Jak jste prožil 17. listopad 1989?
Byl jsem na výjezdu v Portugalsku v Lisabonu s nějakou svazáckou delegací. A pak jsme se dívali na televizi, kde dávali záběry, že na pražské demonstraci někdo umřel a byli jsme z toho úplně vyděšení.
Jak se nakonec ukázalo, žádný student ten den nezemřel – šlo o nepravdivou zprávu, pravděpodobně vyvolanou KSČ, i když o tom se dodnes spekuluje?
Ano.
Kdy jste se vrátili?
V neděli 19. listopadu.
Do jaké atmosféry?
V tu neděli jsem ještě necítil nic. Pak dvacátého v pondělí jsme se vydali na první demonstraci, kdy nezasahovali policisté. Měli jsme sraz někde na nábřeží v bytu Josefa Skalníka z jazzové sekce a připravovali jsme časopis, který se měl jmenovat Artur. Mělo jít o kulturní časopis, který by spojoval, řekněme disidenty, šedou zónu i oficiální umělce. Dokonce jsem pro něj vybojoval povolení od svazu mládeže. Takže jsme to promýšleli a pod okny jsme slyšeli zástupy lidí: Češi, pojďte s náma! A tak jsme vyběhli a šli jsme na Václavák. Tím skončil časopis a začala revoluce.
Určitě jedna z těch silnějších vzpomínek tedy byla, když jste v televizi sledoval, co se v Československu děje – a zprávy o mrtvém studentovi. Jakou další silnou vzpomínku si nesete?
Samozřejmě není jen jedna. Od začátku jsem se do revoluce zapojil nejen jako člověk a jako novinář, ale i jako syn Valtra Komárka, který byl jedním z revolučních hrdinů, takže těch vzpomínek je miliarda a část z nich jsem napsal do nové knihy Poslední revoluce. Se studenty jsme po nocích vyráběli hesla na filozofické fakultě, v Mladé frontě jsme postupně přebírali vedení od svazáků a začali jsme dělat svobodné noviny. Na Václaváku jsme se báli, jestli nepřijedou tanky. Zprostředkování tátovi a dalším lidem z prognosťáku, aby se dostali do Občanského fóra přes hlídače. To bych mohl vyprávět hodiny a hodiny.
Fotogalerie: - Statisíce proti Babišovi a Zemanovi
Kdy jste cítil skutečný strach?
Já už jsem se nebál. Když jsme přišli dvacátého na Václavák, nebyli tam policisté a Václavák byl plný, tak jsem měl silný pocit, že už je hotovo a že je to vyhrané.
Jak se na ten pocit a euforii ze změny díváte zpětně po třiceti letech?
Bylo to neuvěřitelně krásný zážitek. Jsem rád, že jsem revoluci prožil a jsem rád, že revoluce byla nenásilná a vítězná a byla to jedna z největších událostí našich dějin.
Nedávno jste mi v rozhovoru řekl, že nám „ještě dlouho bude trvat vyrovnat se s dějinami, které byly až do roku 1989 tragické“. Jak se podle vás vyrovnáváme s komunismem a socialistickou minulostí?
Jestli se s něčím vyrovnáváme, či nikoliv, není správně řečeno. Jde o součást našich dějin. Nedá se vymazat, zrušit, zapomenout.
Tak tedy, neseme si je nějak v sobě?
Neseme si je v sobě. A většina žijících si revoluci a minulý režim stále pamatuje. Děti už ne, ale chtě nechtě se s tím nějak setkávají a vyrovnávají.
Psali jsme:
Jak jsme na tom s předáváním těchto informací o této době generaci mladší?
Moc o tom mladí nevědí... a není ani proč a jak, aby o tom mnoho věděli. Zmíněnou knihu jsem právě napsal tak, aby to, co bylo těsně před revolucí, při ní a po ní, bylo srozumitelné i mým dětem, aby pochopily, oč běželo, kdo byli hlavní aktéři a jaké byly hlavní události.
Řekl jste, že není třeba, aby o tom věděli mnoho. Předpokládám, že jste tím nechtěl říci, že není potřeba, aby o tom vůbec věděli…
To, že se dnes lidem plete druhá punská válka, Hitler a sametová revoluce, to je zvláštní, ale je to trend současné doby, takže já to neodsuzuji, divím se tomu.
Prezident Miloš Zeman se rozhodl, že v den výročí této významné části dějin na veřejnosti nevystoupí. Co vy na to? Je to dobrý nápad?
Myslím, že je to rozumné, protože veřejný prostor ovládnou nepochybně demonstranti, kteří se vůči němu nemají chuť chovat ani trochu uctivě a budou se vůči němu chovat nepřátelsky, takže by tam chodil jen blázen, a to on není.
Není to trochu paradoxní vzhledem k tomu, že klíči se cinkalo za svobodné volby a tedy respektování demokratické volby. Nejde o opak tohoto?
Je to paradox. Myslím si, že právě v době výročí revoluce je dobře si připomenout, že tehdy se demonstranti s heslem i intencí chovali víceméně zdvořile ke skutečně nepřátelské vládě, která byla vnucená okupační mocí. K represivní vládě, kdy se žádalo jen odstoupení – nebyla tam sprostá hesla, hrubá hesla. Jestliže se demonstranti dnes vymezují vůči demokratické vládě, která se neprohřešila proti psaným ani nepsaným zákonům demokracie, sprostě a nenávistně, tak je to paradox. A cítím to jako paradox.
Cítíte i jako paradox to, že 38 procent Čechů starších čtyřicet let tvrdí podle průzkumu, že za socialismu bylo lépe? Čím to je?
Tohle je věc, kterou nechápu, protože to odporuje absolutně všem dosavadním statistickým datům – absolutně všem. Dá se to snad vysvětlit nějakou nostalgií nebo naopak otráveností. Lidé se dnes mohou cítit otráveně a odpovídají na nějakou exaktní otázku pod vlivem nálady. Když je špatné počasí, ujela mi tramvaj a přijde za mnou Pepa a řekne: Tak jak se ti, Martine, daří? – Ale stojí to za starou belu. Může znít má odpověď, i když ve skutečnosti mám spoustu peněz, krásnou ženu a bezva děti a bourák. V tu chvíli pod vlivem špatného počasí řeknu, že to stojí za starou belu, i když nestojí.
Já ten pocit nechci nijak snižovat nebo znedůvěryhodňovat. Ten pocit samozřejmě existuje, ale nevyjadřuje podle mne to, co ti lidé doopravdy prožívají. Nemůže vyjadřovat, protože skutečně nikomu se nežije hůř než za socialismu, objektivně. Když jsem byl za komunistů zdravý a dnes mám rakovinu, tak se mi žije hůř, ale to nelze objektivně posuzovat.
Fotogalerie: - Cestou na Chvilky
Co všechno čtenáři najdou ve vaší nové knize Poslední revoluce?
My jsme si řekli s Herbertem Slavíkem, že to bude poctivě „dva v jednom“ – takže poctivá textová knížka a k tomu dvě stovky reportážních fotek od roku 1985 do roku 1992. Zarámovali jsme dobu sklonku socialismu, kterou řekněme v Sovětském svazu označili jako perestrojka, a skončili jsme dělením státu.
Proč jste se rozhodl to sepsat?
Jednak jsem chtěl napsat něco k třicátému výročí revoluce. A jednak, když jsme se probírali těmi fotkami a vzpomínkami, řekli jsme si, že u nás není nic podobného – aby někdo řekl, jak to vypadalo na sklonku socialismu, jak to doopravdy bylo blbý a z čeho revoluce plynula a v co vyústila. Takže nějaká spontánní chuť napsat o tom asi nejdůležitějším období našich životů, který se propojuje s dějinami.
Vy jste se z novinařiny dal na politiku, stal jste se členem hnutí ANO. Nyní jste se dal zpátky na novinařinu?
Ano.
Jak se to stane? Nyní jste šéfem komentátorské sekce Deníku. Co vedlo k tomu rozhodnutí, vrátit zpátky k novinařině? Stýskalo se vám?
Asi je to práce, která mi jde nejlépe. A když jsem se potkal se skvělým šéfem Deníku Romanem Gallem, který mi dal skvělou pracovní nabídku, tak nebylo co řešit.
Jak se to sloučí s vaším členstvím v hnutí ANO?
Já jsem vystoupil z hnutí ANO. Určitě by nebylo v pořádku, abych byl členem hnutí ANO a zároveň šéfkomentátorem nezávislých novin.
Tahle zpráva není veřejnosti vůbec známa. Kdy jste opustil hnutí ANO?
Já jsem z toho nedělal žádný humbuk. Vystoupil jsem podle stanov, zaslal jsem dopis předsedovi místní organizace. Neměl jsem potřebu se nějak vůči Babišovi a hnutí ANO vymezovat nebo nad něčím plakat nebo se proti něčemu bouřit. Prostě jsem vystoupil, což je normální občanský postoj a považoval jsem to za nutné, protože jsem se stal zaměstnancem média.
Důvodem pro odchod je tedy pouze novinařina, nic jiného?
Určitě by nebylo v pořádku, aby byl člověk členem strany, byť tedy řadovým, a zároveň komentátorem nezávislého média.
Přesně tak, proto se na to ptám. Kdy k odchodu tedy došlo?
V létě, o prázdninách.
Tedy v srpnu, kdy se začala objevovat zpráva, že budete pracovat v Deníku?
Ano.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
