Někdo by mohl říci, že bránit se je vlastně militantní...
Ne ne, s tím jsem se zatím nesetkal, ale když jsme začínali, tak se spíše při kurzech obávali, aby si neublížili. Ale pak poznali, že strašně moc je to o povídání, říci jim o tom, jak by měli reagovat. Fyzickému kontaktu se dá předejít. Prostě když zvednete hlavu, budete vnímat, co je kolem vás. Například učíme seniory chodit po chodníku. Někdo se diví, ale já jim dokážu, že i v tom může být nebezpečí. Vezmu si kapuci, kšiltovku a dotlačím tu paní nebo pána jenom svojí konstitucí chtěně a dotáhnu je k tomu, že mi uhnou na tu stranu, kam budu chtít. Když jim budu chtít ublížit, tak je natlačím do silnice. Buď si tam ta osoba šlápne sama, to místo, které je velmi frekventované a může do ní útočník jenom strčit, a už je problém. A to jsou věci, které musíte takzvaně číst dopředu. I kdybyste se na ten barák měli nalepit, tak si tu kabelku chytnu k sobě, jsem nalepená, než ten vůl projde.
Fotogalerie: - Muzeum imigrace
To jsou nuance, které si důchodci ani neuvědomují. Když jim o tom neřeknete, tak o tom nebudou přemýšlet. Když malé dítě něco učíte, tak mu to řeknete jednou, dvakrát, desetkrát. Seniorům se to musí říkat třeba každý měsíc a pořád dokola. Ne že to skončíte. Pak to nemá žádný efekt. Domažličtí senioři již prošli za ta léta takovým mým školením, že si dávají pozor v marketech, kde nakupují, na ulici. A máme takové nepsané pravidlo, že když je uvidím někde venku, v nestřeženém okamžiku na ně něco zkusím. A kolikrát se mi stalo, že se paní jen pootočila a říkala: „Pane Janečku, já vím, že jste tady.“ Nebo naopak paní platila, stál jsem za ní asi třetí nebo čtvrtý. Dávala si nákup do košíku, vytáhla peněženku a ještě se na mne pousmála, jako že nic. A já na ni – počkejte na mne venku. A ona se usmívala, že „na mne nic nemáte, co“. A já na to: „Vy si děláte legraci? Já teď o vás vím úplně všechno. „Totiž jak platila a vytáhla peněženku, tak tam měla občanku svého manžela. Vytáhl jsem telefon, zazoomoval jsem a vyfotil jsem si tu její peněženku. A hned jsem věděl číslo jejího občanského průkazu, bydliště a jméno. A říkám jí – s těmito informacemi stačí, abych si na vás počkal někde u vašeho domu a vím, kde bydlíte, jak se jmenujete…
Není ale tohle až strašení?
Musíme být ostražití. A to neukázala jenom mně, ale i tomu, kdo stojí za ní. Byl tady nedaleko případ, v Klenčí pod Čerchovem, že starý pán, který už žil sám a chodil si nakupovat do krámku pár set metrů od bydliště. Vždy si koupil tři rohlíky, čtvrtku chleba, ale celkem pravidelně. Najednou si koupil lahev vodky. Další den přišel, koupil si pár piv a další lahev vodky. A choval se divně. Prodavačka jej znala a divila se, že by začal pít? Šla tedy za ním domů, jestli něco nepotřebuje, a on že ne, takový docela vyjukaný, takže se jí to pořád nezdálo a zavolala policii. Ti se dostali dovnitř a on tam měl nakvartýrovanýho nějakýho feťáka, který jej normálně vykořisťoval. A řekl mu, že jestli jej udá nebo něco řekne, tak že jej zabije.
Taková situace prostě je a o to je to horší. Vezměte si, že vám bude někdo vyhrožovat likvidací vašich nejbližších nebo přímo vaší. A dostane se až k vám.
Co ale s tím ti policisté udělají…
Je to o tom, chtít. Tyto věci by se měly potírat a trestat v nejvyšších sazbách. Jakmile to necháme a bude tam sazba, jako když někdo ukradne kolo, tak takový člověk tohoto typu dostane dvanáct měsíců natvrdo, za půlku už půjde domů, vyčíhne si mne a přeláme mi kosti. Takže tam by měly být tresty radikální a tvrdé.
Dostáváme se tedy k té bezpečnostní situaci. Podle vás se zhoršuje?
Určitě! Nemůžeme vycházet z toho, že jsme třeba tady v Domažlicích, které jsou zatím relativně bezpečné. Ale z toho nemůžeme vycházet. Sám víte, jak je na tom Plzeň. To je tedy řežba, co se tam děje! Nebude to ani dva roky, co se to tam tak bezpečnostně zvrhlo. Pokud se tam nenastolí tvrdý režim, kde policie, jak státní, tak městská, ale i my občané, se bude snažit, abychom všichni pomohli, bude hůř. Neříkám, abychom vychovávali, protože ty lidi, kteří sem přijeli za prací, ty už nikdo nevychová. Když mu řeknete, ať nenechá tak hlasitou muziku nebo aby uvolnil místo, aby se mohlo projít, tak dostanete pár facek nebo kopanec. A od toho by měla být policie. A my, občané, bychom měli zvednout telefon. Vždyť policie je naše placená ochranka a my ji musíme využívat. Zavolám 156 a řeknu, že tady jsou takové podivné existence, ať si je prolustrují. Ať pošlou hlídku, ať se starají. Pokud sklapneme oči, tak se dostaneme někam úplně jinam, když nikdo nebude nic namítat a bude se to řešit, až když je nějaké ublížení na zdraví. A to už je pozdě.
Psali jsme:
Ale policisté řeknou – jsme poddimenzovaní, nejsou lidé, není tohle nebo támhle…
To je velký problém. Když vidíte, jací lidé se dostanou ke státní policii. Pustili tam úplně všechny. Snížili psychotesty, snížili fyzické testy. Já to prostě nemohu skousnout. Dnes snad už ani nepotřebují maturitu. Naberou je, projdou nějakým děravým sítem a budou někde venku. Ale to nejsou kvalitní lidé. To jsou vesměs někteří, které vidím i já, že si tam jdou něco dokázat, něco vyzkoušet, uvidí, jestli je to přestane bavit, nebo co bude…
… no to pak smrdí pěkným průšvihem…
Jasně! Dnes když jedete autem a zastaví vás státní policie a trefíte na blbce, který si chce něco dokazovat a on má na opasku zbraň a ta je určena k zabíjení. Proto byla vyvinuta. Teď se s ním dostanete do rozepře. Nechci říci, že vás zastřelí, ale co s ním budete řešit, když vidíte, že je to totální blbec, který vás nechce pochopit. Vy mu řeknete, že si napíšete jeho číslo a budete si stěžovat, ale ničeho se nedocílilo.
Máme se tedy ozbrojovat? Byť to na západ od nás není zvykem. V Německu nesmíte mít ani nože, v Anglii má zbraně snad jen podsvětí, ale o to hojněji, a my zůstáváme jako ostrůvek…
To jsem byl ještě v armádě a musel jsem spolupracovat i s duchovní službou. Ze začátku se mi to příčilo, protože nejsem věřící a mám k nim určité výhrady. Pak mne to ale překvapilo a začal jsem spolupracovat docela rád, protože jsem měl štěstí na lidi, kteří mi nic nevnucovali. Jsou chytří, mají široký záběr, takže se s nimi dá mluvit téměř o čemkoliv. A ten jeden, který je dnes dost vysokým činitelem Armády České republiky říkal, že si chce pořídit pistoli, že má zbrojní průkaz. Že když jde někam večer, tak se už bojí a že je to takové ošemetné. V tu dobu, což bylo zhruba před sedmi osmi lety. Já jsem mu říkal – neblázni, vykašli se na to. Vykašli se na střelnou zbraň a pořiď si obyčejný teleskopický obušek, já tě s ním naučím něco dělat, aby to bylo bezpečné. Protože když s ním říznete někoho do hlavy, tak jej zabijete. Takže musíte vědět, jak s ním nakládat. Takže mne poslechl a sám pak říkal, že už se cítil bezpečněji, protože má ten obušek s sebou v tašce.
Uběhlo pár let, čtyři pět let, a já jsem to zcela přehodnotil. Připravuji lidi i na zbrojní pas a na manipulaci se zbraní, aby se uměli trefit, aby to měli takříkajíc v ruce, než půjdou ke zkouškám. Prostě aby se zbraně hlavně nebáli. Když vidíte, že dnes má policista zbraň na opasku, a on s ní neumí, on se jí bojí. Nedávno tady v Domažlicích nějaký blb odzbrojil dva policisty. Jeden i druhý se bál vytáhnout zbraň a vystřelit.
No, ono za to ani ti policisté nemohou, protože jsou tak sešněrovaní předpisy, že musejí nejdřív pomalu volat až ministerstvo…
Přesně tak! Vezměte si, že v takovém malém městě vytáhne policista zbraň a zastřelí člověka. Okamžitě přijede GIBS, začne vyšetřování. Selským rozumem by se mělo dojít k tomu, že policista oprávněně zastřelil pachatele. Ne že dostane vyznamenání. To je jeho práce. A že se to stane ojediněle, to je jenom dobře. Je to ale jeho práce, s tím musí počítat. Dnes se ale toho bojí. Bojí se zareagovat. I kdyby pachateli prostřelil nohy, ten by měl peníze, objednal si nějakého advokáta, třeba Sokola, protože ten je u nás špička, nu a ten by se na policistovi zahojil. Vyšlo by se z toho, že jej pohmoždil, že má doživotní následky a tak dále…
… a ke všemu minimálně po dobu vyšetřování postaven mimo službu. K tomu média, GIBS, která mnohdy nehraje pro ozbrojené složky, ale přímo proti nim, a je to takový stát ve státě…
Těch složek je spousta, kde by měli držet ústa, nic pouštět do médií, nic neříkat do doby, než se to vyřeší. Když vidíte zprávy, tak všichni mají informace a zvlášť takový kontrolní orgán, ten by se neměl vyjadřovat už vůbec.
Je veřejným tajemstvím, že média mají své lidi u policie, třeba za oběd či za víc, nebo za protislužbu. Anebo mají přímo polici takzvaně napíchlou a slyší jejich komunikaci. Ale to už přece není novinářská práce.
To už je hodně za hranou. Ale je to tak.
Když jsme hovořili o ozbrojování. Ne každý je na palné zbraně, je tady spousta pacifistů, kteří nikdy do ruky zbraň nevezmou, ale co taková plynová pistole, pepřový sprej, paralyzér?
Určitě! Vezměte si příklad – jste doma večer s rodinou, díváte se na televizi, rodinná idylka, děti si hrají v pokojíku a najednou z ničeho nic obrovská rána. Někdo vám prostě vyvalí dveře, okno. Naskáče vám tam pár nebo i pět deset nezvaných hostů a ti vás budou ohrožovat na životě. Budete sedět jen v sedačce a dívat se a nemít nic? Nebudete mít pistoli, obušek… Neuděláte nic a budete se jen dívat, jestli vás jenom okradou, nebo co se bude dít dál. Anebo budeme mít někde odloženou zbraň a začnete se bránit. Vystřelíte do vzduchu, možná se stane, že někoho postřelíte, možná že dokonce zabijete. Ale zachráníte si život svůj i svých dětí a manželky. Takže co? Budete bránit rodinu, když budete mít možnost? Nebo zůstanete v té sedačce a budete se dívat, co vám třeba dělají se ženou?
Můj názor je, že se chci a budu bránit. A nic si nevymýšlím, toto se u nás v Domažlicích stalo. Známý byl pryč, žena v prvním patře a najednou rána a do bytu vtrhli zloději. Ona nahoře, dole zloději. I když máte zbraň a oni nejdou nahoru, vy dolů nejdete. Ale jste připraveni. Když půjdou nahoru, zakřičíte a střílíte. A takových případů bohužel bude…
Waldemar Janeček. Foto: archiv W. Janeček
To je jak ze špatných scénářů braků z Hollywoodu.
Je to tak. Nejsou to hezké scénáře a doba se určitě nebude zlepšovat. Štěstí přeje připraveným. Když budete mít plynovku a můžete ji nosit celý život a nemusíte ji použít. Ale prostě ji máte u sebe. Když máte střelnou zbraň, musíte se s tím psychicky smířit, že máte zbraň, která je určena pro zabíjení.
Plynovku? Neváhat! Dobrá, kvalitní zbraň přijde do dvou tisíc korun. A to je velmi dostupné. Když uvidíte hlouček blbečků, kteří si budou chtít dokázat, že umějí skopat nějakého člověka, tak to vytáhnete, vystřelíte do vzduchu – to je rána jako ze střelné zbraně – a nevěřím tomu, že útok bude dál pokračovat. A pokud náááhodou ano, tak příští rána bude na tu osobu. Plyn ji zasáhne a vy se ubráníte. A je to menší zlo než ostrá zbraň. Takže paralyzéry, kasry, tyto plynové pistole, to dnes chce opravdu každý.
I v té plynovce už můžete mít nejdříve třeba dva poplašné náboje. Dáte ránu – kdopak vidí, že z ní něco vylétlo. A pak si tam můžete dát nárazové náboje, kdy proti té osobě vylítne kus plastu, který jej zasáhne, roztáhne se a má kopanec jak od koně. A pak tam už můžete mít ty ostré náboje.
To už ani není, jak se dříve říkalo, takový mráček.
No to je pěkný mráček! Když vás zasáhne, tak na to nikdy nezapomenete. To je tak silně paralyzující, že jsem neviděl náturu, která by to dala. I ten pepřák. Když je použit napřímo, tak se pachatel zkroutí, povolí se mu svěrače…
To ale můžeme mít v rámci naší republiky, ale pokud jedeme do zahraničí...
To se tam opravdu nesmí vozit. Smutné na tom je, že kriminální podsvětí disponuje prakticky vším, na co si vzpomenete, a vy se bojíte vzít si do Německa třeba jen obyčejnou „rybičku“.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
