Pouhá minuta na úkryt. Česká scenáristka z Izraele mluví o ČT, Rusku i raketových útocích

Já jsem pořád v kontaktu se scenáristickým týmem seriálu Ulice, občas s něčím vypomůžu. Nárazově dělám nějakou menší práci pro Českou televizi. Během tohoto podzimu bych se chtěla pustit do něčeho většího. Buď přesvědčím ty správné lidi, že můžu pracovat intenzivně i na tak velkou dálku, nebo se pustím do něčeho vlastního.

Prezident Zeman již dříve uváděl, že s Izraelem máme jako stát dobré vztahy. To zní trochu, jako by nás chlácholil… Proč je tak důležité hýčkat si vztahy s Izraelem – není stejně či více důležité mít takové vztahy i s Ruskem?

Proč by nás měl chlácholit? Máme velmi dobré vztahy s Izraelem, stejně jako třeba s Rakouskem, protože Izraelci stejně jako Rakušani a my věří, že muži a ženy jsou si rovni, cení si každého lidského života a lidské důstojnosti, respektují zákony, vychovávají v tomto smyslu své děti. Jistěže je důležité mít takové vztahy i s Ruskem, to bychom si určitě přáli. Ale těžko nevidět, že Rusové se těmhle hodnotám, kterých si ceníme, zpronevěří, když se jim to hodí a cítí příležitost. Proto se teď na ně snáší kritika i z českých kruhů – protože se prostě nechovají tak, jak my věříme, že to je správné.

Jaká je nyní - vašimi slovy - situace v Izraeli?

Co se týče situace v Izraeli – zdá se, že současné příměří mezi Izraelci a hnutím Hamás v Pásmu Gazy by mohlo nějaký čas vydržet. Začíná školní rok a děti snad nastoupí do škol v míru.

Jak o tom podle vás obecně média informují? Pravdivě, nebo zkresleně?

Můj manžel je zahraničním zpravodajem České televize, je jediným českým novinářem, který v Izraeli žije, aby o zdejší situaci informoval. Čili když se ptáte na média, ptáte se mě především na něj. Moje glosa jeho práce nemá žádnou objektivní hodnotu. Přesto, když už ta otázka padla, si ji neodpustím: Neznám vzdělanějšího, pečlivějšího a objektivnějšího reportéra. Kéž by to šlo zařídit a vaši čtenáři měli možnost vidět, jak tvrdě zahraniční zpravodajové pracují, v jakých podmínkách, s jakým rizikem. Nejen můj muž, ale i korespondenti v Rusku, Polsku, Číně, USA, dalších evropských zemích.

Například Česká televize je osočována, že nemapuje některé události korektně, ovšem spíše v případě ukrajinsko-ruského konfliktu, kdy je dle většiny názorů protiruská. Vy to takto nevidíte?

Ne. Točíme se kolem téhož tématu. Co je pro nás důležitější? Slyšet pravdu, nebo mít výtečné vztahy s Ruskem? Chceme raději ekonomiku, která šlape jako hodinky, nebo jistotu, že naše děti vyrostou ve světě, kde je špatný skutek potrestán a dobrý odměněn? Já, můj manžel, Josef Pazderka, Miroslav Karas, jejich rodiny, Česká televize, někteří z našich politiků… Věříme, že důležitější je bránit základní lidské hodnoty i za cenu nějakého dočasného nepohodlí. Nemyslím, že je Česká televize protiruská. Je česká. Měří všem stejným českým metrem – tím hodnotovým žebříčkem, ve kterém nás naše maminky vychovaly.

Zvládají podle vás naši politici vůbec zahraniční politiku? Nejsou schopni, jak některé hlasy tvrdí, jen se „přiklánět“ na nějaké strany a ve skutečnosti zapomenout na národní zájem a na to, že prioritně skutečně nechceme válku a zhoršení ekonomiky?

Skutečně chcete od manželky zpravodaje a televizní scenáristky hodnotit zahraniční politiku České republiky (smích)?

Právě její názor možná lidi zajímá…

Budiž: Myslím, že naše zahraniční politika je dlouhodobě velmi konzistentní a docela dobrá. Držíme si svůj žebříček hodnot – někde na něm máme červenou linii, kterou, když někdo překročí, vystoupíme proti němu. Náš primární národní zájem je zachovat nám všem bezpečný život v těchto hodnotách. Co učíme doma svoje děti? Že pravda je cennější než lež, že mezilidské vztahy jsou důležitější než peníze, že na spravedlnost dříve či později dojde. Proč bychom to v zahraniční politice měli dělat jinak, nebo dokonce naopak?

Jak se vám vlastně žije v Tel Avivu? Na jak dlouho jste se do země přestěhovali?

Tel Aviv je vlastně nejevropštější ze všech měst v Izraeli, navíc je na břehu moře a léto je tu minimálně osm měsíců v roce. Žije se v něm krásně. I když, pravda, asi žádná máma by si neužívala raketové útoky z Gazy během letošního léta. Když zazní sirény a máte plus minus minutu na to, abyste pro své děti našla úkryt. Máme tu za sebou první rok a zřejmě další tři před sebou: Stačilo nám tady pár měsíců, abychom „zapluli“ do podobného života, jaký jsme vedli v Praze.

Cítíte se tam jako menšina? Jak se k vám chovají lidé? Co děti a škola, jazyk?

Našli jsme si přátele, po večerech často míváme hosty, práce je spousty, ale nás to baví. Děti jsou ve věku, kdy, když jim věc správně vysvětlíte, zvládnou všechno. Tedy i přesun do školy, kde je všechno v angličtině a několikrát týdně mají lekce hebrejštiny a arabštiny. Ne, že by mluvily plynně, ale myslím, že se jim to neztratí. Obyvatelé Tel Avivu nám to tady dost ulehčují. Jeden z mých prvních poznatků, když jsme sem přijeli, byl tenhle: Můžete chodit celý den po přeplněných chodnících Prahy a být sám. Když na nikoho nepromluvíte, nepromluví nikdo na vás, můžete se po hodinách vrátit domů bez nějakého sociálního kontaktu. V Izraeli nikdy nejsme sami: Lidé jsou tu vřelí, otevření, mluví na nás, zajímají se o nás, pořád se ptají, jak se nám tu žije.

Česká překladatelka Kateřina Amiourová, manželka Alžířana, mi v rozhovoru řekla, že Izraelci jsou podle ní mnohem větší hyeny než muslimové, kteří se od nás dočkávají kritiky. Co byste jí na to řekla?

Upřímně: Nejdřív bych si musela napočítat do deseti. Pak bych odpověděla, že kritiky se od nás nedočkávají muslimové, ale radikální islamistické skupiny, které podřezávají lidi za jiné vyznání, věší děti na ulici, které v Sýrii a Iráku rozpoutávají peklo. Nemám jediného kritického slova pro muslimy obecně. Žiju mezi nimi i mezi Židy, můj syn s nimi chodí do školy. Radikálního islámu se bojím a myslím, že je třeba proti němu tvrdě zakročit. Stát Izrael tyhle skupiny, na rozdíl od Evropy, ohrožují bezprostředně a on proti nim zasahuje, aby ochránil vlastní občany, vlastní existenci. Takhle prosté to je, nic složitějšího na tom není.

Lenka Szántó absolvovala vysokoškolské obory mediální studia a sociální politika, rovněž pak žurnalistiku. Nejdříve působila v tištěném deníku, její doménou se ale posléze stala televizní žurnalistika. Kromě reportérských pozic si vyzkoušela práci redaktorky, editorky i vedoucí vydání. Nakonec zakotvila ve scenáristice, známá je zejména jako jedna z autorek týmu kolem seriálu Ulice, který vysílá komerční televizní stanice. Nyní spolupracuje i s Českou televizí. Jejím manželem je zahraniční zpravodaj Jakub Szántó.