Pane inženýre, jste starší než můj táta – oba jsme vašimi fanoušky – a přitom nehynoucí jazzman. Jsou to jóga, krev nemluvňat, tvrdé drogy, spokojené manželství, skvělí přátelé anebo... co vás drží v tak ucházející kondici?

Jakou máte na mysli kondici? Co se týká té zdravotní, v poslední době jsem měl dva zádrhely, ale už jsem díky dobrým lékařům zase v naprostém pořádku. A co se týká kondice psychické, je asi nepřetržitě v pořádku proto, že jsem na ni nikdy nemyslel. Neměl jsem na to ani čas. Vždycky jsem byl tak pohlcen svými zájmy, někdy až vášněmi, takže když mě něco trápilo, bylo to jedině proto, že jsem něco blbě zahrál nebo blbě namaloval. Ale vždycky jsem se s tím rychle psychicky vyrovnal.

Narodil jste se v Protektorátu Čechy a Morava. Jak to dnes vnímáte? Osvobodili, nebo obsadili nás v roce 1945 zejména sovětští vojáci?

Osvobodili, a později na přání československého lidu svými civilními zaměstnanci a poradci obsadili. Rakousko a Finsko na tom byly podobně, ale nevyhráli tam po válce ve volbách komunisté.

Na Vysoké škole ekonomické v Praze jste byl spolužákem Václava Klause. Máte nějakou vtipnou historku ze studií?

Žádnou společnou historku z dob studií nemáme. Viděli jsme se na chodbách asi denně, ale každý jsme ve volném čase rejdili v jiných vodách. Václav ve sportovních, já v hudebních. Sblížila nás až po roce 1989 politika.

Byl jste sympatizantem ODS, pak Strany svobodných občanů, ale netajil jste se ani monarchistickým smýšlením. Jak to vidíte teď?

S těmi monarchistickými choutkami to bylo určitě myšleno v nadsázce. Když byl Hašek v hospodě pro znovuzavedení otrokářského řádu, taky to nikdo nebral vážně. Návrat ke klasické monarchii by byl vlastně návrat k totalitě, možná taky trochu s lidskou tváří, ale na to se dnes hraje jen sem tam někde v Africe.

A konstituční monarchie, jako je třeba ve Spojeném království, to by nebyla žádná velká změna. Stejně je tam demokracie jako u nás; králové a královny tam nevládnou. Pravda, že český král by byl možná noblesnější reprezentací státu. Ale Češi na oficiální maškarády moc nejsou. Kdyby nějaký ten český král vyjel do ulic ve zlatém kočáře, v červeném kabátě a s korunou na hlavě, tak by z něj měli všichni srandu. A podle slov mého otce jsme nebyli jiní ani za rakouské monarchie.

Můj děda byl v Pardubicích dost vysoce postavený úředník, a když zemřel v roce 1916 císař, museli se vyšší c. k. úředníci dostavit na náměstí na smuteční ceremoniál. Celou noc prý měl trauma, že bude muset ráno projít přes půl města v rakousko-uherské slavnostní uniformě s chocholem na hlavě, s třásněmi, s výložkami a lampasy, a že se mu všichni budou smát. Což se prý také stalo. A to bylo v roce 1916! Představte si to u nás dneska! Nebyla by asi duše, která by to nebrala jen jako recesi.

Co si myslíte dnes – narážím na rozhovor pro DVTV – o cenzuře?

Je dobře, že už není. Ale pro některé výtečníky by byla dost milosrdná. Nemám na mysli cenzuru politickou, ale češtinářskou, která by ochránila některé autory od nesmazatelné ostudy. Když se nahrávky dochovají, ještě jejich vnuci se za ně budou trochu stydět. Možná je to i můj případ.

Čtete ParlamentníListy.cz?

Omlouvám se, ale málokdy. Nemám čas. Přečtu si něco jen sem tam při jídle, nebo vidím v televizi. A pak se také hodně dozvím od svých kolegyň hereček v autě.

Kdysi jste mi nabízel za dobrý vtip, přestože je sypete z rukávu, sto korun. Jsou to roky. Kolik byste nabídl dnes?

To je pomluva. Nabízel jsem za dobrý neznámý vtip láhev skotské whisky. Když jsem točil svoje autorské televizní pořady, rád jsem je občas nějakou dobrou anekdotou zpestřil.

Jako fanda velmi oceňuji, že ceny lístků na koncerty Banjo Bandu Ivana Mládka jsou pořád velmi úměrné finančním možnostem běžných lidí. Jak je toto možné?

Máme pud sebezáchovy, nechceme se vycenit z trhu. A funguje to. Už padesát let na nás lidi pořád dost chodí. Ale taky možná proto, že nás chtějí ještě stihnout.