Rusko napadlo Ukrajinu. Jak hodnotíte krok prezidenta Zelenského, který nabídl střelné zbraně prakticky komukoliv?
Na té Ukrajině je toto zrovna paradox. Měli tam totiž donedávna velmi přísné podmínky pro držitele legálních soukromých zbraní. Povolení tam byla vydávána pouze na některá odůvodnění, veskrze jen lov či sportovní střelbu. Na nějaké nošení zbraně pro svou obranu, tak jak to známe třeba v Česku, kdy toto je umožněno naprosté většině držitelů zbrojních průkazů, tam v minulosti mohli běžní lidé úplně zapomenout.
Poté se to nyní ale překlápí ve druhý paradox, kdy jsou lidé ozbrojováni takřka na rozkaz. Je to pak trošku ode zdi ke zdi a nedovedu si představit, že by vláda vyzývala občany, ať se ozbrojí kterýkoli z nich i ten nezpůsobilý zdravotně, třeba i psychicky – anebo například někdo v minulosti trestaný, tedy bez nějaké společenské spolehlivosti. Takový občan je se svou minulostí, pokud je ozbrojen, své společnosti dokonce nebezpečný.
Pokud tam tedy není nějaká prověřitelnost, je to nebezpečné…
V tom to je. Na západ od nás nám vyčítají naše „liberální“ zbraňové zákony, ale ten náš systém je vysoce funkční, excesů je skutečně minimum. Zkouška na zbrojní průkaz není zrovna jednoduchá a to prověření, které je při každém konci platnosti zbrojního průkazu, je důkladné. U nás se tak nezpůsobilý člověk ke zbrani nedostává. A ten, který svou nezpůsobilost nějak projeví – a zde stačí „ulovit“ třeba jen dva přestupky, zbrojní průkaz ztrácí.
Potom mít tu „branněbezpečnostní rezervu“, utvořenou v klidu, systematicky a z prověřených lidí, je zdaleka lepší řešení.
Domníváte se, že by současná situace na Ukrajině mohla v Česku otevřít otázku „branněbezpečnostních rezerv“?
Já v to dokonce doufám. Ono by ji to neotevíralo takříkajíc z gruntu, ale jen by se podtrhla důležitost, kterou už naši politici jak vidno čím dál více chápou. V minulém roce totiž nabyl účinnosti nový zákon o podpoře státu v branných dovednostech, zvláště střeleckých, a to dokonce ve formě nábojů apod. Nyní se snad též otevírá do budoucna možnost další státní podpory v podobě armádních střelnic atd. Pevně doufám, že ta nynější zkušenost z Ukrajiny, kde jsou z branců narychlo vytvářeni vojáci dokonce během jednoho dvou dnů, bude dost velkým apelem na to, zrychlit takovéto systémové dobrovolnické zapojení lidí, kteří u nás mají zbrojní průkazy – míněno tedy lidí zdravotně a společensky způsobilých, kteří již splňují nějaké dovednosti, které by se potom v tom systému jen dále prohlubovaly cestou série státem podporovaných kurzů.
Naše armáda je z minulých let, tak jako další evropské armády, hluboce podfinancovaná. Jak se udává, v naší armádě máme zhruba šest až sedm tisíc bojeschopných vojáků, a když k tomu přičteme aktivní zálohy, které mají asi 2,5 tisíce, nedostáváme se tak ani na deset tisíc vojáků rychle schopných smysluplné bojové činnosti.
A do situace obdobné Ukrajině, že zbraně ze zoufalství najednou rozdáváme i lidem trestaným, nezpůsobilým či odříkačům, ať už z náboženských, politických či jiných důvodů, třeba proto, že je to nějaký „šampon“ z moderní generace, se přece dostat nechceme.
Prostě mezi současnou profesionální armádou a zoufalým rychlokvašným vytvářením „vojáků ze sedláků“ dnes neexistuje vlastně nic. A právě tuto zásadní mezeru by mohly vhodným způsobem vyplnit ony „branněbezpečnostní rezervy“. Je zřejmé, že v současné bezpečnostní situaci v Evropě by tak bylo dost velkým luxusem nevyužít desítky, nebo dokonce stovky tisíc takovýchto dnes již určitým způsobem vycvičených a zejména spolehlivých lidí a nezbudovat pro ně systém. A tak jim dát šanci posloužit svému státu, ať pro případy vnější agrese, nebo i například v případě mimořádných bezpečnostních situací, jako jsou blackout, velké povodně či další pohromy. Například v těsné kooperaci s policií a pochopitelně pod jejím vedením by pak mohli tito dobrovolní záložníci například hlídat obchody před rabováním, rozdávat potravinovou pomoc a tak podobně.
Poučme se ze smutného příkladu na Ukrajině, stojí to za to.
Jak vážnou chybou tedy v kontextu toho, co jsme teď probrali, bylo zrušení povinné vojenské služby?
Víte, povinná vojenská služba byla sice na první pohled o velkém množství vojáků, ale byli to odvedenci, jejichž služba se často spíše než vojenskému a smysluplnému výcviku podobala vězení, tedy takříkajíc výkonu trestu. Já jsem byl u elitního útvaru na západním okruhu a i já jsem spíše než bojovou přípravu zažil drhnutí podlahy smetákem, trhání trávy mezi dlaždicemi, bílení obrubníků, sbírání vajglů nebo úklid sněhu. Toto se fakt podobalo spíše kriminálu než skutečné službě vlasti a budování dovedností k její obraně. Byla to spíše, jak se říká, taková Potěmkinova vesnice.
Rozumím. Je to chyba toho institutu jako takového, nebo spíše systému, ve kterém vše probíhalo? Určitě by člověka napadlo, že by ta služba mohla být kratší, řekněme tři až šest měsíců a mohla by se věnovat těm činnostem, pro které byla vymyšlena… Třeba Izrael svou nezávislost buduje na armádě, donedávna tak činilo i Švýcarsko, kde byla puška takřka v každé rodině.
Pokud by to bylo tak a skutečně by se tam rozvíjely takovéto dovednosti, rozhodně bych nebyl proti určité formě obdobně časově koncipovaného kurzu či soustředění. A možná i po vzoru Izraele povinného. Ale rozhodně by stálo do úvahy alespoň to, aby každý člověk bez povinné vojny prodělával alespoň jakousi brannou přípravu v průběhu své školy a studia.
Nechci však volat po branné přípravě jako kdysi, kdy to byla jen jedna z dalších zbytečností, které jsem zažíval, a tzv. branná výchova byla pouze čištění masek a humorné školní troubení si těmi choboty, na kterých byly jejich filtry, či později na střední škole běhání v zapocených protichemických „atombordelech“. Mám na mysli spíše zdravotní přípravu, topografii apod. To by možná i se základní střeleckou přípravou, třeba i byť jen formou vzduchovek, bylo něčím, co bylo kdysi tak trochu přirozené a šlo to s člověkem.
Jde o případ politiky, které se každý vysmívá, dokud ji sám nepotřebuje?
Kdyby dnes někde na základní škole vytáhli zbraně a chtěli s nimi děti vzdělávat, byť jen ohledně jejich bezpečného užívání, tak by to bylo ze strany některých rodičů hádám i zralé na žalobu, když ne to, tak nejméně na obviňování z nějaké militarizace mládeže. Víte, ona nám společnost kapku zdegenerovala, míněno zpohodlněla. A někdo, kdo by chtěl budovat dovednosti pro obranu svého státu, je nyní nezřídka nálepkován jako militarista, podivín, nebo se o něm dokonce mluví jako o nebezpečí pro společnost. Jedna taková moudrost zní, že vojáky a bojovníky mají rádi, až když je nepřítel před branami.
Podobné je to i s policií. Lidé je povětšinou prostě moc rádi nemají. Ale až jim bude téct do bot, tak je najednou budou potřebovat a budou jim dobří.
Náš systém by se právě měl inspirovat takovými státy, jako jsou Švýcarsko nebo Finsko, kde je obrana země vybudována právě na dobrovolnickém systému, který je státem podporován a smysluplně budován. Ne náhodou bylo i z tohoto důvodu Švýcarsko za druhé světové války zanecháno na pokoji a ve Finsku byla situace zase taková, že jejich mnohem slabší armáda tenkrát dokázala porazit neporovnatelně silnější a lépe vyzbrojenější sovětskou armádu. I slabší, ale v době klidu systematicky připravované armády zkrátka mohou útočníka velmi odradit – než by tam chtěl krvácet v nějaké dlouhé válce. A někdy stačí i ozbrojení občané. I admirál Jamamoto koneckonců v roce 1941 řekl, že by Japonsko nikdy nemohlo napřímo napadnout Spojené státy, protože, pokusím se citovat, „tam je puška za každým stéblem trávy“.
Máme u nás funkční legislativu a na počet obyvatel dosti velké množství těch, kteří zbraň používají a za vlastní peníze s ní i cvičí. My máme navíc na rozdíl od zmíněného Švýcarska a Finska jednu obrovskou výhodu a zvláštnost – u nás naprostá většina vlastníků zbrojních průkazů disponuje skupinou, která je opravňuje k nošení zbraně na veřejnosti. Takže své zbraně i běžně nosí, což takováto možnost v těch zmíněných zemích prakticky neexistuje. Tam sice se zbraněmi trénují, ale převážejí je jen v penále na střelnici a zase zpět do svého domova.
Můžeme pozorovat jistou devastaci západních armád, společenskou, rozpočtovou. Je to podle vás jaksi řízená destrukce? Jak ji řešit?
Já si myslím, že je to spíše důsledek blahobytu a z toho jakéhosi falešného pocit, že mír tu musí být na věčné časy. Protože jsme prožili asi to historicky nejdelší období bez válek a větších problémů, Evropané si na toto zvykli jako na samozřejmost, jakýsi neměnný stav. Jak teď vidíme, může se to změnit velmi, velmi rychle.
Navíc západní armády byly devastovány, a to nejen podfinancováním, ale někdy i ideologicky… Vzpomeňme na současnou hlavu Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, která byla německou ministryní obrany a povedlo se jí za několik let tak zdevastovat jednu z největších armád Evropy, že by to možná nedokázal ani nejschopnější nepřítel. Mít prostě v armádě primární cíle jako řešení těhotenských uniforem, genderové problémy či boj proti pseudo diskriminaci namísto budování potřebných armádních sil pro vedení moderní války, to rozhodně žádný konflikt nevyhraje.
Vidíte tam nějaké možné řešení?
Je to o nějakém vedení tohoto resortu člověkem, který má nejen vizi a dostatečnou odbornost, ale dělá to i srdcem. A který tak bude řešit ty pro armádu skutečně zásadní věci. A ne aby se armáda stala scvrklou abstraktní podobou sebe sama. Když pak člověk vidí vojáky Bundeswehru, kteří nemají ani pušky a musejí nacvičovat s dřevěnými atrapami, je to v případě tak ekonomicky silné země tristní.
Ještě k tomu chci dodat, že podle mého názoru v případě současné ministryně Jany Černochové rozhodně resort obrany není ve špatných rukou. To nejen proto, že sama zbraní vládne, ale i kvůli jejímu vztahu k armádě, její historii, ale i k naší vlasti. No budeme jí v těch nelehkých časech držet palce.
Změní se podle vás nyní pohled společnosti na ty, kteří se snaží o osvětu v oblasti sebeobrany a bezpečnosti a kteří se zasazují o možnost, aby občané po složení zkoušek měli přístup ke střelným zbraním?
Já v to doufám. Jak jsem zmínil, věřím, že ten nešťastný ukrajinský konflikt, který se nyní tak rychle rozhořel, k tomu ponaučení a poučení jen přispěje. Lepší je i v rámci budování těch dovedností využitelných v obraně státu být připraven nežli potom překvapen. To překvapení je jinak vždy jen nemilé.
„O hranicích se nediskutuje, o hranice se střílí,“ to je citát prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Ten byl přitom velkým humanistou. Mohou tedy tyto dvě pozice jít ruku v ruce?
Samozřejmě že mohou. I největší humanista, pokud je reálně uvažujícím politikem, a tím Masaryk byl, má jasno, že válka se nedá vyhrát nějakým rokováním a protesty, nebo jak dnes vidíme západní politiky, kteří vyjadřují s konáním Putina „rozhodný nesouhlas“. Tím žádnou armádu opravdu neporazíte.
Někdy je to nakonec bohužel ne na statečnosti a schopnostech vojáků, ale na rozhodnutí mnohdy zbabělých a neschopných politiků. My jsme již takové situace mnohokrát žel zažili. A možná proto my Češi, kteří jsme byli 400 let pod habsburskou porobou a v novodobé historii jsme pak zažili jednu velmi ošklivou okupaci, následovanou totalitou, a okupací další, máme dost zkušeností na to, abychom nyní svoji zemi ze všech sil bránili a nedostali se znovu do nějakého područí, které je pro naši zemi vždy tak zničující. A to myslím nejen, co se týče ztracených životů a materiálně, ale i těmi velmi špatně hojícími se šrámy na duši a sebevědomí našeho národa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Marek Korejs
