpokládá rozměry stylu ideologie presstitutího bulvarismu. Jedním z pramenů zbulvárnění mediálního tržišťátka v tuzemsku byla a je i takzvaná rotace kádrů neboli migrace takzvaných a v řadě případů samozvaných novinářů, redaktorů a dalších týpků, co metastázovali ze soukromých médií bulvárního typu do médií veřejné služby.
Jaký dopad na veřejnoprávní média má ta zmíněná rotace kádrů?
V důsledku této rotace došlo za nějakých zhruba dvacet let tu k větší, tu menší, ale přesto k bulvarizaci médií veřejné služby. To samo o sobě popírá smysl a původní účel duálního systému médií, co tu byl narychlo zavedený začátkem hektických 90. let, a to jak jinak než v tehdejší euforii ode zdi ke zdi aneb „kapitalismus – náš vzor“. A já se už asi dvacet let ptám, kudy chodím, kde že se v těch médiích berou ty kádry, co neumějí ani pořádně mluvit, ani myslet, ale ani nevypadají, často mají nepříjemné hlasy, nedobrou výslovnost, divnou mimiku, a navíc bohužel mají i negativní záření.
Kdo a proč to pouští přes všechny ty kamerové, mikrofonní a další zkoušky? Za dvě předchozí pětiletky je to běs, v poslední pětiletce katastrofa. A ani ty takzvané printy nevyjímaje. Tam je trend generace „tapetářů“, co neumějí psát, neumějí skoro nic, ještě navíc už neumějí ani česky. Jistě, jsou také výjimky. Ale spíš ve stylu „weisse rabe“ a podobného druhu. Těch pár bílých vran to už nemůže vytrhnout, zvrátit a zachránit. To už je ve stadiu gordického uzlu. A ten, jak známo, se dá už jedině rozetnout. A k tomu jednou dojde.
Není naivní si myslet, že to lze zastavit, když příklady táhnou, a to i v nejvyšších patrech televizního managementu?
Bohužel „rotace kádrů“ z komerční a namnoze bulvární mediální scény do oblasti médií veřejné služby proběhla a probíhá i v infrastruktuře včetně managementu i na jeho vrcholné úrovni. V případě ČT to byl v letech 1998 a 1999 ředitel Puchalský, jakoby odchovanec BBC, přičemž lze poznamenat k jednomu z řady obecně oblíbených omylů, že BBC není ten čistě takzvaný veřejnoprávní subjekt, ale BBC je korporace, která má v Británii smlouvu se státem o plnění veřejné služby v médiích. To ale není jediná aktivita BBC v její činnosti. Logicky, když korporace je v podstatě už „od Adama“ podnikatelský subjekt. Co se jenom velmi málo ví, to je další anomálie ve vztahu BBC v tuzemském broadcastingu. A to byla ta aféra kolem jednoho eseróčka, co mělo v názvu jakože bíbísí, ale ono to bylo tak trochu všechno jinak.
Začalo to už krátce po převratu Havlovým poskokováním kolem železné lady, v důsledku čehož tu Mikloško porušil, co se dalo. A absurdárium pak prolongovala ta pravdolásková Pospíchalova rada. A dorazila to ta jejich další pátá kolona, z jejíchž řad, i z řad jejích pohrobků, by se možná leckomu zpotilo nejen čelo, kdyby třeba i něco dalšího ještě dnes vyplavalo na povrch. A nejen to. I takto se tu tehdy šíbovalo s exkluzivními kmitočty a licence se vydávaly až dlouho ex post. A ty kmitočty se pak měly vrátit zpátky do oblasti veřejné služby, ale už se tam nevrátily – ba právě naopak, posíleny o dalších bezmála asi 40 kmitočtů šly opět do komerční sféry. „Jak prosté, milý Watsone.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
