V prvních letech po roce 1990 došlo k obrovským majetkovým přesunům v rámci privatizace. O té kolují různé legendy ohledně toho, kdo posloužil komu a co za to dostal. Jaké vazby mezi rozhodujícími politiky a beneficienty ze soukromého sektoru se za ty roky podařilo prokázat? Klidně i konkrétní jména…
Jedna z legend říká, že někteří bývalí šéfové Československé státní banky si vybrali mladé koně, které nasadili do privatizace. To samo by ovšem nestačilo, nebylo by jich dost ani na Velkou pardubickou, aby se svět velkého byznysu rozhýbal. V prvních týdnech po spuštění kuponové privatizace jsme registrovali stagnaci, až nezájem o ni do momentu, kdy tzv. Harvardské fondy rozjely kampaň, že za každou kuponovou knížku garantují deset tisíc korun. V té chvíli se utrhla lavina zájmu o investování. Kladli jsme si otázku, jak by kuponka dopadla, nebýt toho harvardského příslibu. A právě u harvardských fondů to pak skončilo fiaskem, podvodem, tunelem...
Téměř čtvrt milionu lidí, kteří v kuponové privatizaci svěřili své investiční body Viktoru Koženému a jeho Harvardským fondům, nemá dnes již naději, že někdy uvidí své peníze. Bývalý emigrant Viktor Kožený se navíc podle vyšetřovatelů USA dopustil podvodu i vůči americkým investorům. Dodnes pobývá z těchto důvodů v Karibiku. Mezi jeho kumpány najdeme bývalého komunistického rozvědčíka Juraje Širokého nebo dalšího expříslušníka předlistopadového FMV Borise Vostrého...
Kožený a Vostrý byli v ČR odsouzeni, oba jsou doslovně za vodou, v Karibiku se zdržují v zemích, s nimiž nemají naše státy dohodu o vydávání osob. Na Juraje Širokého podal likvidátor Harvardských fondů Zdeněk Častorál v roce 2006 u bratislavského vyšetřovatele z Úřadu boje proti korupci trestní oznámení pro tunelování. Vyšetřování šlo rychle do ztracena, buď pro nekvalifikovanost vyšetřovatele, nebo pro nezájem, nebo i jinou motivaci vedení tohoto úřadu.
Na Slovensku byla v čase československé kuponové privatizace politická opozice v čele s Mečiarovým HZDS proti kuponce, to ale jejím lidem nebránilo potichu zakládat privatizační fondy. Dodnes se vedou diskuse, zda kuponka byl správný projekt, nebo kontraproduktivní. Jenže na začátku devadesátých let se z kuponky stal veledůležitý politický program a i původně odpůrce kuponky Václav Klaus brzy shledal, jak značné se dají z toho získat politické body.
Je v Polsku a Maďarsku ohrožena demokracie?Anketa
A o tom to bylo. Lidé se vrhli na investování do fondů, jiní přímo do vybraných podniků. Jelikož nikdo s touto činností neměl žádné zkušenosti, mnozí nakonec utřeli nos. A jak jsem zmínil, neznalost provázel i zločin. Někteří mí kamarádi, kteří krátce po absolvování ekonomických vysokých škol nastoupili na ministerstvo privatizace čili byli nejblíž ke zdroji informací, rovněž špatně investovali a nezískali prakticky nic. Čili opět, neexistoval žádný generální spiklenecký plán, jak proměnit bláto ve zlato.
Existovala silná touha zbohatnout, ať to stojí, co to stojí. Zejména ať to zaplatí ti druzí, já chci vydělat. V řadách HZDS byl poslanec, jenž v letech 1995–1998, kdy na Slovensku probíhala privatizace přímými prodeji vybraným zájemcům, nazval své firmy PTD a k tomu nějaké číslo. PTD znamenalo Peníze Těch Druhých. Tedy těch, kteří pro privatizaci neměli to správné stranické tričko, anebo vůbec žádné. To bylo pro tu dobu na Slovensku signifikantním znakem.
Navíc v devadesátých letech neexistovala dostatečná legislativní ochrana malých investorů, těch původních DIKů, fondy se změnily na akciové společnosti a drobní investoři s několika akciemi byli pak rádi, že mohli své akcie jakž takž zpeněžit, často pod jejich tržní hodnotu, někdy i vůbec, jak vidíme u harvardů a dalších. Já to období vnímám jak klondike východních trhů, pro malé aktéry nebylo na nich místo a prosadili se mocní vlivní hráči s ostrými lokty. Ve společnosti se z toho vyvinula kocovina, já ale říkám, že nikdo tehdy neměl geniální recept, jak transformovat státní majetek na soukromý, a proces, jaký proběhl v Československu, byť s excesy, porušováním pravidel, podvody, tunely, nebyl ještě zdaleka nejhorší. Stačí se podívat do zemí bývalého SSSR. Tam vraždili nové majitele podniků a bank jak na běžícím pásu.
Kdosi tvrdil, že se prý u nás nejprve měly prodat banky. Václav Klaus byl proti, doma nikdo neměl kapitál na koupi bank a prodat je v té době do ciziny znamenalo odstřihnout domácí politický vliv na proces ekonomické transformace. To nikdo nechtěl. Druhou stranou téže mince pak bylo to, že státní banky byly tunelovány prostřednictvím nedobytných úvěrů, podvodů větších i menších, mnohé podniky nevydržely, noví majitelé nebyli vždy těmi nejlepšími manažery a tak dále. V té době, opakuji, nebyl k dispozici odněkud seshora boží plán, jak uspokojit všechny a všem dát měrou ne-li stejnou, tak alespoň uspokojivou. Pocit nespravedlnosti z nerovnoměrného rozdělení majetku je jedním z klíčových hybatelů politických dějin v kapitalismu. A přesně opačně je to s lidským rozumem. Rozum je totiž jediný majetek, jenž je rozdělen spravedlivě. Ještě si nikdo nestěžoval, že ho má málo.
Psali jsme:
Bavili jsme se o tom, že nejlepší informace měli zástupci předlistopadových struktur. Kdo z nich dokázal v rámci majetkových přesunů zpeněžit své informace a konexe nejlépe?
Někteří to dokázali, jiní ne. Zde rovněž nelze aplikovat pravidlo, že kdo byl u informací, ten profitoval. Jistěže výhoda v tom byla, rozhodovaly ovšem i jiné faktory. V té době jsme spoléhali na slogan „trh vše vyřeší“. Znal jsem jistého, dnes již nebohého, pracovníka z ekonomického výzkumu. Nebyl tím, čemu říkáme stará struktura, byl to ryzí akademik, leč šel do kuponové privatizace, založil privatizační fond a byl na Slovensku velmi úspěšný – až do té míry, že se jej Mečiarova vláda rozhodla zničit a uvalila na něj z vymyšlených důvodů nucenou správu.
Našli by se na druhé straně mladí, nepříliš úspěšní podnikatelé, kterým pomohli rodiče ze starých struktur svými kontakty, pozicemi a know-how, a hoši pak tunelovali, na co měli dosah. Když to shrnu, nestačilo mít podporu starých struktur, faktorů bylo vícero. Nakonec, sotva někdo tehdy očekával, že pokladní ze sámošky má na to, aby založila a řídila akciovou společnost, neboť i ona rozumí číslům – a nemám teď na mysli nějakého nastrčeného bílého koně. Lidé, kteří mohli provést transformaci, museli mít náležitou výbavu.
Na Slovensku místopředseda Mečiarova HZDS Augustín Marián Húska, povoláním ekonom ve výzkumu, říkal v 90. letech svým kolegům, že transformace ekonomiky ze státního na tržní model je jedinečnou historickou příležitostí, jež se za našeho života nebude opakovat. Tudíž je třeba ji využít na maximum. A uváděl k tomu Paretovo pravidlo jako klíč k pochopení i uchopení transformace. Vilfredo Pareto byl v 19. století italský ekonom, jenž konstatoval, že 80 % bohatství v Itálii je v rukou 20 % lidí. Toto pravidlo 20/80 lze i jinak aplikovat, má kromě jiného pomáhat soustředit se na zefektivnění rozhodování k lepším výsledkům. Pareto to bral jako praxí i výzkumem ověřené faktum; a A. M. Húska tímto argumentem chtěl legitimizovat mečiarovský model velké privatizace, tedy prodejem předem vybraným zájemcům, zejména věrným poskokům a sponzorům.
Kdo byli „králové“ českého podsvětí na počátku devadesátých let a kdo později? Jak se tento „trh“ vyvíjel?
Toto téma bych přenechal raději českým kolegům, jsou v tom více doma než já, jenž to pozoruje, byť dlouhodobě, z dálky. Českým čtenářům jsou jména František Mrázek nebo Tomáš Pitr víc než známá, když mám uvést ty nejprofilovější postavy. Mějme na paměti, že pojem podsvětí zahrnuje postavy od špinavých bílých límečků, jež mají vazby na politické špičky, až po pasáky na nejnižší společenské příčce. Tyto osoby a obsazení se časem mění z různých důvodů. Jejich vliv, dosah, škody i společenská závažnost nejsou stejné.
Je zde ale jeden důležitý parametr, jakési návěstí, jež nám dává možnost odhadu, v jakém stavu se nachází země v oblasti potírání rakovinového propojení podsvětí, zejména špinavých bílých límečků, a politiky. Tím návěstím je stav speciálních policejních útvarů, které mají v popisu činnosti odhalování organizovaného zločinu nebo korupce. Když dochází k častým personálním, a hlavně účelovým změnám na vedoucích pozicích těchto útvarů, je to signál, že je v politickém zájmu někoho, aby tyto útvary umrtvil. To pak má dalekosáhlé důsledky pro společnost.
Fotogalerie: - Rabas, kníže a Tibet
Fotogalerie: - Muzeum Stb v pivovaru
Prorůstání struktur organizovaného zločinu se státní správou a politickými kruhy se nemusí omezit pak jen na domácí dimenzi, leč ke slovu se dostane i mezinárodní organizovaný zločin. Ten byl českým prostředím intenzivně přitahován od začátku devadesátých let, na rozdíl od Slovenska, kde cizí zločinecký element byl spíše na okraji a dominovaly domácí zločinecké skupiny. Připomenu akci policejního zásahu v smíchovské restauraci U Holubů z jara 1995, kde právě probíhala oslava narozenin jednoho ruského „vora v zakoně“. Na dvě stě účastníků bylo zadrženo, několik desítek bylo vyhoštěno. Tato akce měla důkladnou přípravu. Ve prospěch tehdejšího policejního útvaru, jemuž šéfoval Jan Kubice, mluví to, že akce nebyla prozrazena a ruští mafiáni byli úderem zaskočeni.
Jen jedna výjimka se v této věci objevila. Narozenin se měl zúčastnit i Semjon Mogilevič, jenž byl považován za jednoho z nejvýznamnějších pohlavárů ruskojazyčného zločinu v mezinárodních vodách. Jenže Mogilevič byl viděn, jak projel kolem restaurace, nezastavil a zmizel mimo území ČR. Snad nevešel do restaurace proto, že dlužil do společné kasy v té chvíli několik milionů dolarů a mohl mít jisté obavy, anebo dostal informaci, co se tam bude dít a nechal si to pro sebe. To nevíme dodnes. Za nějaký čas byl velitel policejního zásahu Zdeněk Macháček obviněn a vzat do vazby za údajné vydírání a omezování osobní svobody jistého celníka.
Soud nakonec Macháčka osvobodil, neboť se ukázalo, že v době údajného páchání trestného činu byl prokazatelně na dovolené s rodinou. Macháček se již do policie nevrátil. Jeho jméno se objevilo v politických kruzích ještě jednou, a to když v roce 2006 Jan Kubice předložil poslancům spis Krakatice, pojednávající o propojení politiky, státní správy a podsvětí. Kubice se na úvod zeptal poslanců, zda jim něco říká jméno Zdeněk Macháček. Když řekli, že ano, Kubice dodal, že nechce, aby se něco podobného opakovalo, a proto přinesl draft z výbušného kriminálního spisu, čítajícího tisíc stran. A jak to dopadlo? Macháček již v policii není, ani Kubice, ani třeba po Kubicem úřadující Robert Šlachta.
Z mého pohledu to byli právě oni, kdo byli odhodláni i schopni rozplétat hadí klubko zájmů některých politiků se špinavými bílými límečky a propojení na podsvětí. A to jsme se dostali až po současnost, a ta není evidentně čistá. Minulost ji nepustí ze svých spárů, ta si udržuje z pozadí svá chapadla. Proto odcházejí nebo jsou vyhnáni zmíněné typy policistů.
Kdo četl Kmotra, ten ví, že mezi mafiánskými gangy se střídají časy příměří a časy „zalehnutí na matrace“, tedy války gangů. Co byly v devadesátých letech ty největší války gangů?
Tuto otázku bych vynechal, v tom se necítím dost kompetentní přiblížit zasvěceně české reálie. Kmotra znám, leč to nestačí. Slovenské války umím popsat, leč bylo jich tolik, že by nám zdejší prostor nestačil.
V čem se ve vývoji „podsvětí“ lišila česká a slovenská část federace? A jaké byly důvody těchto odlišností?
Klíčový rozdíl vidím v tom, že po rozdělení Československa se v ČR „etablovaly“ špinavé bílé límečky „jen“ s vazbami na politické prostředí jako vlivné osoby z byznysu, na Slovensku to nemělo pendant, neboť špinavé bílé límečky byly do jisté míry přímo v politických strukturách nebo státních službách. Byl to model bližší Rusku než Česku. Na Slovensku byl v roce 1999 zavražděn exministr hospodářství a šéf státního plynárenského průmyslu Ján Ducký. Vražda není dodnes objasněna, motiv neznámý.
Na Slovensku byl před dvěma lety zavražděn novinář Ján Kuciak s jeho snoubenkou, motivem byla jeho novinářská práce. Nic z toho se v ČR neodehrálo, byl zde sice pokus o likvidaci novinářky Sabiny Slonkové, leč policie tomu dokázala zabránit. V těchto souřadnicích vidím markantní rozdíly, jež by se snad daly vysvětlit rozdílnou úrovní politické kultury, politické vyspělosti a mírou „buranství“ veřejného života. Na Slovensku vznikly v 90. letech struktury organizovaného zločinu jako hustá síť po celé zemi. Tyto skupiny typu uličních gangů terorizovaly zejména menší podnikatele, byť byly i výjimky z pravidla. Od fakturačních podvodů a následných likvidací bílých koní přes pravidelné vybírání výpalného, nájemné vraždy, únosy, všechno probíhalo v organizovaných skupinách s čitelnou dělbou práce a hierarchie od bossů až po řadové vojáky.
Až nástup postmečiarovské vlády premiéra Mikuláše Dzurindy koncem roku 1998 přinesl klíčové změny v legislativě, a zejména v projevené vůli zlikvidovat tyto skupiny. Dnes se dá říct, že z těchto skupin nezbylo prakticky nic, někteří jsou mrtví, jiní sedí na dlouhé roky ve vězení. Obávaný pohlavár slovenského podsvětí druhé poloviny devadesátých let Mikuláš Černák byl usvědčen z mnoha vražd a dostal doživotí. I v jeho osobě se vrací jako refrén vazby mezi Českem a Slovenskem. Černák byl koncem roku 2002 propuštěn „omylem“ z vězení a okamžitě se vydal do Prahy. Tam se o něj někdo velmi pečlivě staral. Byty střídal vždy po několika dnech, což signalizovalo kvalitní logistiku, jakou tehdejší slovenské ani české podsvětí nemohly poskytnout. Mobil používal střídmě, vyšel z bytu, vzdálil se od něj na kilometr dva, zapnul telefon, odeslal zprávu, počkal na odpověď, vypnul mobil, vybral baterii a vrátil se do bytu. Dva tři dny poté změnil bydliště. To se opakovalo několik týdnů. Jistí funkcionáři slovenské tajné služby neustále přitom vyzvídali na našich policistech z útvaru boje proti organizované kriminalitě, zda již vědí, kde se Černák nachází.
To naznačuje mnohé. Můžu říct, že spolupráce českých a slovenských policistů byla příkladná, proto dokázali Černáka vypátrat, od jistého momentu monitorovat a poté i zadržet. Na jeho zatčení je pikantní, že jej dostala žena. Krátce po zásahu odjížděla na zahraniční misi, tudíž dostala cosi jako dárek na rozloučenou. Černákův pohyb byl jednou zmonitorován na Smíchově a když policajti v civilních vozech jeli ze zbraslavské základny na Smíchov po Strakonické, uviděli jej na druhé straně silnice, jak se chystá tankovat na benzínce. Zajeli tam, policistka v civilu přišla k němu a jedním kopem do hlavy jej složila. Pak se nad něj sklonila a zeptala se: „Jak se jmenuješ?“ Byl to dost smutný konec slovenského bosse všech bossů.
Psali jsme:
Byla podle vás devadesátá léta „divokým západem“, jak jsou dnes prezentována? A šlo vůbec, aby taková zásadní proměna ekonomiky proběhla nějak výrazně jinak?
Byl to divoký východ, a to se vším, co postkomunistické země bez obecně uznávaných pravidel, vlivných morálních autorit a se zničeným institutem soukromého vlastnictví byly schopny produkovat. Každá země disponovala více nebo méně omezeným potenciálem schopností, jak se s dědictvím totalitního státu s centrálně řízenou ekonomikou vypořádat a zavést pravidla, normy, jež nebudou muset být důvodem nedůvěry obyvatelstva v nový politický a ekonomický systém. Tento zápas proto, myslím, dodnes neskončil.
U nás čtyřicet let neexistoval režim svobodného podnikání, kontinuity soukromého vlastnictví, neexistovala politická pluralita a svobodná soutěž. Po revoluci vznikly pokusy o západní model politické scény, leč tyto subjekty se neměly reálně o koho opřít.
Nebyli zde agrárníci, soukromí hospodáři, nebyli zde živnostníci s dlouhou tradicí, nebyli zde žádní Baťové, stavěli jsme politickou scénu na vyprahlé louce, která se začala zelenat nejčastěji a nejvíce těm nejtvrdším a nejnevybíravějším elementům. A mezi nimi sem tam i výhonky samorostů, kteří nepotřebovali zvláštní berličky. To jsou ti, co dokázali bez speciálních výhod postavit se na vlastní nohy a uspět. Nevidím, když se podívám na dnešní politickou scénu na Slovensku, budoucnost v růžových barvách.
Koncem února budou parlamentní volby a průzkumy signalizují značnou atomizaci a ideovou rozplizlost jednotlivých politických stran, v jejichž čele stojí značně obskurní postavy. A to není ten obraz, jak jsme si jej idealisticky představovali před třiceti lety. Máme v podstatě to, na co mentálně stačíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
