Pane podplukovníku, jak veteránské sdružení v těchto dnech prožívá připomínky výročí konce druhé světové války? A co si z nich symbolicky máme podle vás vzít my? Máme vlastně mezi sebou ještě nějaké válečné hrdiny ze světové války?
My sdružujeme vojáky, kteří působili v zahraničních misích po roce 1989. První nasazení našich vojáků se týkalo Perského zálivu v letech 90-91, takže jsme relativně také generace, která nezažila druhou světovou válku, s kterou jsou květnové oslavy osvobození Evropy od fašismu spojené.
Ale dobře známe - a 20 let s nimi spolupracujeme - vojáky z druhé světové války. Ti pomalu umírají. Květnové oslavy jsme brali jako jejich oslavy – jako poděkování právě těmto vojákům. Sebrat se v protektorátu, který vznikl na přání Hitlera, z toho relativního tepla a odejít do neznáma, ať už se dostali na východní nebo na západní frontu, tak to opravdu klobouk dolů.
Odešli a bojovali proti fašismu. Mnozí ztratili život. Májové slavnosti jsou proto oslava těchto našich dědů. Měli to nesrovnatelně, opravdu nesrovnatelně těžší.
Stále mezi námi někteří žijí. Teď jsem byl například na Vítkově, znám je všechny. I mnozí naši členové jsou činní v legionářské obci, aby mohla stále fungovat. Je to jejich svátek. My v pozadí tleskáme. A říkáme: Díky, byli jste stateční, že jste nechodili montovat do fabriky, co vám řekli.
A když se podíváme na současné války…
Když se podíváme na války teď, obecně, protože tohle výročí nám umožňuje pohlížet na ně zpovzdálí a přemýšlet, tak si řeknete: Kdo ty války potřebuje? Proč k nim dochází? Vyučuje se někde ve škole, co je to válka, jako ozbrojený konflikt států, a ne občanské nepokoje lokálního charakteru?
Od druhé světové války neuplynul ani jeden den, aby někde na světě nějaká válka neprobíhala. Naši vojáci jezdí už přes dvacet let do válečných konfliktů, ale ne s cílem něco tam urvat, s cílem zabrat kus jejich země. Ale aby byl klid. Aby nikdo zase nevyrostl tolik jako Hitler.
(nar. 1955)
1. místopředseda Sdružení válečných veteránů ČR, podplukovník ve výslužbě, někdejší zástupce velitele Československého protichemického praporu pro logistiku. Vystudoval Vysokou vojenskou školu ve Vyškově.
Účastnil se bojů v Perském zálivu, v Bosně v letech 1996-97 působil v roli pozorovatele, v Kongu se staral o logistiku a touto misí ukončil svou armádní službu.
Dnes pracuje pro Fakultní nemocnici Motol. Kvůli častému a dlouhodobému pobytu v zahraničních misích se mu rozpadlo manželství.
Infobox
Pplk. Ladislav Sornas
My jsme v těch zemích vždy působili jako síla, která stabilizovala a „roztrhla“ ty dvě válčící strany od sebe – vy nalevo, vy napravo, ve středu je zóna separace, tady jsme my a tady bude pořádek.
Bojovat a zahnat lidi do války je největší chyba, kterou mohou politici udělat. Větší chyby už není. Kvůli jejich cílům umírají lidé, ať v Africe, v Jugoslávii, v Iráku nebo kdekoli jinde. Že bychom neměli sílu tu hrstku extrémních „idiotů" umravnit? Já bych řekl, že bychom sílu měli. Vždyť my máme sílu otočit koryta řek, ať voda teče od nich.
Obyčejný člověk potřebuje pro svůj život mír. Aby mohl vychovávat děti, chodit do zaměstnání a nebál se jít do práce zase zítra. Planeta je plná nás, obyčejných lidí. Můžete si říct: Zeměkoule přece není pro tu hrstku boháčů, ale pro ty lidi, kteří na ni dřou. A podívejte se kolem sebe, všechno musely udělat lidské ruce. Židli, na které sedíte. Stůl, na kterém píšete. I tu tužku, co držíme v ruce, musel vymyslet a vyrobit obyčejný člověk. A ten potřebuje mír.
Vy si oběti války připomínáte speciálně i v jiný den, je to tak?
Novodobí váleční veteráni, kteří mají zkušenosti z konfliktů po 89. roce, kdy každý zmíněný konflikt probíhal jinde a jindy, slaví společně 11. 11. Připomínáme si, celým názvem – Den válečných veteránů a obětí válek. Všechny tyto boje mají nejen hrdiny, kteří dostanou medaile, ale také oběti. Třeba i obyčejné děti, které nemohly chodit do školy – v Jugoslávii nemohly tři roky navštěvovat školu.
Oběťmi jsou hlavně ženy..., které mají doma nějakého hlupáka, který chce strašně moc bojovat. Nebo mají za muže někoho, kdo musí, aby se na ně ostatní nedívali skrz prsty.
Takže - hlavně 11. listopadu bychom si měli říct: „Krucifix, když už umíme tolik věcí, neumíme vyřešit konflikty jinak než ozbrojeným bojem? Opravdu dovolíme politikům, aby honosnými slovy ´vysvětlili´, proč je nutné někoho zmasakrovat?“
Jenže v současných konfliktech, které nabírají podoby například islámského terorismu, ta jedna strana prostě nebude naslouchat – terorismus nenaslouchá, nepřipouští mírová jednání…
Ale jak jsem říkal, že umíme otočit koryta řek, aby voda tekla od nich, tak – oni si nevyrábějí zbraně, oni si nevyrábějí patrony. Nevyrobí si ani tu konzervu, kterou si teď otvírají, aby si ji nacpali do pusy.
I to jídlo dostávají od nás. A někdo na tom hodně vydělává…
Ještě se vraťme k osmému květnu. Vy jste zmínil, že je to pro vás svátek přeživších veteránů z 2. světové války, ale z nich zde za chvíli nezůstane už ani jeden. Čí to bude pak svátek? Sám jste říkal, že novodobí veteráni prošli válkami zcela jiného kalibru a zaměření, než hrdinové z druhé světové války… A do toho se nám tu různé skupiny handrkují o to, zda položit věnce padlým Sovětům, nebo padlým Američanům, nebo všem… Vnímáte, že se to povědomí mění, i když jsou ještě pamětníci naživu?
Mění se to a měnit se to bude. Ten, kdo „zvítězí“, tedy ten, kdo bude mít politickou moc, se rozhodne, jestli větší věnce půjdou na východ, nebo na západ.
Ale proč ne na oboje? Sám jste zmínil, že třeba 11. listopad je připomínka vojáků, ať padli kdekoli. Tak proč v tomto případě – zpětně – někdo kádruje či selektuje oběti? Proč nemůžeme říci „všem osvoboditelům“?
Protože se to všem nehodí. Tak jako se za komunismu nevyzdvihovalo, že i Amerika, konkrétně západní spojenci, západní letci, sehráli určitě velkou roli. Nikoli rozhodující, to neříkám. Pro Evropu měla určitě rozhodující roli Rudá armáda. Tahle strana nesla na svých zádech celý ten boj proti Hitlerovi. Oni ho chtěli vyhnat z celé Evropy až do Berlína.
Ale dneska se to už jakoby nenosí, protože současný byznys je zaměřený ne na východ. Protože se bojíme, abychom na nich nebyli moc závislí. Proč už si děláme dopředu nepřátele?
Myslím si, že i lidé, kteří v Rusku pracují, něco vlastní, jsou stejní... Nebo i koneckonců ruský kapitalista – je stejný jako německý nebo francouzský kapitalista. Stejné zákony ho ženou kupředu, zákony zisku. Jenomže my chceme zboží ze západu, tak nemůžeme moc říkat, že nás osvobodili Rusové, protože on by to pak někdo blbě pochopil.
Místopředseda Sdružení válečných veteránů ČR pplk. Ladislav Sornas (vpravo) s bývalým náměstkem Ministerstva obrany Jaromírem Novotným. Foto: Ministerstvo obrany, odbor pro válečné veterány
Cítíte se dnes v České republice bezpečně?
Samozřejmě.
Mají se i „obyčejní lidé“, o kterých jste mluvil, cítit bezpečně?
Jestli myslíte bezpečně ve srovnání s Francií, s Británií, tak myslím, že terorismus, který hrozí Britům, je u nás ještě držený na uzdě. A to díky našim lidem, co tady jsou. My nejsme zblblí tím, abychom sem chtěli přijmout cizí bojovníky, ty nepřátelské vojáky, a řekli – dělejte si tu, co chcete, a my vás za to budeme ještě platit.
U nás tohle nehrozí. Myslím, že my, normální lidi - třeba chlap u pumpy, co mi prodává naftu - to mají v hlavě srovnané. To jsme si uchovali. My nejsme tak zblblí nějakou propagandou, která je u moci. Ještě přemýšlíme.
Češi jsou odjakživa rebelové. Pořád jsme žili pod někým, furt po nás někdo chtěl, abychom tleskali „Na věčné časy se Sovětským svazem“, nebo teď abychom tleskali na věčné časy s Habsburky. My už jsme vycvičeni přemýšlet: Komu to asi slouží?
Někteří vojáci i veteráni několik let zpátky cítí jakousi skepsi z toho, jakých se někdy od vlastní republiky a od spoluobčanů dočkávají reakcí, které by nečekali… I politici se s nimi objeví jen tehdy, když pokládají nějaký slavnostní věnec, vyfotí se, a pak nic. Prožívají nepříjemný přechod do civilu, kde aby skoro žebrali o možnost dál svědomitě pracovat… Nedočkají se uznání, ale někdy spíš možná cítí dokonce závistivost. Změnilo se v tomto přístupu něco k lepšímu?
Asi takhle... Já nerad slyším ta slova o uznání. Nikdo z nás nechce pomník, nebo aby se mu doživotně klaněli, že poletoval někde v bývalé Jugoslávii nebo v nějaké misi. To nikdo nechce. Fakt šlo o práci, na kterou se dali. Nechceme uznání jak olympijskému vítězi, kterému se v jeho vesnici do smrti klaní...
Víte, spíše jde o to, aby se voják po návratu netrápil tím, zda se dokáže dál zabezpečit, co vlastně může dál dělat, shání práci někdy až nedůstojně jako žebrák, do toho nějaká ta závist a nepochopení...
Naše sdružení veteránů má následující postoj: Do civilu se vojáci propouštějí plánovitě. Tohle není domov důchodců, aby se zde zestárlo a umřelo. Všeho do času: Člověk patří do civilu – kde se narodil a kam se zase musí vrátit. „Ale, státe, vrať chlapa, co ti věrně sloužil, do civilu s nějakou výhodou. Připrav mu práci, ještě když je u tebe v armádě.“
Já pořád říkám: Zvyšte jim vzdělání. Když třeba nemá maturitu, tak ať se ji snaží dodělat aspoň na té vojně. Nebo pokud není studijní typ, ať si udělá rekvalifikaci, ale ne jen papírově, ale ať má opravdu třeba řidičský průkaz na autobus, na nákladní vůz. Vždyť všichni křičí, že nejsou řidiči autobusů. Nebo ať absolvuje svářečské zkoušky, na vysokozdvižný vozík, cokoli, co uplatní v civilu. Protože za posledních patnáct let jenom chodil s flintou do kopce. To pak v civilu nikdo nepotřebuje.
Zvyšte mu šanci na trhu práce. Voják by po propuštění z armády neměl mířit na úřad práce. Na něj by měly čekat firmy. On se nestane v uvozovkách nezaměstnaným proto, že někdo zavřel továrnu. Vždyť stát plánuje propuštění půl roku dopředu. Připravte mu místo! A když jeho zaměstnavateli, který na něj čeká, dáte výhodu aspoň jako dáváte cizím, co tu stavějí sklady, tak dejte i zaměstnavateli třeba rok úlevu.
Ať na něj neplatí příliš vysoké daně. Práce je drahá, protože se hodně zdaňuje. Nikdo nechce, aby se našemu chlapovi metla cestička do konce života. Když nebude dobrý, ať ho zaměstnavatel klidně vyhodí. Ale dejte mu šanci, ať se o sebe postará.
Jak to mají, nebo by měli mít, veteráni se zdravotní péčí, když už odešli z armády?
Když třeba přišel o zdraví? Mimochodem – služba v armádě nezvyšuje zdravotní kondici. Kdyby ano, tak by nemocní licé nechodili do nemocnice, ale do armády. Takže když se mu zhorší zdraví, věnujte mu pozornost v civilu, ať nestojí fronty na doktora. Ať se o něj dobře pečuje.
Když jsem sloužil já, neplatili jsme poplatky za léky, doplácela Vojenská zdravotní pojišťovna. Oni vojákovi prostřelí nohu někde, kam byl státem poslán, ale on pak za léky platí úplně stejně jako feťák, který si nohu třeba přerazil, když pod vlivem drogy vypadl z vlaku? To je špatně.
A to jsou drobnosti. Nejde o žádné pomníky, žádné padnutí „na prdel“, že jste byli v nějaké misi. To byla jejich práce. Ale je pak potřeba se o vojáky postarat, když při té práci přijdou o zdraví nebo o možnost dál v civilu fungovat. Za těch patnáct let v armádě všichni ztratí své řemeslo, pokud nějaké předtím měli.
A když padne?
Když voják padne, tak nestačí odškodnit rodinu. Jeho dítě potřebuje každý rok tašku do školy. Potřebuje boty. A když dospěje, potřebuje také sehnat práci. To by mu pomohl jeho táta. Stát by měl proto otcovskou roli převzít. Klidně mu zaplatit školu v Londýně, když je chytrý, chce studovat a rodina dostatek financí nemá.
Dej mu stipendium, protože jeho táta padnul v Afghánistánu, kam my jsme ho poslali. Někdo musí suplovat roli padlého otce, zatím to dělá Sdružení válečných veteránů, ale to je málo.
Radši dám svoje daně na tyto věci než na některé cikány, kteří už dvě generace nechodí do práce. Každopádně – váleční veteráni opravdu nechtějí po nikom, aby před nimi padal na zadek! Ale je ostuda, když na své vojáky pak nikoli stát, ale lidé vybírají sbírky po dvacetikorunách. Milodary se mají vybírat pro jiné, kteří je potřebují, ale ne pro vojáky, kteří pracují pro stát. To mě vyloženě uráží.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
