USA jsou, jak známo, zemí přistěhovalců. Zlepšily se v tom, jak přijímat cizince a začleňovat je do společnosti? Nebo se to každá generace učí znovu?
Skvělá otázka. To, co je na USA výjimečné, a nemyslím to jako chlubení, neboť je to spíše výjimečné břemeno, je to, že jsme země založená na univerzálním občanském krédu. Nejsme země postavená na kmenové soudržnosti, krvi, náboženství a etnicitě. Na papíře. Ve skutečnosti dlouhou dobu byla bílá barva kůže normou. Zejména ji určovali bílí muži. Po dlouhou dobu tu bylo rozpojení mezi naším krédem a realitou, ať už šlo o otroctví, vyčlenění Číňanů, nahnání amerických Japonců do internačních táborů za druhé světové války, vyhlazování amerických indiánů. Ale průběh historie také svědčí o tom, že se Spojené státy snaží zmenšovat ten rozdíl mezi jejich krédem a realitou. V každé generaci se zlepšujeme, rozdíl mezi realitou a teorií se zmenšuje.
Což může dnes, kdy je na vzestupu Donald Trump, působit divně. Vždyť on jezdí po Americe a říká: Vyhoďte všechny přistěhovalce! Postavte vysokou zeď! Podlézá nejhoršímu strachu a snaze vyčlenit cizince ze společnosti. Takže si můžete myslet, že Spojené státy se vracejí do minulosti. Ale já si myslím, že se opravdu stáváme zemí pestřejší, zemí s různými kulturami a spojení bílé rasy s privilegiem a americkostí oslabuje. Přichází nová Amerika. A pro některé to je zdroj úzkosti. Jejich místo ve společnosti a identita jsou – jak si myslí – zpochybněny. Trump je pro ně dobrý způsob, jak svoji úzkost vyjádřit. Ale jsem optimistický. Když se podívám, kde jsme nyní ve srovnání s tím, kde jsme byli před padesáti pětasedmdesáti lety, toto je rozmanitější a inkluzivnější společnost. Máme samozřejmě velmi hluboké problémy, ale snažíme se.
Věří Trump tomu, co říká? Nebo je to jen pohodlná póza?
Trump je neuvěřitelným mediálním fenoménem. Je velmi těžké říci, co na něm je vlastně opravdové. On by to sám přiznal. Někde uvnitř je samozřejmě lidská bytost jménem Donald Trump se svými city, pamětí, zkušenostmi a vztahy. Ale právě teď prodává obchodní značku Donald Trump T.M. A ten produkt roku 2015 se týká čistého populismu a resentimentu vůči změně, vůči elitám. Něco z toho je pochopitelné a dokonce má reálný základ, ale mnoho je velmi ošklivé, nativistické a rasistické.
Je to širší fenomén, který se odehrává pravděpodobně ostřeji v Evropě než u nás. Virus nativismu a strachu a snahy po rasové čistotě v politice existuje vždycky. V některých historických fázích je globální imunitní systém silnější, v jiných slabší. Nyní jsme se dostali do fáze, v níž je imunitní systém slabý. Virus je silnější a rozšiřuje se jakoby nekontrolován. Vidíte to v západní a střední Evropě, vidíme to i ve Spojených státech. Je to důsledek globálního momentu, v němž jsme, který je nejen o integraci, ale také o tektonických posunech v demografii a ekonomických potížích.
Přistěhovalecká krize v Evropě probouzí duchy minulosti, jakými jsou šovinismus, rasismus i neonacismus. Zdá se, že začíná ohrožovat jádro evropské integrace. Jak by tento problém měli evropští lídři řešit? Musejí být přece opatrní.
Není jednoduché přenést americkou zkušenost do Evropy. Evropský projekt integrace je povrchně podobný federalizaci USA, ale je také zásadně jiný. Pokud je tu nějaké poučení z křehkosti evropského projektu, pak je to tento: lídři EU musejí začít věnovat více pozornosti kulturnímu významu integrované Evropy. Je jasné, že velká pozornost se upírá k ekonomické integraci a hlavně k jejím prohrám, problémům Řecka a dalších zemí, ale kulturní dimenze, snaha vytvořit celkový příběh je důležitější. Jde o otázku, co znamená evropskost a jak dospět k evropskému ekvivalentu amerického mota E Pluribus Unum: Jednota v rozmanitosti. Což není snaha vymazat lokální rozmanitost a regionální různost, ale naopak oslava těchto růzností pod nějakým vyšším celkem, který by vás sjednocoval a vytvářel společnou kulturní identitu. To je projekt pro novou generaci lídrů evropské integrace: jaký je příběh onoho Unum, který umožňuje rozkvět místních identit? Evropa zatím myslela hodně technokraticky. Idea, že když spojíme ekonomiku, cla a obchod, pak se ten „zbytek“ jaksi dostaví sám, je chybná. Co znamená být evropský?
To je od Američana čínského původu zajímavý pohled. Pomohlo vám vaše rodinné zázemí dospět k této perspektivě?
Jeden základní rozdíl mezi USA a Čínskou lidovou republikou, která nyní nastupuje a bude supervelmocí, je, že Spojené státy produkují čínské Američany a Čína neprodukuje americké Číňany. Čína to nechce, nezajímá se o to. Nechce nově definovat, co znamená být Číňanem. Otázka pro Evropu tedy zní: Jak rychle je schopná osvojit si tento „americký“ zvyk a stav mysli? Přijmout lidi z celého světa a v tomto procesu nově určit, co znamená být Evropanem.
Psali jsme:
Jak byste zhodnotil stav rasového soužití v USA dnes, padesát let od vítězství hnutí za práva černochů? V Evropě teď hodně vidíme tenzi mezi bílými policisty a mladými černochy.
Váš pohled zvenčí není zase tak odlišný od našeho pohledu zevnitř. U nás existuje hluboká nerovnost, hluboké, neřešené problémy, hluboký instituční i praktický rasismus zejména vůči africkým Američanům. Vyplývá to z otroctví a hlavně nezvládnutého období rekonstrukce, které následovalo po zrušení otroctví v šedesátých letech devatenáctého století. Nastolili jsme rovnost mezi lidmi jakožto jedinci, ale nikoliv nutně sociální spravedlnost, ekonomickou rovnost. Nyní vidíme výsledek nejen v globálně známých ohniscích, jakými je Ferguson v Missouri, ale v obyčejném každodenním životě mnoha měst po celé zemi. To je opravdová realita. Další realitou je rychlý nástup hispánců a asijských Američanů.
Takže ve stejném období, v němž se stále vypořádáváme s rasismem, země se stává více „čokoládová“ a „žlutá“ – vlivem latinos a Asijců – ve všech oblastech, jako jsou kultura, vzdělávací systém, média. Ve stejné době dochází k inkluzi a nárůstu rozmanitosti, ale přetrvávají rasismus a resentiment. Nemáme tu hezky urovnaný příběh, naopak se stáváme komplikovanější zemí. Jedno je jisté: éra samozřejmých norem diktovaných bělochy se rychle uzavírá. Před námi je mnohem neuspořádanější etapa. Jsem optimista, myslím, že to bude vzrušující doba: více lidí bude mít výraznější slovo v redefinici Ameriky, než tomu bylo dosud. Nebude to jednoduchý obrázek, země se bude muset konfrontovat s dědictvím rasové nerovnosti obecně a hlavně ve vztahu k Afroameričanům.
S ohledem na vývoj v Čínské lidové republice jste také optimista? S tím, jak Čína bude bohatnout, bude se sunout k liberálnějšímu režimu, nebo nikoliv?
To je skutečně otázka. Na jedné straně větší otevření se světovým vlivům, hlavně moderním technologiím, vytváří tlak na liberalizaci ze strany sílící střední třídy. Čína je mnohem komplexnější a složitější, než si většina lidí na Západě uvědomuje. Existuje „Čína“ o velikosti populace Spojených států – 300 milionů Číňanů, kteří se modernizují a integrují do světa byznysu a západního kulturního mainstreamu. A pak je tu další miliarda Číňanů, kteří do této společnosti nejsou zahrnuti a nemají k tomuto světu přístup.
Čína tedy zdaleka není tím monolitem, jak se jeví zvenčí.
Čína je mnohem křehčí a nestabilnější, než si lidé na Západě uvědomují. Čínské vedení velmi dobře ví, jak křehký je jejich experiment. Aspirace stovek milionů se otevřely a ti lidé teď chtějí víc. Hlavně materiálně chtějí víc, ale někde hluboko v mysli si přejí mít vliv, chtějí, aby jejich hlas byl slyšen. Chtějí mít odvolání, když narazí na zkorumpované politiky a byrokraty. Pokud přijde ekonomická recese, mohlo by dojít k velmi explozivní situaci. Čínské vedení je mnohem vyděšenější a nejistější, než to vypadá zvenčí. Lidé v Americe sledují čínský růst a bojí se, že Čína je monolit, který jednou všechno zabere. Nechci pochopitelně omlouvat represivní založení jejich systému, ale chci poukázat na jeho málo chápanou nestabilitu.
To je také, proč jsem v dlouhodobé perspektivě optimista s ohledem na vývoj Spojených států, které jsou při všech nedostatcích pružné, protože jejich systém je decentralizovaný, a tudíž schopnější zvládat potíže a otřesy. Je z toho důvodu odolnější – a myslím, že takovou odolnost nemá ani Evropa. To je mimochodem druhý problém Evropy, na který jsme narazili: jak vybudovat tuto odolnost. Kulturně, politicky a ekonomicky.
Jako Američan čínského původu se zabýváte tím, co to znamená být občanem Spojených států. Proč?
To téma mi vždycky bylo blízké, protože jsem syn přistěhovalců. Rodiče do USA přicestovali z Tchaj-wanu. Jsem tedy druhá generace Američanů a jsem si vědom toho, že moje rodina měla spoustu příležitostí uspět kvůli jakési historické shodě okolností. Kdyby sem rodiče nepřesídlili, neměli bychom všechny ty příležitosti. Už od malička jsem měl pocit zodpovědnosti a povinnosti, který se váže k oněm šancím, jež jsem dostal. Jednou z těch povinností je povinnost být si vědom dějin. Je to občanská povinnost. Zejména v posledních deseti patnácti letech, se změnou demografické struktury této země, vyvstává otázka: Kdo vlastně jsme jako Američané? Týká se rasových témat, identity, amerického občanství, a to je teď moje práce.
Založil jste Citizen university. Čemu se věnuje?
Je to nevládní organizace, která propaguje umění a praxi takzvaného efektivního občanství Spojených států. Není to tak, že bychom se narodili a automaticky věděli, jak máme být účinně aktivní v občanském životě. To vyžaduje určité struktury a kulturu čili praxi. A efektivní občanství je pro mě zvlášť důležité, neboť jde o demokratizaci pochopení toho, jak funguje moc. Jak můžete věci změnit, jak to zařídit, aby váš hlas platil, a čeho je vůbec možné dosáhnout. Souvisí to s dovednostmi, zvyklostmi a stavem mysli, které se automaticky neobnovují z generace na generaci. Vyžadují strukturované úsilí k tomu, aby se zachovaly.
Eric Liu (1968) pracoval jako poradce prezidenta Billa Clintona pro domácí politiku a ředitel pro legislativní věci v Radě národní bezpečnosti Bílého domu za Clintonovy vlády. Je spisovatelem, zakladatelem a prezidentem Citizen university v Seattlu. Věnuje se otázkám spojeným s občanstvím USA a měnící se demografickou strukturou země vlivem přistěhovalectví. Je rovněž neformálním poradcem prezidenta Baracka Obamy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš Klvaňa
