Slavíme sto let od vzniku republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a podle některých hlasů je dokonce rozkradená a rozprodaná. Je tedy co slavit?

V každém případě, jde přece o symbol české státnosti. Nebýt vzniku Československa, nebylo by ani dnešní České republiky. A to, že jsme byli ve společném svazku se Slováky až do roku 1993, jen dokumentuje, že ten svazek byl smysluplný. Vznik Československé republiky znamenal konec Rakousko-Uherska, konec nadvlády Habsburků a samostatnost Čechů. Pro mne je to důvod k oslavě a vážím si toho.

V jakém stavu je podle vás naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu.

Vážím si vždycky vědy a pokroku. To znamená, že vývoj pokračuje dál a je logické, že se máme líp než v roce 1918, když vznikla republika, a že se máme rozhodně líp, než jsme se měli v roce 1989. Kdo to nevidí, je blázen. Samozřejmě je jasné, že pokud by vývoj pokračoval tímto směrem, tak i naše děti a vnuci se budou mít lépe, než se máme my. Takže já vidím, že je čeho si vážit, je na co odkazovat. A máme své laureáty Nobelových cen, třeba básníka Seiferta. Nebo máme bývalého předsedu Akademie věd, úžasného vědce Wichterleho. Podle mého názoru Česká republika skutečně patří do dobrého květu Evropské unie.

Pořád existuje rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, i když nám mnozí politici slibovali, že Západ doženeme. Brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?