Přestože máme letos slavit 30. výročí sametové revoluce, zatím v naší zemi příliš slavnostní atmosféry nevládne. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. V jakém stavu je po třech dekádách svobody česká společnost? Jaké problémy nás trápí?

Chybí nám vize kulturního, sociálního i ekonomického rozvoje, kterou by společnost považovala většinově za uskutečnitelnou v určitých časových horizontech. To není jenom náš problém. V podstatě platí pro většinu hodnotově rozkolísaného západního světa. Vize budoucnosti má u nás časový horizont měsíců, občas jen týdnů. Výmluvným příkladem je eskalující spor vládní koalice o rozpočet na příští rok. Vytrácí se slušnost a vzájemný respekt, což jsou předpoklady pro vznik nějaké širší shody.

Představy, které formuloval na počátku 90. let Václav Havel, jak je cituje v knize Konec dějin Fukuyama, o obchůdcích a hospůdkách, kde se budou lidé scházet jako společenství, platily jako jakýsi resentiment na poměry první republiky v menších městech. Společnost se transformovala, či byla spíše zákonitě transformována, na ideál spotřeby, kterému chybí scelující duchovní rozměr. Vytratila se soudržnost, čímž nemyslím ani někdejší prvomájové pochody, ani současné demonstrace. Václav Havel tak často mluvil o „občanské společnosti“, která měla být na počátku personifikovaná myšlenkou Občanského fóra – „… strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny…“. Velmi záhy se ukázalo, že ta představa byla iluzí. Touha po moci (panství) se stala silnější než ochota ke službě.