Žil jste kdysi ve Spojených státech, tak i s touto zkušeností můžete okomentovat demonstrace, které tam vypukly poté, co byl při policejním zásahu zabit černoch George Floyd. Zaznívá při nich heslo „Black Lives Matter“. Proč by mělo záležet jen na životech černých? Neměla ta tragická událost mnohem větší souvislost s kriminální minulostí zabitého a podezřením z dalšího trestného činu než s barvou pleti?
Policie v Minneapolisu si jistě ověřila Floydovu pestrou kriminální minulost a jednala agresivněji, než měla, a nesmí se jí to prominout! Ale udělat z této spíše nešťastné události symbol rasové nesnášenlivosti je hrubé pomýlení mající svůj důvod. Už kdysi v období 60. let tzv. květinového hnutí mládeže demonstrovali ve Velké Británii londýnští policisté s heslem: „Až vás někdo přepadne, nevolejte nám! Zavolejte si hippies!“. Policie je od toho, aby udržovala pořádek, a jistě není bez chyb. Tak proč se dnes vyvinula tak mocná odezva na jediný případ? Natěšení aktivisté získali možnost křičet, opanovali veřejný prostor, tisk a právě levicově a tzv. pokrokářsky smýšlející novináři jim začali přisluhovat vytvářejíce do té doby neexistující problém: přetrpěný rasismus. Téměř nikdo se neodváží nazvat události pravým jménem, i když se iniciativy chopila kriminální spodina, která se vyžívá v destrukci a násilí a může tak v rabování a v loupení uschovávat své rádoby ušlechtilé pohnutky boje proti rasismu. Jde o motivaci vždy připravených demonstrantů ve jménu dobra a pokroku, aby mohli začít hrát svou obvyklou destrukční hru o lepší společnost. Stejně tak i Evropu zasáhla určitá zmatenost a agresivní aktivisté se tak mohli projevit. Je zjevné, že řada levicových činitelů to zneužívá a bude zneužívat.
Je Jaromír Soukup dobrý moderátor? (Ptáme se od 24.6.2020)Anketa
Vy tu tragickou událost nepovažujete za důsledek přetrvávajícího rasismu v USA, za což je zásah bělošského policisty proti černošskému recidivistovi vydáván?
V Minneapolisu se před třemi roky stala jiná vražda. Černý policista, Somálec, zcela nesmyslně zastřelil bílou ženu a nic se nestalo, přešlo se to s nezájmem a mlčením. Rasově motivované vraždy jsou na denním pořádku v Jihoafrické republice, kde bělošští farmáři se zde stali doslova štvanou zvěří. Kde ale hledat počátek nesnášenlivosti? Jde o vykořisťování, k němuž dochází zejména v komunitách bezbranných ilegálů, nevzdělaných a jazykově nevybavených přistěhovalců, které nemilosrdně obírají ti úspěšnější právě z jejich etnické komunity. A tak nějak se vytváří povědomí útlaku a přecitlivělosti těch méně úspěšných na vnější impulzy. Sám jsem to před půl stoletím zažil. Stačilo, že jsem vedle sedícího černocha opomenul při rozhovoru, a už se hlásil se svým rasismem. Mnohokrát jsem byl tehdy vděčný za rozhodnost policie a její odstrašující roli, která usměrňovala poměrně rozsáhlou kriminalitu. A když jsem se vrátil, litoval jsem, že naše domácí Česká policie nedisponuje její autoritou. Bylo by nesmyslné rušit tento jinak fungující pořádek!
Psali jsme:
Co si myslíte o jevech, které doprovázejí protesty, ať už jde o bourání soch, poškozování pomníků Winstona Churchilla, bývalého prezidenta a válečného hrdiny Charlese de Gaullea nebo stahování literárních a filmových děl včetně filmové klasiky „Jih proti Severu“? Je načase začít vymazávat historii?
Přežívající sociální stigma, nebo lépe provinění otrokářského cejchu je dnes interpretováno jako dědičná vina bílého muže a sám Západ tak může za všechny problémy světa. Je to vlastně druh sektářství kolem požadavku rituální očisty bílé rasy a smytí její viny na genocidním kapitalismu vedoucí až k pozitivní diskriminaci neboli tzv. rasismu naruby. Každý běloch je tak považován za rasistu už od narození ve smyslu proklamovaného hesla „White silence is white violence“. Svým mlčením pácháme násilí jako pozůstalí těch, co kupovali černochy od Arabů, pro které je lovili jiní černoši. V dnešním světě Arabové nesnášejí Afghánce, zatímco Afghánci odsuzuji Kurdy. Ve francouzském Dijonu zuří válka mezi Araby a Čečenci, v dalších místech věřící nemilosrdně zatracují své protivníky: nevěřící psy. V celé řadě velkoměst existují tzv. no-go zóny zapovězené etnickým obyvatelům. Kdysi obdobně fungoval feudalismus a poddanství, ale příslušníci evropských šlechtických rodů se za tehdejší robotní povinnosti nebo útrpné právo nijak neomlouvají. Protižidovský rasismus německého fašismu a sovětského komunismu je neméně odstrašující, ale o to více zapomínaný a řada takto pronásledovaných spoluobčanů se opět necítí bezpečně a je připravena emigrovat i z civilizované Evropy. Následné sebeobviňování za historii šířené na sociálních sítích je vnucený pesimismus, nepochopení historických etap a ztráta víry ve vlastní schopnosti.
Psali jsme:
V Minneapolisu, kde byl Floyd zabit, plánují zrušit policii, v části Seattlu už existuje zóna bez policie. Prý by bylo efektivnější investovat peníze, původně určené pro policii, do vzdělávání a do drogové a kriminální prevence. Afroameričané se totiž necítí pod dohledem policie bezpečně a mají pocit, že je policie proti jejich lidem zaměřená. Dokážete si představit svět bez fungující policie?
Zpochybňování bezpečnosti zaručovanou policií – polis je řecky ve smyslu státnost – hraničí s pomateností. Přesto Lego pozastavuje propagaci stavebnic s policisty. V jihoanglickém městě Pool chtějí odstranit sochu zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella, neobstál ani objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus nebo dokonce ani otec indického národa a duchovní vůdce Mahátma Gándhí, zatímco v ruském Novosibirsku uvažují o znovupostavení sochy krvavého diktátora Stalina. Dostáváme se do situace hlavní postavy Limonádového Joea, který říkal: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Snad nás nezastihne potřeba strhnout Bílý dům a Kapitol Spojených států amerických, stejně jako egyptské pyramidy jen proto, že je stavěli otroci a nepřestaneme používat Archimédův zákon, protože Archimédes vlastnil ve svém domě otroky. Když Islámský stát plenil Blízký východ, za nejbarbarštější a nejzbabělejší praktiku jeho bojovníků bylo považováno ničení soch. K tomu samému se teď svět uchyluje v rámci boje očisty rasismu a my mu snad k tomu barbarství nebudeme tleskat! Časem poblouznění protirasistických „svazaček“ pomine a možná se budou stejně stydět za svá pomýlení, jako my se stydíme za barbarské období čtyřiceti let komunismu.
Když vidíme tu všudepřítomnou politickou korektnost, kdy nám je už i předepisováno, jakých slov můžeme používat a jakých už ne, dále pozitivní diskriminaci, což je právě rasismus naruby, dá se odhadnout, k čemu takový vývoj spěje?
Začněme třeba královskou hrou, kterou jsou už po staletí šachy. To, že podle pravidel jsou bílí vždy první na tahu, se najednou bude zdát naprosto nepřístojné! Takže nastane požadavek, aby černí táhli jako první. Ale pozor, to by mohlo vyvolat podobné nepokoje, jaké teď vidíme v Americe, protože už jenom slovní spojení „aby černí táhli“ by si bez ohledu na další souvislosti mohlo vysloužit rabování obchodů. Ale i to je nedílná součást geopolitiky a dokonce si můžeme připustit, že se současný svět zbláznil. Na jedné straně z přehnané korektnosti a na druhé prosazováním skupinových zájmů, někdy čím dál šílenějších, a to ve smyslu kdysi komunistického hesla pokroku: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Možná, že nastupuje nová pseudokomunistická totalita „dobra“ vnucovaná pro všechny, co to myslí „dobře“. To přináší sdílený význam společné touhy zejména mladých lidí „prosadit jen tu svoji pravdu pravdoucí“, a zlikvidovat každého, kdo si myslí něco jiného, což v různých politických etapách vedlo k milionovým kauzalitám. Je to jakási renesance vždy nesmiřitelného třídního boje nikoliv ve smyslu sociálních diferenciací, ale teď v rámci rozlišování ras, tedy společenství lidí s rozdílem fyziologických rysů. Co si dalšího ještě společnost vymyslí, je jen otázkou „světlé budoucnosti …“.
Co tedy vámi zmiňované šílenosti mohou s lidskou civilizací provést?
Řada národů má vlivem nástupu velkého přesouvání lidí – cestování či migrace – pocit, že s tím nastává i rozprodej hodnot, začíná umírat jejich tradiční civilizace tím, že jejich kultura se stává rozbředlou. V tomto ohledu se dá mluvit o jakémsi civilizačním smutku, jak trefně používá Václav Cílek. Já bych se přiklonil k názorům německého historika Oswalda Spenglera, který konstatoval, že každá civilizace má svoje životaschopné období stejně jako existují omezené životní cykly organismů. Možná, že právě prožíváme jakési období ustrnutí. Ale vždy existuje možnost takový úpadek překonat, jen je potřeba se zbavit ideologických hysterií, které ochromují západní myšlení a racionalitu jednání. Naši předkové vyvzdorovali arabské, mongolské nebo osmanské invaze, smrtící epidemie, hladomory a klimatické krize. A takto dnes dozrálá civilizace přinesla člověku dostatečnou míru svobody, důstojnosti a materiálního blahobytu až rozmařilosti zatím v dějinách neznámou. Nicméně vrcholný román „Sto roků samoty“ kolumbijského prozaika a publicisty Garcíi Márqueze, kde sugestivně načrtl obraz komunity, zakleté ve stagnaci bezčasí, upozorňuje, že do takové strnulosti může západní společnost upadnout. Nebezpečí spočívá v tom, že takto paralyzovaná společnost se stává neschopnou účinné obrany, a tak se zpravidla stane obětí svých agresivních sousedů. A v případě Evropy dobře víme, kdo by nás v takovém případě nahradil.
Než vypukla pandemie koronaviru, bylo hodně slyšet o protestech mládeže proti klimatické změně. Nemělo by jedním z předpokladů smysluplné ochrany přírody i klimatu být i vzdělání v oblasti přírodních věd, k nimž bývá připojovaná i ta u nás tolik odmítaná matematika? Nebo planetu a lidstvo zachrání absolventi nejrůznějších humanitních a politických oborů, které vysoké školy jen chrlí?
Virus toho dokázal v krátkém čase pro zdraví planety vykonat více, než by kdy dokázala třeba Greenpeace. Lidé přestali cestovat, debužírovat a naučili se skromněji žít, či lépe přežít. Nepřítomnost provozu motorových vozidel a pozastavená výroba vyvolaly jen v oblasti Číny jedinečný experiment k posouzení účinnosti snižování znečištění ovzduší. Ze satelitních a pozemních pozorování se sice určilo podstatné snížení určitých emisí, ale v severní Číně se neočekávaně vyskytly současně extrémní úrovně prachových částic, pro které není zatím vysvětlení. Prostě zatím neumíme odhadnout všechny možnosti kladných a záporných dopadů omezování civilizačních výdobytků. A protože Čína vyrábí pro země Evropské unie spoustu zboží, nemůžeme na ni chtít, aby se jakkoliv omezovala a třeba i snižovala své enormní emise. Naopak my v Evropě si utáhneme technologické opasky a budeme snižovat emise, i když se podílíme jen necelými 10 procenty. Opět další dobře vymyšlené ovlivňování lidského usuzování tak podobné záměrům historických katarzí, jako je rasismus.
Co utlumení ekonomiky po celém světě kvůli pandemii koronaviru ukázalo o emisích CO2?
Uvažme, že pokud celkový roční pokles světových emisí CO2 dosáhl okolo pěti procent, pak to je ve srovnání s přirozeným sezonním uhlíkovým cyklem téměř nepodstatné. Lidské roční emise jsou okolo 30 gigatun CO2, zatímco v přírodě ročně koluje okolo 750 gigatun CO2. Přírůstek CO2 v atmosféře je každoročně jiný, ale i tak asi nepříliš závisí na lidských emisích v daném roce. Daleko větší vliv má třeba teplota moří, a tím i její schopnost absorpce. V květnu 2019 na observatoři Mauna Loa naměřili kolem 415 ppm CO2 a o rok později už během rozběhlé epidemie totéž. Žádná změna, ale přitom předpokládaný pokles emisí vedl ke zhroucení trhu s klimatickými odpustky, protože továrny stojí a neprodukují emise, a tak nikdo odpustky nepotřebuje. Přitom když lidské emise výrazně klesnou, měla by to být pro uhlíkový trh spíše dobrá zpráva, což jinými slovy znamená, že jde vlastně o nesmyslnou pobídku k udržování emisí. Bohužel, popírání logiky a často i přírodních zákonů je pro agresivní mladou generaci běžnou součástí argumentace a často výčitek vůči druhým, že nic pro ně neudělali, ale to je spíše otázkou na experty výchovy a školství.
Psali jsme:
Nezapadá do toho scénáře i čím dál větší tlak na školství, aby žáci a studenti museli plnit čím dál méně povinností a prokazovat čím dál méně znalostí, což vyšperkovali poslanci tím, že odmítli, aby byla matematika povinným maturitním předmětem?
Počty a mateřský jazyk jsou základem vzdělání a jakákoliv záminka pro „obětování“ maturity z matematiky je falešná a nepřijatelná. Zkoušku musí ale navrhnout a realizovat zkušení učitelé matematiky, a ne nějaká instituce, tvářící se přechytrale a jejíž členové pak v otázkách hledají na studenty spíše „chytáky“. Ve vynikajícím interview „Pod povrch a za horizont“ Ivana M. Havla v časopise Vesmír (2020/2) je poukázáno na krásu matematiky, což není samozřejmé, ale je potřeba její půvab postupně vybudovat. Na to však není ve škole nejen dostatek času ale někdy ani dobré vůle. Přitom toho není potřeba moc, něco se naučit zpaměti, trochu vycvičit logiku a odvozování a přitom nezatěžovat paměť nějakými ztuhlými formulemi. Stejně jako máme jazyk k mluvení, máme i deset prstů, a tak je logické, že jsme se naučili počítat na prstech do deseti, což je standardní desítková soustava. Pokud bychom měli jen šest prstů, bylo by ale přirozené počítat v soustavě šesterečné (odečítání hodin), a pro dvě ruce by bylo bezprostřední počítat jen do dvou v soustavě dvojkové, kterou dnes používají počítače.
Lidstvo však začalo počítat na deseti prstech. Jaké limity mělo tohle „mobilní“ zařízení?
Prvním byla chybějící paměť, kterou prvotně nahradily škrábance a vrypy na skály. Nicméně vývoj počítačů začal už asi pár tisíc let před naším letopočtem, když se z této doby zachoval první primitivní počítací stroj – lýtková kost paviána s 29 zářezy, které naznačují sčítání dnů v měsíčním cyklu. První stroj, který ale uměl více než pasivně uložit výsledek, byl abakus, tedy kuličkové počitadlo, jehož vznik se datuje před 5000 lety. Původně šlo jen o zaprášený kámen – starohebrejské slovo abaq znamená „prach“ – používaný v Babylónii někdy od poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem. A právě toto obyčejné kuličkové počitadlo je vynikajícím pedagogickým nástrojem, na kterém lze lehce demonstrovat uvedené soustavy tím, že jen mechanicky oddělíme potřebný počet kuliček, a bez nadsázky jde o jeden z nejúspěšnějších konceptů historie. Stejně tak vzalo za své logaritmické pravítko, které napomohlo naprojektovat vynikající stavby daleko před zavedením počítačů a které nutilo použivatele se zamyslet nad velikostí (řádem) výsledku - to byl nástroj logiky! To už dnešní počítače nedovedou, jsou jen mechanickou soustavou kláves a robotického odečítání výsledků na displeji. Ale nic proti tomu, je to vývoj a je potřeba se naučit, jak to používat. A tak všechny studijní obory by měly obsahovat kurz matematiky, přinejmenším k získání schopnosti logicky myslet, přesněji se vyjadřovat, naučit se argumentovat a taky rozumět argumentům druhých.
Běh světa se zrychlil, civilizace pronikla do nejzazších koutů planety, ale otázka kam to povede, zůstává nezodpovězená. Lidstvo už v symbióze s přírodou nikdy žít nedokáže a kam až může jít v honbě za prosperitou?
Zvíře a rostlina se přizpůsobí prostředí, člověk si naopak podřídil prostředí sám sobě a teď se tomu jaksi neumí přizpůsobit. Zabetonoval města, vyasfaltoval cesty, a tak zamezil třeba přirozené migraci původních zvířat. Vymyslel nepostradatelné plasty, které příroda neumí samovolně rozložit. Možná i tato pandemie je následkem našeho vytrvalého a nepřiměřeného pronikání do přírody a rozsáhlých trhů s volně žijícími zvířaty v Asii a Africe. Je zjevné, že bylo jen otázkou času, kdy se příroda vzbouří a něco podobného přinese ve smyslu mnohokrát opakované ideje superorganismu Gaia. Proč se vlastně chováme k přírodě jako paraziti, a ne jako symbionti? Připomeňme si film s názvem „Bohové musí být šílení!“. To je vynikající příběh přinášející dobré zvyklosti známé z němých grotesek, kde křovácký lovec chce vrátit bohům z nebe spadlý dar, láhev Coca-Coly, která místo civilizačního podnětu přináší jeho lidem z buše jen neshody a hádky. Názorně vidíme, že nelze civilizaci vnucovat, ale že se musí sama postupně vybudovat. Sama Evropa bude mít problém s rasismem, pakliže EU neustane ve svém vnucování nelegální imigrace a neoprávněném zvýhodňování migrantů oproti domácím. Víme, že peníze samy o sobě prosperitu nevytvářejí, což ukázala desetiletí smutných zkušeností se zahraniční pomocí, jejíž obětí byly rozvojové země, zejména Afriky. Ale i východní Německo po znovusjednocení nebo Řecko po své finanční krizi.
Jakou roli pro budoucí vývoj může sehrát Evropská unie?
Je evidentní, že vrcholná reprezentace EU chce dnešní krizi využít – nebo spíš zneužít – k dalšímu utužení centralizačních tendencí, kdysi známých z uskupení RVHP, což byla Rada vzájemné hospodářské pomoci, sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku, a k maximálnímu prodlužování často neudržitelných poměrů v EU za cenu enormního, tentokráte společného zadlužení členských zemí. Je to průlom, jak v Evropě, tak i v Evropské unii, kde ještě nikdy žádné společné zadlužování nebylo. Hodnotící komise by se především měla otázat členských států, na kolik si troufají, tedy jak moc se odváží zadlužit? A z těchto základních vstupních údajů, jež mohou říci jedině členské státy, by se měla „dopočítat“ celková suma půjčky, samozřejmě včetně toho, jakým způsobem bude zohledněna míra solidarity nejvíce postiženým zemím, firmám a státům, a to nejen podle dlouhodobé nezaměstnanosti, ale i budoucí schopnosti platit. Vždyť tak stavíme do role „dlužníka“ 500 miliónů lidí a téměř třicet států, jež si budou garantovat dluh navzájem a nestačí jen mít blahodárnou ambici, tzv. „kráčet ke světlým zítřkům“.
Velice často se v poslední době hovoří o „potravinové soběstačnosti“. Jednou z cest k ní může být pozměňovací návrh poslanců k zákonu o potravinách, podle něhož by obchody měly v příštím roce povinně nabízet 55 procent českých potravin a kvóta by se navyšovala až na 85 procent potravin českého původu do roku 2027. Měli bychom o „potravinovou soběstačnost“ usilovat, i když se podle odpůrců této vize podepíše na ceně produkce?
V roce 1990 jsme byli v produkci potravin překvapivě soběstační, s výjimkou tropického a subtropického ovoce. Ale dnes dokonce dovážíme vepřové maso, protože nám Evropská unie předepisuje, kolik smíme chovat prasat, nadojit mléka a podobně. Pamatuji si na rozhovor s někdejším předsedou proslaveného JZD Slušovice Františkem Čubou, který v roce 1992 řekl, že tehdejší Evropské hospodářské společenství, tj. předchůdce Evropské unie, mělo svrchovaný zájem na rozbití naší zemědělské velkovýroby, aby mohlo na náš trh vrhnout západní potravinové přebytky, což se ukázalo pravdou. Ostatně, jedna anekdota tvrdí, že EU vznikla proto, aby se dobře dařilo německým bankéřům a francouzským zemědělcům a snad i proto, aby se silnice zaplnily kamiony naloženými potravinami. Zdá se, že v nákladech nejsme dražší, ale s dotacemi kdysi přiřčenými ještě čtrnáctičlenné EU nemáme šanci na trhu uspět. Existující dotace zemí EU neslouží pro budování společné zemědělské politiky a jednotného trhu, ale naopak tento nesoulad konzervuje stav jakýchsi nových kolonií.
Znovuvytvořit soběstačnost není jednoduché, řada východisek si bude vzájemně konkurovat a odporovat a jistě se to prodraží. A už jen její příprava vytvořila odpor a lobbing i na nejvyšších místech – staví se proti tomu zástupci zemí, které už soběstačnost mají – například Německa, Rakouska, Belgie, Polska, Řecka nebo Nizozemska. Tedy země, které mají dlouhodobou soběstačnost v základních potravinách a svoje přebytky potřebují rozprodat na trzích zemí EU. Dostatečně rozvinutá živočišná výroba zajistí i dostatek organické hmoty v půdě, pokud nebudeme slámu nesmyslně pálit v ekologických spalovnách. Organická hmota je právě to zapomenuté zaorávání, používání pásů zelené, hnojení, které nám pak chybí ve vodním hospodářství a s tím i překvapivě souvisí i naše soběstačnost. Čím víc budeme mít hovězího dobytka, tím víc budeme vnášet organické hmoty statkových hnojiv do půdy, a tím lépe se v ní bude zadržovat potřebná voda. Takže zamysleme se nad tím i v širším pohledu kdysi prvorepublikového sedláka „Jíry“ a taky mého dědy, který v podhůří úspěšně pěstoval pšenici a vynikající brambory. Právě tam, kde se dnes rozprostírají jen louky.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
