Která událost nejvíce poznamenala český národ?Anketa
Do Senátu jste chodil jako ministr financí obhajovat jednotlivé zákony. Jakou atmosférou na vás působil, třeba ve srovnání s Poslaneckou sněmovnou, kterou jste v minulém období jako poslanec taky poznal?
Řekl bych, že velký rozdíl to není. Viděl jsem tam podobné věci, ačkoliv Senát by měl být jakousi „radou moudrých“. Ale mám pocit, že lidí, kteří něco v životě dokázali a mohli by Senát tímto směrem posunout, tam moc není.
Pokud bych se do Senátu dostal, chtěl bych tam hledat lidi, kteří by dokázali tuto základní funkci Senátu plnit a dívat se tak trochu do budoucnosti.
Je spousta dlouhodobých otázek, které se musí řešit. A upozorňuje nás na ně třeba i OECD. Jedna podstatná za všechny: Co budeme dělat, až nám dojdou evropské peníze? Z čeho budeme stavět? Nebo jak budeme řešit situaci ve zdravotnictví? Jednou třeba bude akutní otázka nezaměstnanosti, kterou dnes, když ji máme minimální, nikdo neřeší.
Takže pokud se dostanu do Senátu, chtěl bych najít nějaké podobně smýšlející kolegy, se kterými bych se chtěl začít věnovat řešení těchto dlouhodobých problémů.
Další kandidáti do senátu:
_636096148833942056.jpg&id=116330)
Takže to vnímáte tak, že Senát, který není tolik spojen s exekutivou a s každodenní politikou, by měl být v parlamentním systému takovým „vizionářským prvkem“, který by do toho vkládal dlouhodobější výhled?
Ano. Je tam ještě jedna důležitá věc, která s tím souvisí, a to je stykový zákon mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Dneska je to tak, že senátoři při projednávání návrhu zákona projeví svou tvořivost, návrh se vrátí do Poslanecké sněmovny, a ta musí hlasovat buď pro sněmovní, nebo pro senátní verzi. To je špatně, a myslím, že si to myslí většina lidí. Mělo by se to změnit tak, aby poslanci mohli projednávat jednotlivé senátní návrhy a hlasovat o nich, ne aby to museli projednávat najednou a hlasovat buď-anebo.
Ten nápad, že by Senát měl být „vizionářskou komorou“ je každopádně mimořádný, ten jsem snad ještě nezaznamenal...
Ale ono to tak je. Vždyť Senát byl projektován jako „rada moudrých“. Nemá takové pravomoci, týkající se exekutivní moci, nemá pravomoc zasahovat do rozpočtu, což jsou věci aktuální politiky, ale tím spíše by se měl zabývat dlouhodobými záměry. Proto je tam podle mě také ten věkový limit 40 let, aby se tam dostali lidé s nějakou životní zkušeností.
Tu představu Senátu jako „rady moudrých“ někteří vnímají spíše tak, že by to měla být moudrá opozice vůči Poslanecké sněmovně, někteří rovnou hovoří o „pojistce proti zvůli vlády“, disponující většinou v Poslanecké sněmovně. Měl by Senát plnit i tento účel „opoziční instituce“?
Tak to si rozhodně nemyslím, protože jedna věc jsou politické hrátky, ale druhá věc je to, co tato země opravdu potřebuje. Senát má dávat věcem smysl, aby někam směřovaly. Pokud ho zapojíme do politických hrátek, tak to tam bude vypadat jako ve Sněmovně, kde to občas funguje stylem, že „tys mi kopnul do kyblíčku, tak já ti nepůjčím bábovičky“. A nikoho přitom nezajímá, že zrovna jde třeba o čtyřicet miliard.
Takže o tomto politikaření by to v Senátu být nemělo. Už proto, že těžko může být „opozicí“ a „vyvažovat“, když i v Poslanecké sněmovně se ta situace koalice–opozice někdy dost dynamicky mění.
Takže úloha Senátu by měla být spíše ve věcné rovině...
Ano, ve věcné rovině, a v takové, která by sledovala nějaký skutečný cíl.
S tím souvisí ještě jedna věc. Senátoři jsou voleni přímo osobně, ne na stranických kandidátkách. Vnímáte to tak, že byste byl v Senátu více „za sebe“ než „za hnutí“? A měl by senátor to, že má osobní mandát, brát v úvahu při svém rozhodování?
Senátoři jsou dvojího druhu. První jsou ti „nezávislí“, i když ona i ta nezávislost je často s otazníkem, protože i ty „nezávislé“ často podporují různé strany a hnutí. A pak jsou kandidáti „straničtí“, a to je i můj případ. V něm nejde kandidáta od strany úplně oddělit.
A pak je to o osobnosti toho kandidáta. A to je, myslím, i moje výhoda. Veřejnosti jsem, myslím, dostatečně znám a lidé vědí, že já jsem do politiky nepřišel se změnit, ale něco změnit.
Ale jsem kandidátem, který je spojen se svým hnutím. A to má samozřejmě vždy výhody i nevýhody.
Ve volebním obvodu Praha 12 se sešla poměrně silná konkurence. Pavel Fischer, který byl překvapením prezidentských voleb, známý odborář Dobšík, známý právník profesor Gerloch, také exministr Ivan David a exposlankyně Marta Semelová – všechno známé tváře. To vypadá na hodně náročný souboj...
No on ten souboj je ještě náročnější kvůli tomu, jaký je ten obvod. On neobsahuje jenom Prahu 12, ale značnou část Prahy podél obou břehů Vltavy. A také má velmi zvláštní a pestrou voličskou strukturu, což samozřejmě ovlivňuje šance jednotlivých kandidátů.
Já jsem rád, že ve volbách jsou skutečně osobnosti, jako je pan Fischer, protože ten souboj pak dává smysl. U některých kandidátů, třeba u paní Semelové, je samozřejmě otázkou, co v těch volbách chtějí dokázat.
Co můžete voličům na Praze 12 nabídnout vy, řekněme, „unikátního“ ve srovnání s ostatními kandidáty?
Myslím, že jsou to dvě věci. Jednak mé životní zkušenosti. A to nejen jako manažer, ale například i mé zkušenosti z oblasti digitální ekonomie. Také jsem senior, je mi 74 let, takže jsou mi celkem blízké i problémy seniorů. Mám čtyři děti, šest vnuků a jednu vnučku, takže vím, co je rodina. Byl jsem ministr financí, takže mám docela dobré znalosti, jak funguje ekonomika a státní rozpočet.
Takže to by snad mělo mluvit v můj prospěch.
Byl jste ministrem financí, ale jak už jsme si řekli, státní rozpočet je oblast, kde Senát nemá skoro žádnou působnost. Jakým oblastem byste se v rámci svého mandátu chtěl věnovat?
Teď se zaměřuji zejména na oblast digitálního vzdělávání. To není jen o tom, jak nakládat s počítači, ale o úplně novém systému celé výuky. To je výzva, která na nás během několika let dolehne velmi intenzivně, a my na to musíme reagovat.
Já se tomu tématu už nějakou dobu věnuji, nyní na tom spolupracuji i s ministerstvem školství, již dříve jsme rozjížděli tento projekt v Hradci Králové, kde jsem byl poslancem, takže to je oblast, která mě velice zajímá.
Pak samozřejmě věci, které se týkají ekonomiky. To jsou oblasti, ve kterých bych chtěl v Senátu pracovat.
V Praze kandidujete jak na senátora, tak do zastupitelstva. Kromě toho se tam ještě volí do jednotlivých obvodních radnic. Praha je v tomto směru velmi specifická, jak by se v ní podle vás měla prolínat senátní, magistrátní a obvodní politika? A jak může senátor přispět ke sladění těch politik?
Rozhodně si nemyslím, že senátor nemůže pro svůj obvod nic udělat. Ale musí k tomu naslouchat názorům lidí a poslouchat jejich problémy.
V tomto konkrétním případě jsou podle mě důležité dvě věci, ve kterých je zásadní role Senátu. Za prvé je to nový stavební zákon. Ne novela, ale úplně nový zákon. Musí být na principu, že by stanovoval jen základní věci a o tom ostatním by si obce hlasovaly samy. Obce musí mít mnohem větší slovo v tom, co se tam bude stavět. A k tomu je potřeba ten zákon udělat úplně nový.
Tou druhou věcí je rozpočtové určení daní. My jsme ho už změnili, dali jsme více peněz obcím, ale já si myslím, že dokáží s penězi nakládat a rozhodovat o jejich využití daleko lépe než stát, takže si myslím, že by měly hospodařit s ještě většími prostředky.
Takže to jsou dvě důležité věci, kterými Senát může podstatně ovlivnit komunální život.
Specifikem Prahy, kde kandidujete, je ale právě to, že se tam střetává „velký“ magistrát s radnicemi obvodů. Senátoři zastupují, alespoň přibližně, jednotlivé městské části. Mohli by právě senátoři být těmi prostředníky, kteří by zajišťovali efektivnější spolupráci mezi radnicemi?
Tohle Senát podle mě tak úplně řešit nemůže. Podle mě je to především problém toho, že Praha už konečně potřebuje manažera. Samozřejmě se stávají věci, že si starosta nějaké městské části sesbírá podpisy a zablokuje tím vůli všech ostatních, ale právě proto na to řešení musíte být manažer.
Já jsem v Poslanecké sněmovně byl předsedou hospodářského výboru a měl jsem tam 25 lidí. Ze všech politických stran. A nemohl jsem je vyhodit, museli jsme se nějak dohodnout.
A nemohlo to dopadnout tak, že nebudeme dělat nic, protože hospodářský výbor je tím nejdůležitějším výborem, ten prostě musí fungovat. To znamená, že musíte mít určitě schopnosti, jak to zařídit. A právě to teď potřebuje i Praha. Ta už nepotřebuje gynekology. Potřebuje člověka, který zvládne tu komunikaci a řízení.
Pokud jde o senátory, tak to samozřejmě jako prostředníci fungovat mohou, řada senátorů to asi i dělá, ale vždycky to bude omezené tím, že senátoři nemají příliš silné nástroje. Například nemohou rozhodovat o tom rozdělení peněz.
Kandidujete do „velkého“ pražského zastupitelstva jako číslo 3. Nemáte obavy, že hnutí ANO poškozuje nepříliš zdařilá komunikace při ustavování kandidátky v hlavním městě? Ať už je to výměna již schváleného lídra, nebo posléze třeba rozpačité vysvětlování vztahu nového lídra k Harvardově univerzitě. Nemělo by se vaše hnutí podobných komunikačních lapsů vyvarovat?
Předně k tomu chci říct, že já jsem řadový člen ANO a nemám tak úplně možnost tyto věci ovlivnit. Mně jsou protivné takovéhle politické manévry.
Je bez debaty, že k výměně lídra kandidátky došlo velmi pozdě. Na druhou stranu si myslím, že to byl krok správným směrem. Ty další změny na kandidátce nemohu komentovat. Ta komunikace ale určitě nebyla úplně v pořádku.
Takže jdete do kampaně s optimismem?
Já jsem byl v roce 2013 lídrem ve sněmovních volbách v Hradci Králové, a když jsem nastupoval, tak jsme měli preference dvě procenta. A já jsem tehdy řekl, že to tam vyhrajeme. Všichni se smáli, ale my jsme to tam vyhráli.
Ještě bych se na chvíli obrátil k celostátní politice. Začala naplno úřadovat koaliční vláda ANO a ČSSD, předtím působila menšinová vláda ANO. Od voleb už uplynulo nějakých deset měsíců, jak zatím hodnotíte působení vlády?
Bylo to docela dost ovlivněné tím, jak ta vláda měla nebo neměla důvěru. A určitě nemohla dělat všechno tak, jak by si představovala. Já ze současné koaliční vlády tak úplně nadšený nejsem, ale na druhou stranu tato země nějakou vládu potřebuje, a když ostatní strany nechtěly, tak nezbylo, než se pragmaticky dohodnout s ČSSD.
Vzhledem k tomu, co se ten rok v politice dělo, si myslím, že ta vláda toho zase tolik udělat nemohla. Myslím si, že směr, kterým vláda chce mířit, se poprvé ukáže teď na podzim v debatě o státním rozpočtu na příští rok.
Změnilo se podle vás nějak hnutí ANO a jeho étos od roku 2013, kdy vtrhlo do české politiky? Řada vašich bývalých kolegů z poslaneckého klubu už hnutí opustila, místo nich se objevili jiní...
Určitě se proměnilo. Už proto, že když máte dvě procenta, tak skoro nikdo nejeví o členství zájem, ale v okamžiku, kdy posílíte, tak se na vás začnou nabalovat různí lidé.
A to se samozřejmě stalo i hnutí ANO. Já si myslím, že mu to neprospívá, ale je to věc, se kterou se musíme nějak vypořádat. Určitě tam dnes jsou lidé, se kterými si nebudu až tolik rozumět, a jsou lidé, se kterými jsem si rozuměl dobře, a už tam nejsou.
Hnutí ANO vzniklo s tím, že bude prezentovat především osobnosti a lidi, kteří již něco dokázali. Pro tuto strategii jsou senátní volby v podstatě ideálním formátem. Proč se podle vás zatím vašemu hnutí v senátorských volbách až tolik nedaří? A prolomí se to podle vás letos?
Tady je jeden zásadní problém. V okamžiku, kdy dojde na dojednávání koalice nebo na druhé kolo voleb, tak dost často dochází k tomu, že se spojí všichni proti hnutí ANO. V minulých senátních volbách jsme měli docela dost kandidátů ve druhém kole, kteří neuspěli.
Nevylučuji, že tato situace nastane i v mém případě, pokud se dostanu do druhého kola. Ale to je obecně problém druhého kola, že to není tolik o té osobnosti, ale o nějakých dohodách.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
_profil_top.jpg)
