Opět tu máme výročí 17. listopadu. V jakém stavu je naše demokracie a do jaké míry jsme se za poslední dobu přiblížili, či nepřiblížili k tomu, o čem jsme snili po roce 1990?

Václav Havel zavedl demokracii jako vzdušný zámek. Neopřel se o tradice první republiky, ty byly dokonce jaksi zavrženy jako nacionalistické a „my přece musíme do Evropy“, být tedy kosmopolitní. Když se zkopíruje pouze jakási forma, vede to ke známému rčení: „Demokracii bychom měli, ale ještě nám scházejí demokraté.“ Snít nestačí, musí se pracovat. Lidé musejí pro svoji vlast vyvinout nezištnou angažovanost. To neudělali, angažovanost byla pouze zištná, dokonce jsme k tomu byli vychováváni. Chybějí ony velké demokratické politické strany, které měly 300 000 členů, sdružení v každé obci a výběr osobností ze zástupů kandidátů. Strany, které mají jen pár tisíc členů a jsou placeny oligarchy, nejsou stranami, jsou to nátlakové a zájmové skupiny kapitálu.

Někteří vidí ohrožení demokracie v Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Sám Andrej Babiš tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa… Co je spíše pravda?