Co podle vás znamená pískání, výkřiky a další negativní reakce na politiky, kteří na Národní třídě pokládali věnce?
Naštvanost lidí stoupá a protestují už proti všem a všemu. Je otázkou, nakolik je to při podobné události vhodné.
Je projevem této naštvanosti i 250tisícový dav na Letné?
Každému vadí něco jiného a pak se to projeví na společném protestu proti všemu. Nemusím se všemi souhlasit, ale je právem každého se k něčemu vyjádřit.
Spolek Milion chvilek pro demokracii vyzval premiéra Andreje Babiše, aby se vzdal Agrofertu a odvolal ministryni spravedlnosti Marii Benešovou, nebo aby rezignoval. Co vy na to?
Lidé by se měli starat především o své vlastní problémy, a ne neustále šťourat do cizích záležitostí.
Sám jste se účastnil demonstrací v listopadu roku 1989. „Kdybych věděl, co vím dneska, chytil bych se za ruku, odtáhnul bych se někam nakoupit do samoobsluhy, pak bych sám sebe vzal do hospody na pivo a strašně bych si nafackoval. Tohle jsme přece nechtěli, dělají z nás debily,“ řekl jste jednou pro Hodonínský deník...
Mám takový pocit, že když jsme chodili dříve do hospody, byli jsme relativně v klidu, protože dnes jsme stát příkazů, zákazů, nařízení a vyhlášek. A to je podle mne špatně. Akorát se tím tváříme, že je vše v pořádku. Nejsem příznivcem úředníků Evropské unie, protože mám pocit, že z nás dělají pitomce zleva doprava a zpátky, což mi strašně vadí. Princip je jednoduchý. Evropskou unii beru jen jako klasickou mašinérku, která funguje z inkasování peněz od veškerých svých členů. A živí pár svých úředníků, kteří jsou nejchytřejší na světě, a aby měli pocit, že si peníze zaslouží, tak vymýšlejí větší a větší kraviny.
Přicházíme o svobodu, za niž se bojovalo?
Bojovali jsme, bojovali, samozřejmě, zaplať pánbůh za ty dary. Vzpomínám, jaké jsme měli problémy s muzikou a se vším, je to obrovský rozdíl. Dnes do toho v oficiálním zákazovém procesu nikdo takto nezasahuje, ale většina věcí, které jsme dříve brali zcela automaticky a v pořádku, dnes nefungují. Když to vezmu od kouření počínaje, až to za chvíli skončí oficiálním zákazem napít se tekutin na veřejnosti, piva, sníst hamburger na veřejnosti… Dnes jíme hotdogy, to je in z Ameriky, každý desetiletý smrad si ho má dát, protože tudy vede cesta, ale dostat do něj s odpuštěním něco normálního? Vzpomínám, jak jsme si kupovali párek v rohlíku za pár drobných a nikdo to neřešil.
Vidím problém v tom, že kdybych měl dnes volit, tak mi takzvaná zastupitelská demokracie připadá jako největší podvod a sviňárna, protože se jedná o pseudodemokracii. Pro mě volba znamená, že když budu volit Frantu Vomáčku z nějakého Spolku přátel uzeného bůčku, tak budu volit Frantu Vomáčku, a ne, že se dozvím, že se po volbách musel dávat dohromady Spolek přátel uzeného bůčku spolu s Vegetariánskou stranou, takže nakonec je mým zastupitelem Pepa Květák z Vegetariánské strany, o kterého bych si neopřel ani kolo, od kterého bych si nevzal ani klobásu a nikdy bych ho nevolil. Ale dnes je tak nastavená politická situace – povolební vyjednávání a milion řečí okolo, takže zastupitelská demokracie je jako výsměch všemu, co člověk volil nebo nevolil. Proto ano, vyčítali mi SPD a podobně, ale mě politika v tomto ohledu nezajímá, všechno mi připadá jako podvod a pokrytectví. Na druhou stranu, jestliže má být demokracie, tak ať je přímá – když někoho volím, tak volím člověka, a ne co si kdekdo domluví. Pak to vidím jako podvod, a proto je zastupitelská demokracie pro mě podvod, a nikoliv demokracie.
V tom vás vývoj od revoluce asi zklamal…
Zklamal. Přesně tak.
Vy jste v době revoluce mívali schůze s umělci, že?
V pátek 17. listopadu jsme byli s manželkou a kamarády na koncertu Tublatanky v Lucerně a pak jsme právě s klukama z Tublatanky zamířili do vinárny, kde byla i Věrka Čechová, manželka bubeníka Vlado Čecha. Poseděli jsme, popili a pak jsme všichni šli k Věrce do Nerudovky domů. Ráno jsme se probudili a netušili, že se něco dělo. S manželkou jsme odjeli domů na Žižkov a najednou jsem měl telefon. Volal mi Petr Čejka, zpěvák Karamelu, a říkal: Prosím tě, po tom včerejším mazci je dneska sraz muzikantů v Pražském kulturním středisku, tak tam doraž.
Nevěděl jsem, co se všechno dělo. Něco jsem zaslechl, jak to proběhlo kolem mě. Setkali jsme se před Pražským kulturním střediskem s muzikanty a šli jsme dovnitř. Vychytávali jsme informace, o co jde. S Michalem Prokopem a s dalšími jsme zabrali zasedačku ředitele PKS, abychom se tam vešli a začali jsme řešit, co dál. Seděl jsem tam s Martinem Němcem a Michal Prokop to tam organizoval. Ustanovil se stávkový výbor pražských umělců, kde jsme dohadovali, co bude nebo nebude dál – a domlouvaly se veškeré záležitosti, že nebudeme hrát, stopneme koncerty, a je tedy nutné reagovat na násilí. Volal jsem vždycky večer do Bratislavy klukům z Tublatanky, co se tady děje.
Co vám zůstane v paměti a nikdy nezapomenete?
Po schůzce jsme šli na Václavák na demonstraci. Pro mě zůstal ve vzpomínce velmi důležitý entuziasmus, který jsme měli. Byla to hluboká a obrovská naivita, ale tenkrát jsme mysleli, že všechno dokážeme, zvládneme a že se všechno změní.
Euforie…
Ano, euforie, cítil jsem, že se tu děje něco, co má smysl, konečně něco nakopnout něco provést, protože už toho bylo dost. Šli jsme do toho celým srdcem. A jak už jsem řekl, jak jsem chodil na demonstrace, odvedl bych se do samoobsluhy, do hospody na kafe, pustil bych si večer televizní noviny a pak bych si nafackoval, protože tohle jsme rozhodně nechtěli. Jsme stát zákazů, příkazů, vyhlášek a nařízení. Spadli jsme z jednoho rohu do druhého. Jestli to bylo RVHP a dnes Evropská unie, zase jsme pro někoho za blbce. Zase plníme příkazy, místo abychom si sami rozhodovali. My snad máme v naturelu, že musíme někomu strčit hlavu na špalek a nechat se kopat do zadku. Nemám to rád.
Mám takový pocit, že jsme zase skočili někomu na špek, někomu se to hodilo v rámci politické síly, která v té chvíli fungovala, ať to byli jednotlivci, nebo větší organizace, které měly ekonomické zájmy. Ale vše se točí kolem prachů, na tom trvám. Jde jen o peníze, všude a pořád dokola. Ať se podívám na cokoliv, najdu tam peníze. Je smutné, že nám to nedochází. Veškerá politika a společenské záležitosti se točí kolem peněz.
Tak je to ale všude na světě, to nebude jen chyba polistopadového vývoje…
Tak je to všude, ale je smutné, že si to lidé neuvědomují.
V této souvislosti se snad nedalo očekávat, že by to bylo nějak jinak. Když celý svět stojí na financích, že bychom se jako jediný ostrůvek ve střední Evropě vymykali.
Pravda. Ale vše jsme dělali alespoň v rámci čistých úmyslů – lidé se opravdu sešli v hospodě a čistě z nich tryskaly slušné a férové názory, které se snažili prezentovat, a tak se dostávaly okolo mezi jejich přátele a přes ně dále, dá se říci mezi celou veřejnost. Problém byl v tom, jak se to začalo zvrhávat a skončilo to zase u peněz. A ty vládnou celým světem. Idea je krásná věc, a když je někdo idealista, tak je to také krásné, ale je smutné, když si neuvědomí, že je idealista pouze na provázku jiného blbouna, který z něj vytáhne peníze.
Psali jsme:
Co bylo nejtěžší na tvoření hudby za socialismu? Cenzura?
Přišel soudruh a řekl, že ne. A přišel zákaz.
Ano. Kapely a muzikanti museli absolvovat takzvané přehrávky, kde členům komunistické strany přehrávaly svoji tvorbu, zda mohou vůbec fungovat…
Ano, byly přehrávky a člověk musel pořád nějak bruslit, aby přežil. Musel jsem psát texty tak, aby prošly. Když člověk něco napsal, vzápětí mohl někdo vyletět z kůže. Vzpomínám, jak jsme napsali skladbu Ďáblovi soustružníci – okamžitě průšvih jako blázen. Na kulturním středisku soudružka z národního výboru a kulturní tajemnice prohlásila: Tak tohle se tady u nás hrát nebude. Konec a malér. Tak co teď?
Vyřešil jsem to tak, že jsem nás přihlásil na krajské kolo festivalu politické písně, kde jsme zahráli skladbu s názvem Nejlepší soustružníci, což byli Ďáblovi soustružníci s jediným změněným slovem – místo ďáblovi tam bylo nejlepší. Na tvrdo jsme ji zahráli a strašně jsem se smál. Pavel Vrba, který seděl v textové komisi, nám předal ocenění pro nejangažovanější text. Ženské z národního výboru spadla čelist a zabrnkala jí o stůl. Ptal jsem se jí: A co s tím teď budeme dělat? Dobře, tak to hrát můžete. Tím pádem byl klid a my hráli Ďáblovy soustružníky. Dalo se s nima, jen musel člověk dobře bruslit, ale ten opruz okolo, ten byl strašnej.
Zakázali nebo rozpustili Arakainu nějaký koncert?
Zakázali, samozřejmě. Rozhodli, že koncert byl z nějakého důvodu zrušen. Já mám ale tyto zkušenosti, bohužel, i ze současné doby, a to mě málem ranila mrtvice. Hráli jsme turné s Citronem, Dodo Doležalem pod názvem Souboj rebelů a měli jsme hrát v Praze v klubu MeetFactory. Já jsem se dozvěděl od produkce, že koncert v MeetFactory nebude, protože produkční, kteří se starají o provoz MeetFactory, prohlásili, že nějaký Brichta tam prostě hrát nebude. Důvodem je, že produkčními jsou David Koller a David Černý. Volal jsem si pak s Davidem Kollerem a ptal se ho, co to je za blbost. Když si vzpomínám, jak jsi vřeštěl, že vám zakazovali koncerty s Jasnou pákou, tak teď budeš dělat kulturního bolševického komisaře, nebo co?
On to popřel: Já s tím nemám nic společného, já jsem nikde nic takového neřekl. Jestli to někdo tvrdí, tak to není pravda, to je lež. Dobře, tak si to vyjasněte. Koncert byl nakonec v Kulturním domě v Ládví. Nevím, o co šlo, a nechci nikoho obviňovat, ale věřím svým klukům z produkce. Když jsme bojovali, aby nechali někoho zahrát, tak najednou zase zakazují někomu koncertovat, byť nenápadně. A seknou to úplně stejně.
Jak byste tedy řekl, že se celkově Arakainu za socialismu dařilo?
Uměl přežít. Uměl přežít bez toho, aby ze sebe dělal prostituta.
Po smrti Karla Gotta jsme se spolu o tom bavili. Dělal ho v nějakém smyslu on, jak je někdy obviňován?
Jemu to bylo jedno, on si dělal svoje. Chtěl dělat svoji muziku pro svoje fanoušky, což dělal a dokázal. Nikomu nedělal blbečka. Musel něco zahrát, zazpívat, ale nemusel se za sebe stydět. Lidé, kteří by se za sebe měli nebo musí stydět, to třeba dodnes nepřiznají, a jsou velmi ortodoxní – těch je spousta. Ale Karel ne, Karel byl fér. Mně například vadí, když poslouchám Jardu Hutku, jak strašně stírá Jarka Nohavicu – nevím proč. A tvrdí, jak byl jediný správný a Nohavica někde něco… Proboha, co to je? To se normálně zbláznil.
Jak jsme na tom tedy s tou svobodu slova?
Napsal jsem píseň, která se jmenuje svoboda. Je tam jasně: Svoboda je jen slovo, možná symbol, jaký chceme být… Svoboda je, bohužel, dodnes stejně jako celou existenci věc strašně relativní. To, že jsme svobodní, je hezké říci, ale horší je to realizovat.
Zní mi to, jako byste souhlasil se známým mottem, že národ, který se pro svoji bezpečnost vzdá svobody, si nezaslouží ani bezpečnost, ani svobodu.
S tím souhlasím.
Děje se nám to teď?
Ano, děje. Myslím, že jsme banda naivních blbců, kteří se nechají vodit za uši. Na tom se nic nezmění, bohužel, protože takoví lidé jsou. Jsou jen banda tupého skotu, který jde za prvním volem, co řve nejvíc nahlas.
Takže podle vás je to tak, jak znějí prohlášení právě o ovcích…
…je. Vezměte si Krysaře, jak je nahnal na píšťalku. Stačí zapískat a my jdeme.
Jdeme dnes za věcmi, které nemají takové hodnoty?
Nejde o hodnoty. To, že má něco nějakou hodnotu, nám dnes stačí, aby nám vnutila reklama, a každý pitomec to sežere. To je obrovská moc médií, kdo ovládá média, kdo je schopen vnucovat názory, co někdo papouškuje. Ten určuje, co bude a nebude.
Jak nahlížíte na extrémnost v postojích a v názorech, která se poslední dobou stává běžnou? Také rozdělování názorů na proruský/prozápadní – pro Zemana / proti Zemanovi a tak podobně…
Jsou to kecy, protože neustále se hrotí buď levá, nebo pravá. Neexistuje, aby někdo měl rád sladkokyselé okurky, buď to musí být sladké, nebo kyselé. To je přece blbost.
Jak jste si připomněl výročí 17. listopadu?
Natáčel jsem nový klip.
Blíží se svátky a vy chystáte Rockové Vánoce. Na co se fanoušci mohou těšit?
Na tradiční Rockové Vánoce na Barče ve čtvrtek 19. prosince za účasti: Aleš Brichta Project, Limetall nebo Titanic.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
