Blíží se konec roku. Jak byste rok 2019 hodnotil, co se týče atmosféry v naší společnosti? Co nás nejvíc „jitří“?
Česká republika rozhodně není soudržným společenstvím. Dosáhli jsme sice formální svobody a jistého blahobytu, nicméně většina obyvatel trpí Havlovou „blbou náladou“. Projevuje se to v politických i jiných debatách. Spokojených laiků i odborníků, aby pohledal. Ještě před pár desítkami let jsme viděli svůj vzor a cíl ve vyspělých euroatlantických zemích. Jejich image je však rok od roku méně přitažlivý.
Vláda tvrdí, že se máme stále lépe, že se díky ní zvyšují platy a země je na dobré cestě. Mohli jsme se letos radovat z bohatých Vánoc? Nebo se spíš máme bát o budoucnost?
Všechny politické garnitury odedávna každý společenský pokrok vydávají za výsledek svého vládnutí. Ve skutečnosti jde a výsledky tvrdé práce těch, kterým se kdysi říkalo „dělníci, rolníci a pracující inteligence“. Co do budoucnosti, je pořád čeho se obávat. Živelná a nekontrolovaná imigrace, negativní demografický vývoj, ekologický alarmismus a všechny ty výstřelky genderismů tato ani jiné vlády nikterak nekorigují. Je zřejmé, že jedeme z kopce…
Když jsme zmínili ono „jitření“ ve společnosti, podívejme se na demonstrace spolku Milion chvilek, které nás provázely vlastně celým rokem. Co byste vzkázal jak Mikuláši Minářovi, tak lidem, kteří se demonstrací účastní? A co smířlivě popřát do roku 2020?
Je-li jich tolik, jak se říká, a mají-li tak moudré vedení, jak toto předstírá, pak nechápu, proč si nezaloží politickou formaci a nejdou do voleb. Poskakováním na demonstracích, zejména tak zajímavě bez konkrétního pozitivního programu, ještě nikdo svět nezměnil.
Na druhou stranu, podívejme se i na Andreje Babiše. Udělal letos premiér dost pro to, aby nepopouzel občany tak, že proti němu permanentně demonstrují? Jmenování Marie Benešové, reakce na audity z EU či na Čapí hnízdo, slova, že lidé chodí na Letnou „na koncert“... Co by měl premiér udělat pro zmírnění napětí?
Kdybychom kolem sebe viděli alespoň několik silných a charismatických osobností, které by jej mohly nahradit, pak by stačilo, počkat do příštích voleb. Udělat něco pozoruhodného a imponujícího je úkolem opozice. Marie Benešová si rozhodně nezasluhuje roli fackovacího panáka, kterou jí „Milion chvilek“ přisoudil.
A jak celkově hodnotíte letošní situaci na politické scéně? O premiéru Babišovi už jsme mluvili. Jak jste v tomto roce vnímal různé kroky prezidenta Zemana a třeba i dalších politiků?
Necítím se povolán ke kritice pana prezidenta. Dělá, myslím, co může a umí a chová se rozhodně slušněji než jeho kritici a nepřátelé. Hodně negativně na mne zapůsobilo evropské „práskačství“ našich politických bukanýrů. Také podivná bezvýraznost a bezzásadovost šéfů politických stran, které se budou ucházet o místo ve vládě.
Psali jsme:
Letos se česká veřejnost musela rozloučit s Karlem Gottem. S odstupem: Bylo v tom zbytečně moc politiky? Tlačili Babiš a Zeman příliš „na pilu“ se snahou zavděčit se veřejnosti? Nebo „ti druzí“ příliš mluvili o době před rokem 89 a o vyrovnávání se s ní?
Karel Gott byl a zůstal velkou osobností české kultury. Proč by se politici neměli snažit, zavděčit se veřejnosti? Být slavným umělcem, kterého mají lidi rádi, to je pozitivní, nikoliv negativní role. Třicet roků po sametovém převratu kádrovat lidi za jejich život v totalitě, to mně přijde hodně ubohé. V podání některých umělců až komické…
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2019
Mluvíme-li o vyrovnání se s dobou před rokem 89, jsme letos, po oslavách 30 let demokracie, vyrovnanější? Chybělo něco během těchto oslav, popřípadě něco přebývalo?
Vláda našich komunistů se sesypala samospádem, a to až jako jedna z posledních ze sovětského impéria. I takový pád je hezké si připomínat a slavit. Naše oslavy však často probíhaly jako souboj o pozice co nejradikálnějších revolucionářů. Někdy souboj obskurní až zcela nechutný.
Konec roku nepříjemně narušil masakr v ostravské nemocnici. Někdejší ředitel Vojenského zpravodajství generál Andor Šándor za tím vidí stoupající míru „nenávisti, hrubosti, netolerance, sprostoty a agrese mezi občany“. Cítíte něco podobného kolem sebe?
Podobné úvahy nejsou, myslím, v této věci namístě. Šlo nepochybně o individuální delikt šílence, o jehož skutečných motivech se asi již nic nedozvíme. Nešlo o reakce na nějakou společenskou krizi nebo náladu. Nicméně s panem generálem souhlasím v tom, že naší společnosti by hodně prospělo, kdybychom ve svých projevech šetřili nenávistí a zhovadilostí.
Když se ještě vrátíme k Vánocům, ty jsou a mají být i svátkem křesťanství. Jenže v Česku většina lidí v Boha nevěří, a navíc je i zde katolická církev poskvrňována skandály se sexuálním zneužíváním. Stejně tak zde panuje dlouhodobý antagonismus mezi kardinálem Dukou a profesorem Tomášem Halíkem. Jak se s tím vypořádat?
Tři křesťanské ctnosti, tedy Víra, Naděje a Láska, jsou trvalými hodnotami humanity, a to bez ohledu na to, jak populární jsou u nás aktuálně křesťanské církve. Jsme společenství povýtce ateistické, což však neznamená, že můžeme jen tak zmíněné ctnosti a etické hodnoty zahodit, nebo zaměnit za nějaký importovaný fanatismus. Antagonismus mezi hlavou české katolické církve a filozofujícím farářem myslím českou společnost nerozděluje. Pan kardinál má v tomto směru nepochybně navrch.
O Vánocích se často stýkají všechny generace. Všeobecně platilo, že mladší se učili od starších a že moudrost starších má být ceněna. Nyní aktivisté upozorňují na to, že starší generace je náchylná k dezinformacím, ať už kvůli řetězovým mailům nebo internetovým prostředkům. A mladá generace se v médiích snaží té starší v tomto směru radit. Co na to i jako psychiatr říkáte?
Jako představitel starší generace soudím, že ti dnešní mladí těmi seniory opovrhují neprávem. Vždyť ten jejich postmoderní svět vyrostl na zádech celých předchozích generací. Z nadšených souhlasů mladých davů se zřetelně extrémními postoji politických a ekologických radikálů soudím, že zejména mladá generace je odedávna nejvíce nakloněna fanatické víře různých nesmyslných ideologií. Někdejší bolševická vláda byla ironizována rčením: „Mládí vpřed a staří na svá místa.“ Myslím, že moje generace moc dobře ví, až kam to ono nadšené mládí pionýrů a svazáků dotáhlo.
Co by si nejen během svátků měli říct „mladí“ a „staří“ tak, aby výměny politických názorů nekončily hádkami? Co by si obě strany mohly navzájem dát ve vyprávění o nedávné minulosti i současnosti, nebo i v poučení pro budoucnost?
Ten jakoby vyhrocený vztah mladých a starých není realitou. Jde o fikci fanaticky myslících jedinců. Celá společnost by si měla dát pozor na pokusy „upravovat“ naše dějiny moderní i vzdáleněji historické. V tomto směru jsou nepochybně senioři mnohem lépe informováni než mladí lidé, kteří se sotva vyklubali z gymnázií a jiných škol.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: David Hora
