Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje, a citujme hlas lidu – je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?
Nikoliv slavit, ale připomínat. Pojem slavení v sobě implicitně obsahuje kladný vztah, ztotožnění se a přitakání určitému symbolu. Každý z nás je ale svobodný jedinec a záleží čistě na něm, zda se s danou historickou událostí identifikuje. Ideál moderní společnosti spočívá právě v tom, že otevírá prostor pro mnohost názorů a životních postojů. Myslím ale, že připomínat 28. říjen 1918 je užitečné. Tehdy se skupina lidí rozhodla v dramatické historické chvíli prohrané války vzít na sebe historickou odpovědnost a položit základy nového státu. Můžeme je za to glorifikovat jako státotvorné hrdiny, kteří poprvé v dějinách spojili českou existenci s demokracií, nebo odsuzovat jako neodpovědné a ctižádostivé avanturisty, kteří přispěli k balkanizaci střední Evropy a umožnili tak vzestup nacismu a komunismu. Nezáleží příliš na tom, zda byl T. G. Masaryk padouch, nebo hrdina, a ani na tom, zda je dnešní Česká republika rozkradená a rozprodaná. Žijeme tady a teď, v prostoru vytvořeném, dobře, nebo mizerně, našimi předchůdci. Buď rezignujeme a uchýlíme se do ústraní permanentní zahořklosti a ublíženosti, nebo se pokusíme navzdory veškerým nepříznivým okolnostem dát našim životům a společnosti smysl a perspektivu. Třeba tragicky selžeme, ale bude to selhání důstojné. Pokud se nám nicméně podaří vybudovat Českou republiku jako prosperující, právní a sociálně spravedlivý stát, zpětně tím ospravedlníme 28. říjen 1918, a to bez ohledu na kvality a soudnost lidí, kteří jsou s ním historicky spojeni.
Fotogalerie: - Babiš vyfič u Rozhlasu
V jakém stavu je podle vás naše země dnes? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?
Naše společnost se nachází v mentálním stavu komunity, která se neustále přesvědčuje o tom, že není schopna plně využít svůj potenciál. Většina Čechů je pracovitá, nadaná, vzdělaná, otevřená a altruistická. Česká republika by mohla být evropskou Jižní Koreou bez extrémního psychického a fyzického vypětí, které je pro zmíněnou asijskou zemi příznačné. Přesto se Česká republika nedokáže vymanit ze stínu západních států, které ji bezostyšně ekonomicky využívají, a zvolit si politickou reprezentaci, která by ji z tohoto ponižujícího stavu vyvedla. Lidé se nedělí na kosmopolitní a provinční, jak se nám snaží vnutit mainstreamová média, ale na osoby produkující hodnoty a na parazity. Kosmopolitní scéna je přeplněna zbytečnými parazity, těšícími se slávě celebrit, a naopak na lokální úrovni nalezneme spoustu užitečných neznámých jedinců, jejichž práce je nesmírně přínosná pro společnost jako celek. Problém je, že myšlení řady lidí je infikováno virem přenášeným rétorikou médií a newspeakem globální politické a ideologické moci, která z nich dělá poslušné loutky neschopné nahlédnout svoji reálnou situaci. Sebevědomí jedinci schopní samostatného myšlení a vzdoru je to poslední, co potřebuje. Oproti západním zemím, jejichž obyvatelé jsou proti této nové formě diktatury prakticky bezbranní a snadno manipulovatelní, Češi, Slováci, Maďaři či Poláci získali určitou imunitu vůči ideologické indoktrinaci v době komunismu. Tato odolnost postupně slábne, ale stále by mohla postačit k účinné vzpouře vůči zhoubné syntéze neoliberalismu a neomarxismu ničící západní civilizaci. Bohužel, k provedení zmíněné revolty stále postrádáme vhodné osobnosti a odpovídající politickou sílu.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ?
Od pádu komunismu uplynulo již téměř třicet let. Za stejnou dobu jiné země učinily obrovský ekonomický skok, který je změnil ze zaostalé a chudé agrární společnosti v moderní zámožná společenství ovládající nejpokročilejší technologie. Česká republika by vzhledem k psychickému vypětí a pracovnímu nasazení, které byla nucena vyvinout v uplynulých desetiletích, měla nyní disponovat hrubým domácím produktem na osobu na úrovni Belgie nebo Dánska. To, co tvoří rozdíl mezi současným HDP na osobu v České republice a ve zmíněných zemích, skončilo na zahraničních účtech některých domácích „podnikatelů“ využívajících právního vakua nebo bylo ve formě zisků odvedeno nadnárodními korporacemi. Odpovědnost za zmíněný stav ale nenesou zahraniční subjekty, které se vždy pouze chovají podle své přirozenosti a podmínek, které to umožňují, ale domácí politická reprezentace, která je placena z našich daní, aby přesně tomuto vývoji zabránila. Jestliže některý politik odevzdá sousednímu státu část území, je souzen jako vlastizrádce, pokud mu umožní vykořisťovat místní lidské a přírodní zdroje, je zpravidla zvolen do vyšší funkce a zahrnut poctami. Je překvapující, s jakou naivitou veřejní činitelé v čele s Václavem Havlem vstoupili po roce 1989 do globálního liberálně kapitalistického prostředí. Džungle, v níž vládne právo silnějšího a neexistuje slitování pro poraženého. Jak je možné, že se nepoučili z Mnichova 1938, kdy nás západní „spojenci“ bez zaváhání opustili? Nebo roku 1968, kdy akceptovali sovětskou hegemonii v Československu bez jediného ráznějšího diplomatického gesta? Bez náležité politické a ekonomické asertivity, podpory konkurenceschopnosti domácích podnikatelů, investicí do technického vzdělání a rozvoje výzkumu se ocitneme velmi nízko v potravinovém řetězci, to znamená v hierarchii dělby práce světového kapitalistického systému.
Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Chtěli Češi po listopadu „tlustou čáru“ a klid?
Nezapomeňte na to, že Václav Havel byl zvolen československým prezidentem komunistickým federálním shromážděním, takže za svoji legitimitu vděčil poslednímu aktu komunistického režimu. Samozřejmě, mohl se krátce poté zachovat jako Charles de Gaulle vůči francouzským generálům v Alžírsku, kteří mu otevřeli cestu k moci, to znamená vypovědět dohodu, odmítnout kompromis a uchýlit se k represi. Václav Havel ale nebyl Charles de Gaulle. Češi si koncem roku 1989 navíc nepřáli otevřený občanský konflikt, a to se projevilo i v přístupu vůči komunistické straně, která se v této době ve své většině neskládala z přesvědčených marxistů a revolucionářů, ale oportunistů a kariéristů. V polistopadové éře učinili často obdobnou kariéru, v jakou doufali v předlistopadovém režimu. Mnozí z nich jsou dnes hlasitými obhájci Evropské unie, politicky korektními šiřiteli pravdy a lásky, odpůrci Ruska a ostrými kritiky Miloše Zemana a Andreje Babiše. Pochopitelně se těší přízni médií. Zbytková komunistická strana nepředstavovala navzdory pevnému voličskému jádru žádné opravdové ohrožení demokratického systému, a to ani v dobách nejhorších ekonomických krizí. Nikdy se nestala skutečnou reálnou alternativou. Postupně se změnila v konzervativní, etatistickou a národně orientovanou stranu, která se nedokázala přizpůsobit soudobým inovovaným podobám revolučního radikalismu, a odchází proto jako anachronismus z politické scény. Nastupují „jinačí sekáči, kteří se nezakecají“.
Pokud jde o Babiše jako ústřední postavu dneška, volby ukazují, že jej volí ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky. Obstojí u ní Babiš? Jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v devadesátých letech, Babiš nyní?
Osobně znám jedince, kteří se nikdy nespoléhali na údajné sociální jistoty, odmítají nadměrné zásahy státu do hospodářského života a jsou zdravě skeptičtí vůči politikům, a přitom volí Andreje Babiše. Stereotyp „typického voliče“ Andreje Babiše – a v trochu odlišné podobě voliče Miloše Zemana – je falešnou a zavádějící ideologickou konstrukcí účelově vytvořenou politickými odpůrci. Nemyslím si, že právě pro Čechy je charakteristická víra, „že to někdo zařídí“. Češi museli v minulosti příliš improvizovat, přizpůsobovat se změněným historickým podmínkám a počítat pouze s vlastními silami. Většinou nevítězili, ale přežili, obdobně jako rolníci ve filmu Sedm statečných, a to v epicentru dvou světových válek. Není to malý výkon. Komunisté byli po válce populární kvůli pseudonáboženskému příslibu společenské utopie, Václav Havel se těšil přízni jako ikona očekávané morální obrody společnosti, Václav Klaus jako garant hospodářské prosperity a Andrej Babiš jako výraz zklamání z diletantismu, korupce a arogance politických elit. Málokdo se spoléhal na to, že zmínění něco „sami zařídí“.
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje generaci starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od zavedených stran. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odmítají migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí „nemají rozum“?
Generační předěl existuje v každé společnosti, a zejména když uvážíme, jak dramaticky se změnila globální civilizace v posledních deseti či patnácti letech, bylo by nepřirozené, pokud by se to neodrazilo v hodnotových a ideologických postojích mladé generace. Někteří její příslušníci volí Piráty, jiní ODS, ANO nebo SPD či jinou politickou stranu. Přestaňme už ale posuzovat, či dokonce urážet lidi podle jejich volebních preferencí! Existují zcela jiná měřítka, která určují hodnotu a přínos našich bližních. Volba Miloše Zemana nebo Andreje Babiše, či dokonce Jiřího Drahoše nikomu budoucnost nekazí. Spousta mladých lidí studuje, pracuje na sobě, učí se jazyky, cestuje za zkušeností a poznáním a připravuje se svědomitě na velmi náročné profesní prostředí, kterému bude vystavena. Znamená to, že nemá rozum? Nastupující generace bude čelit finančním otřesům, o jejichž velikosti nemáme tušení, a radikálním etnickým změnám, které zásadně změní podobu západní společnosti. Pan profesor Robert Kvaček si nedávno postěžoval v Parlamentních listech, že mladí údajně nic nevědí. Mohu pana profesora ujistit, že mladí lidé jsou často velmi dobře informovaní o oblastech, o nichž nemá tušení pan profesor Kvaček, ale které budou naprosto klíčové pro důstojné přežití v blízké budoucnosti.
Psali jsme:
Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské afiliace či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.
Tvrdit, že prezident Miloš Zeman „zostuzuje svou existencí“ prezidentský úřad, znamená urážet více než polovinu aktivních voličů, kteří jej v historicky prvních přímých prezidentských volbách podpořili. Znamená to popírat smysl demokracie. Vím, že se řada evropských státníků, včetně německé kancléřky, francouzského prezidenta nebo britské ministerské předsedkyně schází a jedná s nejvyššími ruskými a čínskými představiteli. Učinil to i český prezident. Jde o pragmatický a racionální akt. Čína má dnes v přepočtu na kupní sílu největší ekonomiku na světě a spoustu volného kapitálu a ruské energetické a nerostné zdroje jsou nepostradatelné pro rozvoj evropského hospodářství. Obě země disponují rozsáhlým vnitřním trhem. Česká republika, která usiluje znovu o začlenění mezi nejrozvinutější státy světa, nemůže stát stranou. Ano, v Praze žije řada ruských rezidentů a v ulicích lze vidět množství čínských a ruských turistů, ale stejný stav by bezpochyby existoval, i kdyby byl českým prezidentem třeba Michael Kocáb. O žádném dalším projevu „proruské“ a „pročínské“ afiliace přímo ovlivňujícím naše životy nevím. Jakým zpěvákům pan prezident udělí státní vyznamenání, je mi naprosto lhostejné. Pokud jde o zdravotní způsobilost, je to lidsky citlivá záležitost a osobní rozhodnutí každého jedince, jehož se týká. Vážnými zdravotními problémy, které je omezovaly při výkonu nejvyšší funkce, trpěli například François Mitterrand, Jan Pavel II., Václav Havel, J. F. Kennedy nebo F. D. Roosevelt. Všichni zmínění se snažili vydržet v úřadu co nejdéle.
Ing. Miloš Zeman
První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo je to spíše mezinárodními okolnostmi a notnou dávkou štěstí? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka, ekonomické zhroucení, vystoupení z EU nebo globální změny přírody?
Neexistuje „dobrý a spravedlivý“ systém, pouze systémy snesitelné a méně snesitelné a také v krajním případě systémy nesnesitelné. Každý ať se podle své osobní situace rozhodne, ve kterém ze zmíněných systémů se nalézá.
Jaké výzvy a hrozby se před námi pravděpodobně nacházejí? Pokud pominu hospodářskou stagnaci Evropy, která ztrácí při soupeření s jinými asertivními ekonomickými centry, pak je to bezpochyby „německá otázka“ a migrace.
V letech 1815 až 1914 rovněž neproběhl na evropském kontinentu žádný celoevropský konflikt. Nyní se nalézáme ve stavu podobné geopolitické stability. Co je její příčinou? Byla rozhodnuta otázka, která se vznášela nad Evropou přinejmenším od bitvy u Rocroi v roce 1643, kdy byla zlomena španělská dominance: Kdo bude příštím evropským hegemonem? Dnes víme, že se jím po mnohých peripetiích stalo Německo. Tato země rozhoduje o budoucnosti a podobě Evropské unie. Jak tvrdí francouzský demograf a historik Emmanuel Todd, pod německým vedením se Evropa postupně mění v hierarchicky uspořádaný a autoritářský systém. Nečekejme od mainstreamových médií, takzvaných expertů a veřejných činitelů, že se podobnému vývoji postaví. Dostali příslib kajuty v první třídě. Sice možná na Titaniku, ale to prozatím netuší.
Vzhledem k demografickému růstu v subsaharské Africe a Asii lze očekávat, že Evropa bude nadále vystavena masivnímu přistěhovalectví lidí přicházejících z odlišných kulturních a civilizačních okruhů za lepšími ekonomickými a životními podmínkami. A nelze se jim divit. V těchto dnech čtu knihu Destin français od známého francouzského publicisty Érica Zemmoura, která je neobyčejně inteligentní, erudovaná a poutavá. Vyzařuje z ní hluboká láska k Francii a smutek z toho, v jakém stavu se nalézá. Éric Zemmour je autor berberského původu, který se stal přesvědčeným francouzským patriotem. Právě existence osobností typu Érica Zemmoura mě utvrzuje ve víře – možná naivní – že válku s migrací lze vyhrát přeměnou mnohých nově příchozích v pracovité, loajální a sekulární Evropany, kteří budou pro své nové domovy přínosem. Znamená to ovšem odmítnout ideologii multikulturalismu, omezit vliv ideologicky zaujatých a aktivistických neziskových organizací a podřídit celý proces imigrace a integrace přísné a nekompromisní státní kontrole. Řada nepřizpůsobivých uchazečů pochopitelně v takovém případě zůstane před branami Evropy. Máme ale na výběr mezi falešným sentimentalismem a přežitím západní civilizace. Opravdu chceme vzdát tisíciletou válku, v níž si naši předkové tak dobře vedli v bitvách u Poitiers (732), Lepanta (1571) nebo Vídně (1683)?
Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Co podle vás z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna obávat?
Ve Francii je dnes mezi některými intelektuály rozšířena frustrace z toho, že Francie prohrála za posledních sto padesát let již třetí, tentokrát ekonomickou válku s Německem. Přitom idea hlubší integrace Evropské unie a jednotné evropské měny byla iniciována právě francouzskými představiteli v čele s Françoisem Mitterrandem a Jacquesem Delorsem, aby udržela sjednocené Německo pod kontrolou. Nepodařilo se to. Někteří Francouzi dnes litují toho, že vítězství v roce 1918, poslední, při němž mohla Francie ovlivnit politické osudy celého kontinentu, nebylo využito k trvalému rozdělení Německé říše. Jestliže Rakousko a Sudety zůstaly mimo německojazyčný stát, co bránilo vyhlášení nezávislosti katolického Bavorska, tradičního spojence Francie, Porýní nebo Württemberska? Podobné zásadní politické změny by vyžadovaly odpovídající vojenský zákrok. Na podzim 1918, na samotném sklonku války, připravil maršál Pétain v Lotrinsku dvacet divizí k provedení invaze do hloubky německého území. Měla být zahájena 13. listopadu 1918. Maršál Foch však nařídil akci vzhledem k jednání o příměří zastavit.
Musíme si proto zvyknout na to, že sousedíme se sjednoceným Německem, které je politicky a ekonomicky rozhodující evropskou silou. Nemusí to být vždy na škodu. Německá hospodářská výkonnost, administrativa a správa věcí veřejných nám může být žádoucím vzorem. Na ekonomické úrovni funguje často synergie německé důkladnosti a kázně a české dovednosti a tvořivosti dobře. Je motivující poměřovat se s německou civilizační úrovní. To, co je problematičtější, je německý sklon k občasným záchvatům iracionality, na něž upozornil například Thomas Mann v románu Doktor Faustus a které probíhají s hysterickým náboženským zaujetím a typicky německou disciplínou nezpochybňující vyšší autoritu, a to bez ohledu na často katastrofální následky. V takovém případě je vhodné zachovat střízlivý odstup a počkat, až se běsnění valkýr přežene.
Musíme se zkrátka naučit strategii jiných menších států sousedících s Německem, Belgie, Nizozemí, Dánska nebo Rakouska. Spolupracovat s Německem ekonomicky a politicky tam, kde je to pro nás výhodné, ale nestát se jeho vazalem.
Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí podle vás teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence?
Nemyslím si, že empatie je nejlepší způsob jednání mezi politickými subjekty s odlišnými zájmy a aspiracemi. Niccolo Machiavelli ji nedoporučoval. Rozpad Československa přinesl ve střední Evropě zásadní geopolitickou změnu spočívající v dalším oslabení menších států a posílení pozice Německa. Pokud by jednotné Československo existovalo dnes, velikost jeho hrubého domácího produktu v přepočtu na paritu kupní síly by pravděpodobně dosahovala 557 miliard dolarů – HDP České republiky je v roce 2018 378 miliard dolarů, HDP Slovenska 179 miliard dolarů. To je více, než kolik činí hospodářský potenciál Belgie, Švédska nebo Švýcarska. Mezinárodní váha Československa by proto byla neporovnatelně významnější než dvou malých republik, z nichž první je v mentální mapě velké části cizinců zaznamenána pod názvem „Praha“ a druhá je neustále zaměňována se Slovinskem. Na druhé straně asi nebylo možné stát v cestě Slovensku za uskutečněním romantického snu o nezávislosti. Koneckonců jsem sami o totéž usilovali v roce 1918.
Vzhledem k velmi vysokému počtu Slováků pracujících a studujících v České republice, z nichž mnozí dosáhli i nejvyšších politických postů, idea Československa vlastně pokračuje dál, byť na geograficky omezenější ploše.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
