Pane profesore, vy jste nedávno v souvislosti s vývojem v Číně naznačil, že automatizace či robotizace může být určitou vyváženou hodnotou, pokud budou ale dodržena jistá pravidla i postupy. Domníváte se, že jsou si toho mocní světa – tedy v našem případě hlavně mocní zástupci euroatlantické civilizace – vědomi? Nebo bude docházet k tomu, že časem budou automatizovaná výroba i roboti lidem brát práci a ti je budou třeba i ničit – jako tomu bylo v době vědeckotechnické revoluce v minulosti? A ve světě tak i v důsledku toho bude hrozit chudoba (pokud lidi nahradí roboti, čím se budou živit – zač budou získávat peníze – obživu?).

Karel Čapek psal o roli robotů už ve své hře R.U.R., Baťa pokutoval (i vyhodil) zaměstnance, který se jen dřel a nechtěl, nebo neuměl využívat strojů; celá historie lidstva je o tom, jak ulehčit lidem práci, jak je zbavit dřiny, jak jim otevřít nové visty důstojného životního naplnění. A my, v 21. století mluvíme o „sabotáži“, házení dřeváků-sabotů do soukolí strojů, které přinášejí nejen práci, ale i lepší a levnější zboží a méně dřiny. Nemyslící „lidské stroje“ byly vždy samy proti sobě, vždy chtěly zůstat „otroky“ své práce. Tak je tomu i dnes, v tom českém symbolismu „vratných lahví“.

Je nám tedy bližší fyzická námaha?