Jste lídrem kandidátky Vědci pro ČR ve volbách do Evropského parlamentu. Jeho stávající poslanci schválili minulý týden usnesení o základních právech lidí afrického původu v Evropě, které mimo jiné vyžaduje po členských státech „v souladu s existujícími zákony a praxí – zajištění bezpečných a legálních cest pro přistěhovalce, uprchlíky a žadatele o azyl, kteří chtějí vstoupit do EU“ nebo aby čelily „diskriminaci proti lidem afrického původu na trhu s bydlením, a konkrétně se zaměřily na nerovnosti v dostupnosti bydlení a na zajištění adekvátního bydlení“. Z českých europoslanců byl proti jen Jiří Payne ze Svobodných a duo ODS Jan Zahradil a Evžen Tošenovský se zdrželo. Jak byste se při takovém hlasování zachoval vy a co si o obsahu rezoluce myslíte?
Usnesení tohoto druhu, přestože jejich právní síla je nulová, jsou potenciálně velmi nebezpečná. Dodávají totiž kuráž úředníkům unijních institucí. Ti pak produkují návrhy, které už škodit mohou. Toto usnesení Evropského parlamentu je nepřijatelným projevem jakéhosi komplexu z kolonialismu a netolerantní ideologie neomarxismu. Vím, že jsem teď trochu nálepkoval, ale v tomto případě nelze jinak. Toto usnesení Evropského parlamentu vychází z absurdního předpokladu, že je morální povinností členských zemí EU se zcela otevřít jakýmkoli imigrantům, v jakémkoli množství. Analogií by byl požadavek, abychom otevřeli své domy a byty každému, kdo se rozhodne u nás bydlet. A to neřeším, zda součástí takového požadavku není také to, abychom takovým příchozím poskytovali i peníze na živobytí, byť jen zčásti.
My jsme vědci. Jsme zvyklí na mezinárodní prostředí, normálně v něm žijeme. Běžně jezdíme do zahraničí a běžně u nás vítáme zahraniční studenty, vědce a pracovníky. Jsou běžnou součástí našich pracovních týmů. To se týká všech možných zemí a kulturních okruhů. Takovou migraci, za studiem či prací, třeba i méně kvalifikovanou, považujeme za prospěšnou a žádoucí. Chceme, aby Česká republika byla v tomto smyslu otevřenou zemí. Ale nebudeme sami sobě lhát a tvrdit, že taková je i povaha současných imigračních vln. A především, o tento druh otevřenosti protagonistům onoho usnesení Evropského parlamentu zcela jistě nešlo. Je otázkou, o co těmto poslancům Evropského parlamentu jde? Je to patrně nesmyslné pojetí multikulturalismu vedoucí k nové, utopické společnosti, které se zatím nikde na světě nedaří, a to hlavně vzhledem k nízké úrovni vzájemné tolerance a respektu. Ne všichni, kdo pro toto nesmyslné usnesení hlasovali, to takto vnímají. Ale jsem přesvědčen, že mnozí ano a že nejde o žádnou naivitu. Chce-li někdo má slova shazovat tím, že je označí jako konspirační teoretizování, může. I kdyby ale poslanci, kteří toto usnesení prosadili, měli ústa sebeplnější slov o toleranci a odpovědnosti a nesmyslů o klimatické a jiné spravedlnosti, já jim to nejsem schopen uvěřit. A to je také má odpověď na to, jak bych hlasoval. Byl bych proti. Také proto, že to není cesta k řešení problémů v zemích, odkud tito migranti přicházejí.
Jak by se měla Evropa zachovat k uprchlíkům, kteří sem přišli v rámci té obří migrační vlny z let 2015 a 2016? Mají se vrátit domů, nebo by zde měli zůstat?
To je velmi ožehavá otázka, protože problémy tohoto druhu jsou demokratickými prostředky obtížně řešitelné. Toto jsou přesně problémy spojené s tím, že se z důvodů nesmyslné politické korektnosti problémy nenazývaly pravými jmény. A to, bohužel, pokračuje dodnes. Migrační vlny v létech 2015 a 2016 byly naprosto nezvládnuté. Nebyla oddělena pomoc lidem skutečně v nouzi, utíkajícím před hrůzami válečných konfliktů nebo náboženského útlaku, od ekonomických migrantů přicházejících v desítkách tisíc s vidinou výhodných sociálních dávek a jejich snadného, nejlépe bezpracného získání. Tou vidinou nebylo začlenění se do společnosti s respektem k jejím pravidlům. To vytváří potenciální sociální i bezpečnostní problémy do budoucna. Bezpečnostní rizika s tím spojená byla zcela podceněna. Tyto problémy přetrvávají dodnes a jejich důsledky se mohou ještě projevit. Dnes je evidentní, že začlenění těchto imigrantů do normálního života společnosti je velmi nízké, jejich přínos je velmi problematický. Je tedy otázkou jak tyto problémy nyní řešit. Prvním krokem by mělo být zastavení, případně naprostá minimalizace peněžitých sociálních dávek pro nelegální imigranty. Za druhé, bylo by dobré vytvořit motivační programy, které budou tyto imigranty silně motivovat k návratu do domovských zemí. Za třetí, nulová tolerance k jejich trestné činnosti a recidivisty z jejich řad okamžitě vracet do domovských zemí. Za čtvrté, zastavit financování politických neziskových organizací, které na imigraci parazitují a jednají proti zájmům členských zemí. Vše z toho ovšem teď, po počátečním neřešení situace, představuje velmi obtížně řešitelné problémy.
Psali jsme:
S tím jsou, bohužel, spojeny také problémy týkající se jejich možnosti návratu. Jejich domovské země jsou v důsledku nesmyslných válečných konfliktů zničeny a možnost návratu je velmi komplikovaná zcela rozbitými městy a vesnicemi. V těchto zemích neexistuje infrastruktura, podmínky k životu jsou často horší, než jsou podmínky v utečeneckých táborech v Turecku nebo v Jordánsku. Tam jsou ovšem převážně rodiny s dětmi, dětmi už v těchto táborech narozenými, zatímco ekonomičtí migranti se vydali do EU za sociálními dávkami.
Právě migraci uváděl často český prezident Miloš Zeman jako nejvážnější zkoušku v historii Evropské unie. Prospěl tento jeho postoj, který s ním držela Sobotkova a poté i Babišova vláda, České republice i s ohledem na to, že ji v polovině května spolu s Polskem a Maďarskem čeká slyšení před evropským soudem, kam ji poslala Evropská komise za odmítání podílet se na jednorázovém programu přerozdělování žadatelů o azyl z Itálie a Řecka?
EU se v otázkách, které přesahují rámec čtyř základních svobod – tj. volný pohyb občanů, zboží, kapitálu a služeb – už vymkla z únosných mezí. Jedním z příkladů jsou právě imigrační kvóty. Ne všemu se lze podřizovat. Nevím, jestli je tento odpor České republiky způsoben právě prezidentem Zemanem. Ale bylo a je správné imigrační kvóty odmítat, a to trvale. I když to bude stát pokuty nebo nižší dotace.
Prezident Zeman nešel takříkajíc s davem předních evropských politiků ani v případě Ruska a Ukrajiny. Několikrát se vyjádřil proti unijním sankcím uvaleným na Rusko, Krym otevřeně nazval uzavřenou záležitostí. Jaký je váš pohled na Ukrajinu, jejíž prezident Petro Porošenko by ji rád viděl jako součást NATO a Evropské unie, ale přitom jeho země schválila zákon, který přiznává status válečných veteránů příslušníkům Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovcům, kteří za druhé světové války brutálním způsobem sprovozovali ze světa příslušníky polské menšiny, Rusy, Židy a také Čechy na Volyni?
Budoucnost Ukrajiny je především věc lidu Ukrajiny. Nemyslím, že má Česká republika právo lidu Ukrajiny něco takového diktovat. Je jasné, že zkušenost Ukrajiny se sovětským Ruskem je velmi bolestná.
Je dobré si připomenout fakta, o kterých se v souvislosti s Ukrajinou moc nemluví. Ukrajina byla jednou z důležitých surovinových a průmyslových základen bývalého Sovětského svazu. Centrem raketového a zbrojního průmyslu. Její samostatnost dodnes není Rusku příliš po chuti.
Fotogalerie: - Školství nad propastí
V rámci různých misí OSN působím od roku 2015 také na Ukrajině a celou dobu jsem v kontaktu s normálními Ukrajinci, s jejich každodenními pracovními i soukromými starostmi. Ti se dívají na problémy dost jinak než experti na našich sociálních sítích, kde se zasvěceně řeší problémy jako je Majdan, kdo za ním stál, kdo ho platil, kdo s kým a tak podobně.
I v současné době má Ukrajina mnoho důvodů se Ruska obávat. Jestliže dospěje k tomu, že řešením je její členství v NATO, je třeba o tom jednat. Pokud bych měl jen chladně, pragmaticky uvažovat, je posunutí hranice NATO až na ukrajinsko-ruskou hranici velmi citlivá otázka. Chceme-li mírové soužití národů, musíme se na věc umět podívat i očima Rusů a snažit se je chápat. Vytahovat se na Rusko umí dnes každý, je to v módě. Ale z mapy jej nevymažeme. Možná bychom měli pro Ukrajinu a další státy v obdobné geopolitické situaci společně s nimi a s Ruskem hledat jiné řešení, které nebude zbytečně destabilizovat mezinárodní situaci a těmto státům bude zaručovat suverenitu, bezpečí a pokojné soužití. Tím rozhodně neříkám, abychom ustupovali velmocenským zájmům Ruska. To by se nám zcela jistě vymstilo. Ale na druhou stranu, nejde přece o to, abychom se s Ruskem měřili, kdo je větší velmoc, kdo má větší sílu, ale o to, aby evropské národy prosperovaly a mohly vedle sebe žít v pokoji. Zbytečné velmocenské hrátky ze všech stran nejsou řešením ničeho. Bude-li tímto řešením Ukrajina v NATO či EU, nejsem proti. Je-li to jiné řešení, hledejme ho.
Ing. Miloš Zeman
Zmíněné Rusko a spolu s ním Čína bývají v Česku některými politickými kruhy označovány za hrozbu pro naši zemi. V protikladu s tím má s hlavami obou států velmi dobré vztahy prezident Miloš Zeman. Máme se mít před těmito velmocemi na pozoru? Čím nás ohrožují?
Motivace prezidenta Zemana pro jeho náklonost těmto zemím nechám stranou. Raději. Skoro třicet let působím v rámci různých projektů a misí v rámci OSN a zvykl jsem si, pokud jde o bezpečnostní situaci a hrozby, věřit bezpečnostním expertům a profesionálům. Rozhodně víc než politikům. Je otázka, co myslíte hrozbou. Konvenčního, vojenského napadení se neobávám. To, že zde tyto země mají své zájmy a různými prostředky se je snaží naplňovat, je známé a očekávatelné. Máme bezpečnostní složky, aby aktivitám těchto a jiných zemí čelily. Věřím, že to dělají. Je třeba se mít na pozoru před každou mocností, protože zájmové vakuum nikdy netrvá dlouho. Česká republika je suverénní země a do našich věcí, s výjimkou dobrovolně přijatých mezinárodních závazků pochopitelně, nesmí svůj pomyslný nos strkat žádná cizí země.
_profil_top.jpg)
Ing. Jan Zahradil
Existují nejen politické, ale i přírodní hrozby. Vy jste nejen profesorem chemie, ale i odborníkem na životní prostředí, takže máte určitě co říci k mezinárodnímu projektu Fridays for Future, jímž chtějí studenti po celém světě přinutit politiky ke konkrétnímu řešení klimatických problémů. Co si o tom myslíte?
Iniciativa Fridays for Future, tj. páteční stávky středoškoláků, pokud budeme i nadále nazývat věci pravým jménem, jsou určitě pro mnoho lidí prachobyčejným záškoláctvím. Lidé se oprávněně ptají, zda by se studenti se stejnou vervou zapojili také ve svém volném čase. I když pak by to nebyla stávka, ale demonstrace.
Já osobně jako vysokoškolský pedagog jsem velmi rád tomu, že se mladá generace dovede vyjádřit k závažným celospolečenským problémům, že jim není lhostejná jejich budoucnost. Ale nemělo by to být celé založeno na polopravdách a pololžích.
Při vysvětlování možných globálních změn na planetě, při vysvětlování jejich souvislostí, se raději nezmiňuje fakt, že už tu vše někdy v historii bylo. Že byla období, kdy koncentrace oxidu uhličitého byly vyšší než dnes, kdy teploty byly vyšší než dnes, že se vyskytovaly nejrůznější extrémy. Jen bez vlivu na člověka. A bez vlivu člověka na prostředí.
Trvalo nám skoro sto let, než jsme pochopili, jaké chyby jsme dělali. V důsledku toho, že jsme nerozuměli problémům, které mohou být spojeny s vlivy našich činností na prostředí i živé organismy včetně samotného člověka. Nerozuměli jsme, a proto jsme začali vyrábět a používat velké množství chemických látek a netušili jsme, co to způsobí. Netušili jsme, neměli jsme nástroje a legislativní podporu pro řešení.
To od šedesátých let vedlo k nárůstu problémů vyžadujících intenzivní a rozsáhlou mezinárodní spolupráci. Řada problémů se vyřešila, řada se řeší, mnohem více jich k řešení zůstává.
Ing. Evžen Tošenovský, Dr.h.c.
Říkáte, že se řada problémů vyřešila, ale přitom jedno z hesel Fridays for Future zní, že se pro řešení problémů. nic nedělá. S tím nesouhlasíte?
Ne, protože za posledních čtyřicet let se naopak udělalo velmi mnoho. Jenže tím, jak jsme nechápali, co si způsobujeme, každé řešení je dnes bolestně drahé a komplikované. Tedy i řešení možných změn klimatu a jeho důsledků. Jsem osobně velmi rád za každou aktivitu podporující a iniciující řešení těchto problémů. Ale pokud se věci nenazývají pravými jmény, mlží se a skrývá se to za aktivistickými a alarmistickými hesly, k řešení to vede jen obtížně.
Takže zpět ke studentům a jejich aktivitám. Pokud totiž myslí svou starost o budoucnost opravdu vážně, musí především chtít rozumět tomu, jak příroda v lokálním i globálním měřítku funguje. A to především znamená se poctivě a pilně učit. Ne pobíhat po ulicích s transparenty. Pro mě je ochrana životního prostředí celoživotním zaměstnáním a vlastně i koníčkem. Je to tak ale proto, že jsem se učil a vždy se věcem snažil porozumět. Jako vědci rozumíme rozdílu mezi vědou a politikou. Věda zkoumá objektivní realitu takovou, jaká je. Politika je jiný svět. Je to svět toho, co chceme. Přírodní zákony nepodléhají politickým rozhodnutím. I když si třeba genderoví aktivisté myslí něco jiného, když hovoří o osvobození člověka z pout biologického předurčení. A stejně tak v případě možných změn klimatu nejrůznější aktivisté a alarmisté. Fungování přírody je třeba poctivě poznávat a respektovat.
Kdyby tito středoškolští apoštolové mysleli věc vážně, pak by si skutečně pročetli zprávu IPCC, což je Mezinárodní panel pro klimatické změny, na kterou se odvolávají. Pak by zjistili, že tam nic o tom, že nám zbývá dvanáct let, není. Toto nepoctivé čtení vstupních podkladů činí protesty studentů z iniciativy Fridays of Future nedůvěryhodnými už od samého začátku. A stejně jako těch, kteří se k tomu z různých důvodů přidávají a snaží se této aktivity studentů využít pro své zájmy.
Takže postoj – nebudeme chodit do školy – nemáme budoucnost – je podle mě skutečně nesmyslný. I když to asi většina z nich nemyslí nijak vážně.
Ministr životního prostředí Richard Brabec v reakci na studentskou stávku prohlásil, že Česká republika plní své závazky vyplývající z klimaticko-energetického balíčku EU i z Pařížské dohody a bude například schopna snížit emise skleníkových plynů minimálně o 45 procent do roku 2030. Podle něj je nutný postupný odklon od uhlí, transformace energeticky náročného průmyslu, v dopravě rozvoj elektromobility a vodíkových pohonů. Co byste k jeho výčtu doplnil?
Myslím, že je především potřeba nalít si čistého vína a přiznat si, které země a jak se podílejí na globálním znečištění. Je třeba si přestat lhát v tom, co je nejpodstatnější příčinou globálního růstu teplot. Je to skutečně lidská činnost? A pokud v relevantní míře ano, jsou to skutečně Evropané? Jaký je reálný příspěvek Evropana k tomuto problému? Jistě, základní argument, že jsou to především obyvatelé těch průmyslově rozvinutých zemí, kteří produkcí energie a průmyslovými aktivitami především přispívají k emisím skleníkových plynů a dalších látek do atmosféry a prostředí, se zdá logický. Na druhou stranu rozvinuté země za poslední období výrazně snížily vstupy nebezpečných látek do prostředí. Dochází k posunu na jiné kontinenty vzhledem k jejich průmyslovému rozvoji a nejenom v případě emisí do ovzduší, kontaminace vod a půd, odpadů, plastů a dalších problémů. Přes výrazné mezinárodní aktivity se tyto rozvíjející se země jen málo poučily z chyb zemí rozvinutých. Dávat si nesmyslné závazky, které budou paralyzovat naše ekonomiky, je hloupost. Výsledkem bude jen ekonomická slabost a v jejím důsledku ještě nižší schopnost států řešit sociální otázky a chránit přírodu. O geopolitickém oslabení Evropy nemluvě. Velmi často jsou to jen máloobsahová planá politická gesta.
Jak už jsem se zmiňoval, je dnes všeobecně známo, jak na tom bylo životní prostředí v socialistickém Československu a jak se výrazně zlepšilo po roce 1989. Cílená, systematicky realizovaná opatření vedou k cíli. Ale politicky a populisticky plácnout, že do roku toho a toho uděláme to a to, bez realistického posouzení možností, k cíli nevede. Dnes už i řada zemí zavazujících se k omezení používání fosilních paliv, ví, že to nebude jednoduchá záležitost splnit závazky včas. Téměř 30 let se podílím na přípravě, implementaci a realizaci různých mezinárodních úmluv týkajících se chemického znečištění životního prostředí. Velmi dobře z vlastní zkušenosti vím, jak je to s efektivností realizace těchto závazků v praxi – kolik se chtělo a kolik se uskutečnilo.
Jste tedy skeptický k tomu, co především vyspělé evropské státy plánují v ochraně životního prostředí?
Abychom si rozuměli – to, co jsem říkal, není nic proti tomu řešit tyto problémy – to je skutečně nezbytné. Ale řešit je realisticky, se zhodnocením možných dopadů od ekonomických po sociální. Ekologickým aktivistům a alarmistům se dobře připravují různé kampaně – snad i s dobrými úmysly – ale oni to realizovat a platit nebudou. Tak často konání v zájmu dobra má ve finále úplně opačný efekt. K alarmismu je zcela jistě vede zkušenost s politiky a jejich prázdnými prohlášeními nebo dokonce zlehčováním problémů. Řešení vyžaduje od politiků i všech ostatních seriózní a efektivní přístup, vážnost problémů k řešení v této oblasti si to vyžaduje.
Na naší kandidátce je mnoho vědců, pro něž je ochrana životního prostředí denním chlebem a jak se říká „srdeční záležitostí“. Těžko nám někdo může říkat, že tomu nerozumíme. Ale nehodláme prosazovat zbytečné regulace a nebudeme požadovat řešení problémů tam, kde neleží jejich příčiny. Hlavní světoví znečišťovatelé zkrátka nejsou členské země EU.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
