Jak jako mediální odborník hodnotíte žurnalistickou práci dua Kubík–Slonková ohledně Andreje Babiše mladšího?
Já mám pocit, že na tuhle otázku bude možné odpovědět až s daleko větším odstupem, než teď, kdy jsme součástí toho dění. Střetávají se zde dvě věci. Na jednu stranu problematika užívání nejrůznějších technik včetně skryté kamery. Na druhou stranu pojetí toho, co je, a co není veřejný zájem. Když je situace tak živá, obtížně se rozhoduje. Já bych se možná o maličko více klonil k tomu, že v tomto případě nebyl veřejný zájem tak jednoznačný.
Jak sám říkáte, to ukážou následující dny, týdny, možná i měsíce. Nezpůsobilo celou věc i to, že za téměř dva roky nemáme žádné konkrétní výstupy ke kauze Čapího hnízda a k vyšetřování, i když byl Andrej Babiš ke stíhání vydán? Není to spíše tak, že žurnalisté si řekli, že dál čekat nechtějí?
Pochopitelně je to možné. Novináři z podstaty své existence mohou některé věci řešit zrychleně, protože nejsou zdržování procedurou, která je součástí vyšetřovacího procesu. To vše je možné včetně operativnějšího cestování. Jiná věc je, zda – a teď opravdu nevím – přesně tohle je úloha novináře. Už jsem netrpělivý, jak jde policejní vyšetřování pomalu, tak to urychlím, vletím do toho. Vůbec nemluvím o Babišovi, ale obecně. Říkalo se kdysi – práce kvapná, málo platná. Je otázka, jestli pomalý postup vyšetřování je na závadu a zda někdo do toho musí vstoupit nějakým rozhodným gestem.
Když se na to podíváme obecně, do jaké míry je etické natáčet si někoho tajně, když se někomu představíme jako novináři?
Skutečně jde o právní otázku. Podle mého soudu o přijatelnosti použití takových technik rozhoduje to, čemu se říká veřejný zájem. Jestliže význam informací pro společnost, pro politiku, pro veřejnost převažuje nad újmou, která je způsobena jednotlivci tím, že je nahráván skrytě. Tady prostě ještě nevíme.
Vyjádřil se k tomu i Erik Tabery: „Co se podle mě posuzovat dá a má, je následující: Přinesla reportáž něco podstatného pro českou společnost? A odpověď je (z mého pohledu) jednoznačná: ano. Když dáme všechny nejasné linky stranou, tak jsme se dozvěděli, že Andrej Babiš mladší je ukrýván před českou policií. To je přece zásadní zpráva. Použití skryté kamery je vždy problematické a je dobře, že se tím v Česku šetří. Ale tady je to jednoznačně ve veřejném zájmu a oba reportéři se představili jako novináři. Opět, padá spousta ale a kdyby.“ Vy jste řekl, že tady je veřejný zájem na vážkách. Co když šlo novinářům skutečně o nalezení pravdy?
To je možné, autorům reportáže nepodsouvám žádné postoje a úmysly, k tomu není celkem důvod, ale to neznamená, že o tom nemusím mít pochyby. Já si nejsem jist, že jsme se dozvěděli něco tak zásadního.
Erik Tabery na konci svého komentáře právě položil otázku: „A dozvěděli bychom se o tom jinou cestou? Lze tedy přistupovat k novinařině tím, že účel světí prostředky?"
Opět záleží a rozhoduje, co je výsledkem. Jestli získaná informace je skutečně tak závažná pro veřejnost, že je v jejím zájmu jednat i méně standardně. A tady znovu opakuji – víme málo, je to příliš živé, ale vůbec si nejsem jist, že jsme se dozvěděli něco tak zásadního. Velmi prostě řečeno: To, že má Babiš syna, je celkem běžně dostupná informace. To, že je někde mimo dosah policie, evidentně policie věděla. Informace sloužila především k tomu, že vzbudila emoce, ale ta emocionálnost není tím vlastním veřejným zájmem.
Tématu se navíc chopila opozice a snaží se ho samozřejmě využít ve svůj politický prospěch. Je logické, že premiér ze své funkce zatím neodstoupí, protože ještě není dost informací? Nebo jde o věc, kvůli které by rezignovat měl, jak ho vyzývá šest politických stran?
Mám pocit, že celé instalování Andreje Babiše do funkce premiéra bylo od začátku nešťastné právě proto, že je v této rovině zranitelný. Nutně ho to oslabuje, a opozici to naopak nabíjí se do jeho pozice trefovat. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že skutečně jde o chřestění řetězy, kterými na sebe opozice upozorňuje. Jako vystoupení Miroslava Kalouska na demonstraci a podobně. Skutečně se domnívám, že je to čirá politická tahanice. Nepřekvapuje mě, jsem na ni, myslím, zvyklý. Dělají ji všechny strany, kdykoliv mají příležitost, ale neměli bychom tomu přisuzovat jiný význam než chřestění řetězů.
Když se na to podíváme z obecnějšího pohledu, jak jsou na tom čeští novináři ve vztahu k premiéru Andreji Babišovi? Jak hodnotit jejich vztah k Babišovi, jsou novináři ještě stále objektivní?
Myslím, že tady se už dá říci, i když to neumím doložit nějakými analýzami, ale intuitivně z pozorování médií, že velká část novinářské obce není Babišovi nijak zvlášť nakloněna. To je celkem jednoznačné. Je otázka, zda to takzvané nenaklonění je skutečně důsledkem pohoršení ze stíhání a jeho problémů s dotacemi, které jsou předmětem zájmu vyšetřovatelů. Je otázka, zda jsou pohoršeni, nebo jestli je ta nechuť k němu starší a tohle ji přiživuje. Neumím posoudit.
Navíc to může být tak i tak.
Může, ano.
Čím tu nevoli Andrej Babiš způsobuje?
Myslím, že byl vždy nezvykle razantní a svérázný při jednání s novináři a při svých veřejných vystoupeních. Při poskytování rozhovorů... Vzpomeňme, jak v Českém rozhlase zdůrazňoval, jak vysoké jsou jeho daňové odvody do státního rozpočtu. Jako podnikatel vždy stavěl na odiv svůj podnikatelský úspěch a myslím si, že postupně budoval určitý negativní vztah ke své osobě – asi i nevědomky – a když si do majetkového portfolia přidal i média, tak už bylo poměrně snadné vytvořit si ten příběh o českém Berlusconim a tu ostražitost zvýšit až na úroveň vyložené nenáklonnosti.
Psali jsme:
Čím si tu nenáklonnost vysloužil prezident Miloš Zeman?
Je to z mé strany spekulace. Já si myslím, že největší roli hrálo, že se Zeman z různých více i méně pochopitelných důvodů rozhodl jít proti proudu určité tiché dohody o jednání mezi politiky a novináři. On pochopil, že jejich náklonnost nezíská a rozhodl se toho využít tak, že se do nich bude trefovat.
A provokovat.
A provokovat. Bohužel je část české novinářské obce v tomto směru velice předvídatelná, takže jsou trochu jako pes za plotem, když si stoupnete moc blízko, začne štěkat. Oni se také takhle rozštěkají, kdykoliv do nich šťouchne. Problém je spíše v tom, že bývaly doby, kdy ta šťouchnutí měla nějaký esprit, eleganci. Mám pocit, že tohle už se postupně vytrácí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
