Červnový schodek státního rozpočtu téměř 21 miliard korun je nejvýraznější schodek za toto období v posledních letech. Meziročně sice stát na daních a odvodech vybírá o bezmála sedm procent více než v minulém roce, ale projevuje se loňské plošné přidávání státním zaměstnancům a také tlak navyšování důchodů. Přestože druhé pololetí bývá v plnění rozpočtu slabší, zaznamenal jsem odhady ekonomů, že se do rozpočtovaného schodku 40 miliard korun určitě vejdeme. Vidíte to podobně?
No vzhledem k tomu, že známe rozpočtovou kreativitu naší vlády, která je schopna dorovnat schodek třeba rozpouštěním mimořádných rezerv a podobně, tak to vyloučit nelze. Nicméně musíme si uvědomit, že to je jenom hra s účetnictvím, důležité je, že i když třeba budeme těmito účetními přesuny navenek stav veřejných financí maskovat, podstata zůstává beze změny: Aktuálně máme nejhorší vývoj rozpočtu za mnoho let. K poslednímu červnu vykázal za první pololetí schodek hospodaření ve výši 20,7 miliardy korun. Na konci června 2018 byl přitom vykázán deficit jen 5,9 miliardy korun. Máme tu tedy nejhorší červnový výsledek od roku 2013, přičemž v roce 2012 probíhala slabší recese. Zatímco příjmy rozpočtu rostly o 8,1 procenta, výdaje rostly o 10,2 procenta. A to ekonomika zatím stále roste a máme rekordně málo nezaměstnaných, takže tak výrazná disproporce v příjmech a výdajích není ospravedlnitelná nějakými sociálními nutnostmi.
Ve funkci pomalu končící předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker se na twitteru pochlubil „největší dohodou všech dob“. Má jí být smlouva o volném obchodu mezi Evropskou unií a jihoamerickým Mercosurem, který tvoří Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay. Jednání začala už v roce 2000, ale na intenzitě nabrala po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, kdy zamrzly obchodní rozhovory mezi USA a EU. Dohoda by měla díky odbourání cel a dalších obchodních bariér ušetřit evropským firmám přes čtyři miliardy eur ročně. Jde opravdu o tak mimořádnou událost pro EU, a tedy i pro Česko?
Zóny volného obchodu jsou samozřejmě dobré, zvlášť v dnešní době, kdy se pořád víc rozlézá obchodní válka. O tom žádná. Bohužel, zrovna Jižní Amerika není pro Evropskou unii úplně tak klíčová… Přínosnější by bylo, kdybychom neměli obchodní spory s USA a s Británií po brexitu. Bohužel, v obou případech má EU či eurozóna máslo na hlavě. V případě Británie se zcela jasně snaží brexit co nejvíc zkomplikovat, a to i za cenu, že to Evropskou unii ekonomicky poškodí. A v případě Spojených států má zase jejich prezident Donald Trump pravdu v tom, že eurozóna uměle podhodnocuje svůj kurz zápornými úrokovými sazbami, jen by na to nemusel reagovat hrozbou obchodní války, která uškodí oběma stranám, tedy i té americké.
Je změna ve vedení Evropské centrální banky, kdy Maria Draghiho nahradí ve funkci bývalá francouzská ministryně financí Christine Lagardová, pouze formální záležitostí, když coby šéfka Mezinárodního měnového fondu podpořila veškeré měnově-politické inovace Maria Draghiho a také záporné sazby, nebo od ní lze čekat v zájmu udržování cenové stability v eurozóně a zachování kupní síly jednotné měny něco jiného než od jejího předchůdce?
Tohle je velký průšvih. Lagardová nikdy nestudovala ekonomii a nikdy v centrální bance ani nepracovala. Paní Lagardová totiž... nepracovala nikdy v žádné bance! Vystudovala práva, pak vstoupila do politiky. Zde kromě jiného působila jako ministryně financí a následně i jako ředitelka Mezinárodního měnového fondu. Jenže jakkoliv post šéfa MMF zní „ekonomicky“, byly to stále jen funkce politické, a nikoli odborné. To máte asi jako chtít po ambulantním stomatologovi, aby vedl na sále transplantaci srdce, a tvrdit, že lékař jako lékař.
Guvernér byl dlouhá desetiletí v minulosti po celém světě vnímán jako pokud možno nejlepší z nejlepších ekonomů. Zhruba před dvaceti lety se to – opět po celém světě - zlomilo. Šéf Evropské centrální banky byl až dosud vnímán z poloviny jako odborník a z poloviny jako politik. Teď z něj bude pouze politik, jako z kohokoli jiného. A po ekonomicky nevzdělaném politikovi se bude chtít, aby chápal a prováděl klíčově důležitou monetární politiku, ačkoliv nejspíš v plné míře nechápe dokonce ani její význam a možnosti.
Hodně lidí na to s nelibostí poukazuje. Dá se předpokládat, že Lagardová bude muset jako amatér dělat politiku svých poradců. Trhy proto očekávají, že naváže na politiku svého předchůdce Itala Draghiho a bude tlačit na velmi uvolněnou měnovou politiku. Bez pochopení souvislostí bude navíc asi daleko víc nakloněna dalšímu kolu kvantitativního uvolnění než skutečný makroekonom. To je podle mě špatně. Myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby ECB ovládl prezident Bundesbanky Jens Weidmann. Ten má nezpochybnitelný odborný kredit a uvolněnou politiku dlouhodobě kritizuje.
Psali jsme:
Schůzka amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho čínského protějšku Si Ťin-pchinga na okraj summitu zemí skupiny G20 v japonské Ósace přinesla shodu na pokračování jednání o vzájemné obchodní dohodě, která má vyřešit celní válku. USA ustoupily od zvažovaného záměru uvalit další cla na čínské zboží, Čína zase začne nakupovat více amerických zemědělských produktů. Co tyhle zvraty v postojích hlav států dvou nejsilnějších ekonomik a s nimi spojené buď vyostření, nebo pokles obchodního napětí mezi oběma zeměmi, mohou dělat se světovou ekonomikou?
To není akademická otázka na to, co „by to mohlo do budoucna udělat“, to je zcela reálná otázka toho, co „už to dělá“. Nová data minimálně z čínské ekonomiky jsou totiž dost pesimistická a do jisté míry to můžeme připisovat právě probíhající obchodní válce. Index nákupních manažerů (PMI) v Číně v červnu poklesl víc, než se čekalo, a nesignalizuje už jen zpomalení růstu, ale rovnou pokles. Podobné to je i se statistikou z Evropy. Aktivita továren v eurozóně klesá pátý měsíc v řadě a nesignalizuje vládami a centrální bankou slibovaný obrat ve druhé polovině roku. I tady index tvrdí, že průmysl klesá.
Jediné, co dnes pohání optimismus v ekonomice, navzdory špatným statistikám, je to, že se Američané a Číňané vrátili k jednacímu stolu ohledně cel. Já si ale nemohu pomoci: Za posledních šest měsíců jsem slyšela tolik zpráv o tom, že jsou jednání úspěšná, že bych už chtěla vidět nějaký důkaz. Zatím máme jen důkaz pravého opaku, protože původně mělo být dohody dosaženo v březnu.
Hospodářská komora se ohradila proti otevřenému dopisu skupiny filmařů a herců, kterým se nezamlouvá, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary podporuje také Česká zbrojovka. Upozorňuje, že jde o nositele jedné z tradičních tuzemských značek a že firma striktně dodržuje národní i mezinárodní zákony i svůj vlastní Etický kodex, který nastavuje velmi přísná pravidla obchodního styku. Máte pochopení pro umělce, kteří si před Českou zbrojovkou odplivli, nebo by předmět podnikání neměl být důvodem pro vyřazení jakékoli firmy z okruhu těch, které jsou ochotny podporovat různé kulturní nebo sportovní aktivity? Nebo by si celé náklady MFF měl na svá bedra vzít stát, potažmo Ministerstvo kultury?
Dodržuje Zbrojovka zákon? Dodržuje. Dodržuje mezinárodní dohody? Dodržuje. Dodržuje svůj vlastní kodex? Dodržuje. Sponzorovala festival už v minulých letech? Sponzorovala – a nikdo se nad tím nepozastavoval. A o co komu jde teď? To je nějaké nové #metoo, tentokrát ve firemním hávu? Útoky na muže už nejsou dost sexy, tak budeme útočit na slušné firmy? Tahle pseudomorálka je jenom normálním vydíráním slušných firem. A takovému vydírání se nesmí ustupovat. To bychom popřeli samotné základy naší civilizace.
Komu se to nelíbí, ať na filmovém festivalu nepromítá a nejezdí na něj. Říká se tomu volba nohou – někde se mi nelíbí, tak jdu o dům dál. To není tak, že někteří herci či někteří producenti mají právo účastnit se festivalu a donutit ho, aby vyznával stejné hodnoty jako oni. To je tak, že všichni herci a filmaři mají právo vybrat si, čeho se budou účastnit, a odejit z festivalů, kde se jim nelíbí. A všichni budou spokojeni – festival, který bude mít peníze od sponzora, firma, která bude sponzorovat, i filmaři a herci, kteří si zvolili, kde chtějí a nechtějí být. Cokoliv jiného je vydírání v rámci nové „liberálně-demokratické“ doktríny.
S tím trochu souvisí možné omezení reklamy na alkohol. Národní protidrogová koordinátorka Jarmila Vedralová ji chce vykázat jen do míst, kde se alkohol prodává a pije. Televizní spoty by mohly běžet až po 22. hodině, navíc by musely obsahovat varování o zdravotním riziku. Je zmenšení reklamního prostoru pro tento sortiment opodstatněné vzhledem ke zdravotním i jiným negativním dopadům, nebo to je nepřípustné zasahování do podnikání?
Salámová metoda. Všimněte si, že s kouřením to bylo stejně: Nejprve se omezovalo kouření v poledne v hospodách. Pak po celý den. Teď ve Švédsku zakazují kouřit i před hospodou. A v San Francisku se dokonce rozhodli zakázat i elektronické cigarety, a to do doby, než bude jasnější jejich dopad na zdraví. Takže v tomhle případě už ani zdraví není důvodem zákazu – jen samotná nejistota ohledně zdraví k zákazu stačí. Z toho je vidět, že omezení není cílem – cílem je úplné odstranění kuřiva ze světa těmi, kdo vnucují své pojetí dobra všem ostatním. U alkoholu to bude stejné.
Psali jsme:
|
Kniha oceněná cenou čtenářů Magnesia litera. Vizionářský román se skrytým poselstvím z finančního světa, z něhož se již mnohé splnilo a mnohé na splnění ještě čeká.
OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE
|
LUMPOVÉ A BERÁNCI
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
